Jednoho dne jsem se v dopoledních hodinách dostavil do Thomova HQ, abych vykonal drobný administrativní úkon. Před budovou zmrdnice postávali dva ozbrojení šimpanzi označení nápisem Městská policie. Bláhově jsem si pomyslel, že hlídají, aby někdo neodnesl Thomu, například obyvatelé nějaké jiné obce, aby jej udělali svým starostou a on jim to tam také zvelebil.
Vstoupil jsem v přízemí do haly, jakési továrny na byrokracii, hned za dveřmi je pokladna a u pokladny se tísnilo asi padesát cikánů. Byli tam i někteří izolovaní zástupci etnických Čechů, ale na první pohled bylo zřejmé, kdo je tady menšina.
Tázal jsem se jedné úřednice, proč je tam tolik lidí. Odpovědí mi bylo, že se dnes vyplácejí sociální dávky.
Užasle jsem na to zíral. Jsem každý měsíc účastníkem opačného procesu, kdy do neviditelného a nenasytného orálního otvoru fiskálu vkládám část své mzdy, ale anál fiskálu jsem nikdy nedohlédl. Dokonce jsem i někdy pochyboval, zda mé peníze do nějakého fiskálního análu dojdou, protože je fiskál pravidelně podrobil svému metabolismu a proměňoval je v tukové buňky tvořené čím dál početnějšími řadami evropského, vládního, centrálního, krajského a obecního úřednictva. Teď jsem však u toho análu stál a něco z něj evidentně padalo. Zíral jsem na to podobně jako Neo v elektrárně, když sledoval, jak nepřátelské entity cizopasí na lidech, jako je on, a ti se nejen že nebrání, ale dokonce se tomu podrobují a ochotně svěřují cizopasníkům svoje zdroje výměnou za iluzi blahobytu… nějak se mi to plete…
Sociálně vyloučení spoluobčané přistupovali více či méně organizovaně k pokladně a dostávali svůj příděl peněz, čímž se sociálně začleňovali. Připomínalo to svaté přijímání, příjem těla Kristova, tedy vlastně příjem hostie sociálního státu, která z příjemce činí bohabojného občana až do další výplaty. Nevím, o jaké částky se jednalo a ani mě to nezajímalo, každopádně se muselo jednat o dost peněz, protože většina místních byla oblečena lépe než já, který na sociálním systému závislý nejsem. Jen na několika jedincích jsem spatřoval určité známky finančního strádání, jako seprané oblečení nebo zanedbaný zevnějšek, ale v průměru byla komunita sociálně vyloučených jako ze škatulky. Většinou vypadali udržovaně, vyhajaně a nezdálo se mi, že by měli nějaký urgentní problém.
Zejména mě fascinovala bezstarostnost, s jakou někteří očekávali i přijímali to, co vypadlo z análu sociálního státu. Jen ojediněle jsem na některých jedincích pozoroval napětí, pro které jsem měl pochopení. Také bych těžko nesl, kdybych musel stát žádat o hmotnou pomoc. Postarší asi pětapadesátiletá paní vypadala jako dělnice z továrny, možná jí i kdysi byla, každopádně její situace byla neveselá, protože jí už nikde nezaměstnají – tempu výroby by těžko stačila. Pán se šedými vousy asi ztratil práci před nedávnem, i z něho vysvítala nejistota a možná dokonce stud, že musí být někomu na obtíž. Převažujícím postojem byla ovšem zpovykanost a suverenita, se kterou se drze natahovala ruka.
Zajímavostí bylo, že mezi sociálně vyloučenou většinou se pohybovala jedna příslušnice bílé menšiny, která zjevně pomáhala některým žadatelům, po dobu mojí přitomnosti ovšem pouze většinovým, s různými administrativními úkony. Buď to byla pracovnice magistrátu, která zajišťovala, aby vše proběhlo rychleji a nedocházelo k zádrhelům, anebo to byla nějaká koordinátorka pro menšiny, nebo tam byla náhodou, anebo jsem její úlohu tam špatně pochopil. Ze selektivity, s jakou poskytovala svoje rady, mi taky nebylo dobře.
Odcházel jsem z továrny na byrokracii provázen halasnými dialogy cikánských matron pronášenými vykouřenými hlasy a někdy pro mě neznámou řečí. Neměl jsem pro to pochopení. Naučit se česky ne, posílat děti do školy ne, uklidit bordel kolem svých domů ne, ale vyzvednout dávky, to teda hej.
Ano, byl jsem tím znechucen. Moje ochota podílet se na financování sociálního státu, byla toho dne definitivně podlomena. Nechápal jsem vůbec účel takto vyplácených dávek. Měl jsem původně za to, že se dočasně vyplácejí proto, aby občan, který se ocitl vlivem nepřízně osudu v hmotné nouzi, neztratil sociální zázemí a neměl existenční problémy. Jenže já na většině přítomných neviděl hmotnou nouzi ani nepřízeň osudu. A hlavně jsem neviděl žádnou dočasnost, protože z většiny přítomných sálala rutina.
Jděte se také někdy podívat, jak to vypadá, když se vyplácejí dávky. Hodně mi to dalo.
(12x známkováno, průměr: 1,33 z 5)