Malý výkladový slovník covidistické hatmatilky - zpět na článek

Bydlel jsem v paneláku čtvrt století. Není to bydlení pro lidi, co mají rádi kvalitní reprodukci a provozují dobré HiFi, nebo i lidi, co si koupili trochu lepší domácí kino. Subwoofery domácích kin napáchaly v mezilidských vztazích v panelákách hodně velké škody.

Posledních pár let mého bydlení v paneláku, byl ve znamení instalace beden ARS850 do obýváku, namísto šedesátilitrových šustibudek.
Na vysvětlenou dodávám, že to jsou největší třípásmovky, jaké kdy Tesla vyrobila, určené podle vlastností i impedance spíše pro poloprofi a profi účely.
Mají čistý objem 180L, na basech mají osazen 15″-390mm reproduktor na pryžovém závěsu typu ARN930. Ten reproduktor má Frez=18Hz, povolený zdvih ±9,5mm a v dané bedně potom tento reproduktor pracuje s dolním mezním kmitočtem asi 22-23Hz při poklesu pouhé -3dB. Středovrchy jsou v ARS850 koaxiálně, jako ve velkoformátových studiových monitorech.
Protože jsou ARS850 patnáctiohmové, napájel jsem je ze dvou upravených Pavlíkových monobloků DPA440 /na kanál 280W-4R, ale do těch 15R, při hodně odlehčených zdrojích, dávaly jenom asi třetinu/.
Řídící zesilovač k monoblokům byl kopií taktéž Pavlíkovy-Bohoušovy DPA550, který má zcela odlišný způsob jak korigování kmitočtové charakteristiky, tak i fyziologie, než naprosto cokoli běžného komerčního. Pochopitelně to celé pracuje už asi od 2-3Hz, stejně jako ty DPA440, ale to zde není tak důležité.
Podstatný bylo, že ty soustavy opravdu bez poklesu vyzářily celé slyšitelné pásmo a s takovou razancí i amplitudou na spodkách, že i já doma jsem občas po nábytku sbíral kousíčky uvolněné omítky z panelů a stropu.
Důsledkem toho bylo, že do půlroku mě zbytek, 31 partají zcela přestalo zdravit, měl jsem párkrát posprejovaný dveře, několikrát jsem našel na prahu nasráno, volali se na mě fízlové a tak podobně. To už se mnou několikátý rok nebyla moje paní, jen dcerka. Moje paní bohužel musela odejít jinam a věřím, že tam už ji nic netrápí.

Připomínám, že to bylo v období takového toho právního bezčasí, kdy jsem byl totálně znechucenej tím, že každý, kdo má do prdele díru, si může dělat, co chce a já jsem takovej vůl, že se furt v něčem omezuju a beru ohledy na druhý.
Chlastačky a pařby s hurónskými výkřiky „svobodáá kurváá“ do časného rána i během pracovního týdne, pak i s drakem do práce.
Nebo kolektivní sledování nočních sportovních zápasů s ohulenou televizí a deseti lidma v obýváku, byly u okolních partají zcela běžný.
A já to všecko do dvou-tří ráno poslouchal s vědomím, že já sám si nedovolím ty svoje původní, docela skromný šedesátilitrovky s vestavěnými 150W zesilovači, zesílit podle svého gusta, abych náhodou někoho nerušil a nebyly stížnosti.

Tak jsem se prostě nasral a i v tom 32b paneláku typu G40, ve třetím patře, tedy přibližně uprostřed jeho konstrukce, jsem začal poslouchat oblíbený hardrock a popmetal na aparátu, na kterým to mám rád. Na aparátu, který umí předvést, jak to mistr u ranveje ve studiu myslel.
Při stěhování beden jsme s kámošem potkali u výtahu jednoho souseda a ten, hledě na ty almary, co se musí nosit ve dvou, říká „kurva servisdoku, teda jako nic proti, ale toto špatně skončí“. Tak si říkám – polib mi prdel, debile ožralý. Zrovna ty máš co kecat o tom, co špatně skončí. Být jen o trochu větší nervák, tak zrovna ty už jsi měl párkrát rozbitou hubu za ten bordel, co v baráku děláš a za mlácení své ženy i děcek.

Jako další příklad „soužití“ v nově nabyté svobodě a v paneláku uvedu, že pokud jsem např. chodbu na patře a schodiště nevytřel aspoň jednou týdně já, tak to prostě neudělal nikdo – všichni měli jenom plný tlamy lidských práv a povinnosti se jich netýkaly. To samý rozmlácený vypínače a tlačítka od světel pubošema, kterým debilní rodiče řekli, že teď už je svoboda a že už si mohou dělat, co chtějí. No tak dělali..

Obyvatele toho paneláku zachránilo to, že u mámy se naplno rozběhl Alzheimer, už nemohla zůstat ani hodinu bez dozoru, tak jsem se přestěhoval do RD rodičů a zařídil se tu po svém. Když jsem začal nezvládat, přistěhovala se i ségra a po mamčině odchodu už jsme spolu zůstali – co taky na starý kolena vymýšlet.

Teď ale neposlouchám na ARS850, ale na jejich profi verzi, na velkoformátových, aktivních studiomonitorech ARS641, kterým rozhlasáci a televizáci říkali R12.
Obrázek ARS641 jistě někde na internetu bude.
Je to samozřejmě taky 3p, na basech je 15″ měkký ARN932, koaxiální středovrch je stejný, jako v ARS850, tedy střed upravený ARO664 a vrchy upravený ARV160. Celý středovrch později vyměněný za velmi podobný, ale více zatížitelný 8″+1″ typ od firmy Tannoy.
Soustava má vestavěny 100W sin koncové zesilovače a jako taková /bez zesilovačů/ má průměrnou charakteristickou citlivost 93dB/W/m. Tento údaj znamená, že soustava je schopna při příkonu 1W vyprodukovat ve vzdálenosti 1m akustický tlak 93dB.
Zesilovače mají samozřejmě symetrické vstupy, takže jako řídící zůstala DPA550, ale s ohledem na umístění těch beden, jsou na vstupech jejich zesilovačů přepnuty 40Hz korekce na -3dB.

Uznávám, že podobný hrůzy nemůže, nebo spíš nechce mít doma každý. Občané mají laťku kvality reprodukce obecně velmi nízko – a ostatně, každý ať si poslouchá, nač má gusto, prostor a peníze.
Mně to ale takto vyhovuje – skoro celý život dělám do zvuku, do HiFi nejvyšších tříd a s velkým přesahem i do kvalitních PA. Tak proč bych sám měl poslouchat nějaký atrapy?

Přesným účelem funkce „loudness“ je zdůraznění okrajů akustického pásma, ovšem pouze při tichém poslechu. Tehdy totiž citlivost lidského ucha klesá právě v těchto oblastech, proto se tato funkce v češtině nazývá „fyziologická regulace hlasitosti“. Některé zesilovače střední třídy ji mají instalovanou „napevno“ a míra zdůraznění je závislá na poloze regulátoru hlasitosti. Přestává působit přibližně za první třetinou celkového rozsahu. Lepší přístroje ji mají vypínatelnou.
Často se tato funkce plete s různými funkcemi „Ultrabass“, „X-bass“ apod. na velmi levných přístrojcích, které bez těchto berliček a v základu hrají mnohem hůře, než rozhlas po drátě, blahé paměti.

Málokdo už ví, že kdysi vysmívaný rozhlas po drátě, pokud byl technicky v pořádku a správně udržovaný, přenášel se zanedbatelným zkreslením, zcela bez rušení a téměř lineárně kmitočtové pásmo 40Hz-12kHz. Modulace k zesilovacím stanicím RPD přicházela ničím nedeformovaná, po zvláštních nf párech dálkových telefonních kabelů, v podstatě přímo z odbavovacích pracovišť rozhlasu, odkud odcházela modulace i na AM/FM vysílače.
Paradoxně tak byl dynamický rozsah RPD větší, než např. FM rozhlasu, neboť klasické FM vysílače nutně potřebují mít, kvůli většímu dosahu, kompresorem hodně dynamicky upravenou modulaci. I dneska se modulace pro FM vysílače „upravuje“, mnohem ve větší míře. Nejenom dynamicky až téměř na nulu, ale bohužel i kmitočtově. U komerčních stanic je ten výsledek někdy až k neposlouchání. Ono, když se honí dosah kvůli reklamě, tak jdou všechny ohledy stranou – a třeba takovému Impulsu ani není žinantní, vysílat trvale mono. Dělá se to všechno převážně zařízením, obecně nazývaným Optimod, podle jednoho z prvních přístrojů firmy Urei, který všechny potřebné úpravy pro FM dokázal dělat komplexně.

Širokopásmové reproduktory účastnických skříněk RPD sice celé toto nf pásmo 40Hz-12kHz v plné úrovni přenést nedokázaly /kvůli omezené velikosti skříněk i omezenému příkonu/, ale stále to bylo dost na to, aby horní konec akustického pásma RPD sahal přesně 3x výše, než např. AM rozhlas, naladěný na stejnou stanici. Nehledě na absenci rušení a zkreslení.
Pokud náhodou měla dotyčná, už modernější skříňka RPD ze 70.let, vestavěnou DIN zásuvku pro záznam na magnetofon, tak výsledek na pásku byl pak mnohem kvalitnější, než např. nahrávka z tuzemského FM rozhlasu a srovnatelný /kmitočtově a zkreslením/ s modulací zahraničních silných CCIR vysílačů.