Incel, macho a jiné formy ontologického kňourání - zpět na článek

Nad těmito směry přemýšlím už zhruba 35 let a pořád jsem se nedokázal zbavit jedné zásadní pochybnosti, kvůli které k podobným výkladům nemám úplnou důvěru.
Nejde o odmítání spirituality jako takové. Naopak. Spíš o otázku, jestli některé duchovní systémy nejsou až příliš „řemeslně“ postavené na cíli uniknout utrpení — a tomu cíli pak podřizují celý výklad reality.
Jinými slovy: všechny ty řeči o nepodmíněném vědomí, osvobození od ega, transcendenci těla atd. jsou vždy pronášeny z pozice tělesného a biologicky podmíněného aparátu, který tu zkušenost vůbec nese a umožňuje.
A tady se zasekávám celý život:Co když tělo není překážka vědomí, ale jeho nepostradatelné médium?
Co když sexualita, chtění a potřeba reprodukce nejsou jen „nižší pouta samsáry“, ale samotný mechanismus kontinuity vědomého bytí?
Buddha či bráhmanské směry často působí dojmem, jako by vědomí mohlo jednoduše „vystoupit z kola“. Jenže veškeré jejich poznání vzniká uvnitř těla a skrze něj. Přijde mi to trochu jako ryba, která tvrdí, že voda vlastně není důležitá.
Možná je to celé jinak a tělo–ego–touha nejsou jen balast, ale nezbytná nosná struktura vědomé existence.
Buddha jako ryba, která tvrdí, že voda není potřeba
Moderní spiritualita často pracuje s představou, že člověk není tělo ani mysl, ale „čisté vědomí“, jakýsi vnitřní Pozorovatel, který pouze sleduje dění psychiky a světa.
Tato myšlenka má hluboké kořeny — buddhismus, advaita védánta, mystika i část západní fenomenologie skutečně rozlišují mezi obsahem vědomí a samotným faktem vědomého prožívání.
Jenže právě zde vzniká zvláštní paradox, o němž se příliš nemluví.
Veškeré řeči o „nepodmíněném vědomí“ totiž pronáší bytost, která je zcela očividně podmíněná.
Buddha, jogín, mystik i advaitový guru hovoří o osvobození od těla skrze tělo. O nezávislosti na mozku skrze mozek. O transcendenci ega prostřednictvím aparátu, který ego vůbec umožňuje reflektovat.
Jinými slovy:
Každé známé „čisté vědomí“ je vždy reprezentováno biologickým nosičem.
Problém všech metafyzik osvobození
Buddhistická tradice tvrdí, že utrpení vzniká z touhy, připoutanosti a chtění. Pokud je tato dynamika zastavena, dochází k nirváně — ukončení cyklu zrození.
Jenže zde se nabízí kacířská otázka:
Co když ono „chtění“ není chyba systému?
Co když nejhlubší funkcí této síly není člověka zotročit, ale znovu generovat vědomou existenci?
Sexualita je v asketických tradicích často chápána jako pouto k samsáře. Jenže biologicky i existenciálně je zároveň mechanismem, skrze který se vědomí znovu vtěluje do světa.
Tělo je v těchto systémech degradováno na dočasný obal, téměř na obtížný vedlejší produkt existence.
Ale co když je tomu přesně naopak?
Co když tělo není překážkou vědomí, ale jeho nepostradatelným médiem?
Vědomí bez nosiče: velká slepá skvrna
Všechny velké duchovní systémy předpokládají, že vědomí může existovat nezávisle na tělesné formě.
Jenže empiricky člověk nikdy nezažívá vědomí jinak než skrze nervový systém, tělesnost, smysly a biologickou existenci.
Dokonce i samotná zkušenost „osvícení“ se odehrává uvnitř mozku a těla.
To nevyvrací možnost transcendence. Ale výrazně to komplikuje triumfalistické tvrzení, že tělo je jen iluze nebo bezvýznamný obal.
Možná totiž vědomí není pilot uvězněný v biologickém stroji.
Možná je vztah mezi vědomím a tělem mnohem intimnější — podobně jako vztah plamene a svíčky. Plamen není totéž co vosk, ale bez vosku zde konkrétní plamen vůbec není.
Ryba a voda
Buddha a mnozí po něm působí trochu jako ryba, která tvrdí, že voda není důležitá, protože jednou „vyletí“ mimo oceán.
Jenže celé její poznání vody vzniká uvnitř vody.
A možná právě smrt obnažuje největší slabinu všech metafyzik útěku: nikdo z jejich hlasatelů nikdy nepředložil zkušenost vědomí definitivně odděleného od nosného média života.
Proto je možné otočit perspektivu.
Ne snad že tělo vytváří vědomí mechanicky a reduktivně — ale že vědomí a tělo tvoří hlubší jednotu, než připouští asketické systémy.
Že eros, chtění, sexualita a touha nejsou jen „nižší pudy“, nýbrž mechanismy, jimiž existence sama sebe obnovuje.
A že člověk možná není duch uvězněný v mase, ale vědomé bytí, které potřebuje tělo stejně zásadně, jako hudba potřebuje nástroj.