Padající libtardí modly - zpět na článek

převzato:

Představa, kterou má o sobě západní civilizace, je samozřejmě představou západní civilizace. To, jak se vidíme v zrcadle, nic nevypovídá o tom, jak nás vidí civilizace jiné, nezápadní. Existují důvody, proč by nás to mělo zajímat? Anebo jinak: Můžeme si dovolit ignorovat, jak na nás nezápadní svět pohlíží? Zatímco si Západ myslí, že je lídrem civilizace, vzorem, příkladem barbarům, a také donorem nuzných domorodců, „Nezápad“ vidí povýšené kolonizátory a řeší, jak s nimi, s „bílým zlem“, po pětisetleté zkušenosti pronásledování, zotročování, vyvražďování, hladovění a bombardování vycházet.

Kolonie se ovšem emancipují a mnohé z toho, na co byl Západ zvyklý, je najednou nesamozřejmé. Západní imperialismus mění strategii, jak udržet svou dominanci, a tam, kde nesvede sjednat poslušnost klackem, předstírá zájem sjednat partnerství. S partnerstvím Západu je to jako s tou nabídkou mafiána, kterou nelze odmítnout. Anebo lze? Nezápadní svět zvědavě hledí k Íránu, kde to právě Západu nevyšlo s klackem a dochází na předstírání zájmu o partnerství, založeném na dohodě.

Historická zkušenost říká, že se Západem lze uzavřít pouze dohodu fiktivní. Věřit Západu je naivní, při první příležitosti vrátit se ke klacku zapomene, co podepsal. Má tedy smysl se Západem vyjednávat? Není to chyba? Předně se ukazuje, že vyjednávání legitimizuje vyjednávajícího partnera. Íránci logicky váhají, zda dojednávat koexistenci s někým, kdo „v západní Asii nemá co dělat, a je tam jen proto, že má zbraně, aby tam mohl být“. V tomto smyslu Íránci chápou, že vyjednávaní není prostředkem k dosažení výsledku, ale je výsledkem: podpisem čehokoli ztratí to, na čem záleželo. Stručně řečeno, dilematem Íránců je, zda „podat ruku zlu a slibovat si od toho, že je zlo bude respektovat jako rovnocenného partnera“. Určitě nebude.