„Grochete,“ povzdychla si Jykužka a její splachovací okraj se smutně zachvěl.
„Ty si tam na svém vyhřívaném trůnu vůbec nedokážeš představit, čím si procházím. Já už prostě nemůžu.“
Grochet, elegantní, chromem zářící aristokrat s ladnými křivkami, k ní mírně natočil svou nerezovou trysku.
„Copak se děje, drahá Jykužko? Zase tě zapomněli vyleštit citrónovým gelem?“
„Kéž by jen to!“ zabublala Jykužka nešťastně.
„Je to mnohem horší. Lidé mě berou jako nějakou bezednou skládku. Každý den do mě někdo něco odkládá!
A Grochete… strašně, ale opravdu strašně to smrdí. Někdy mám pocit, že mi ta chemická vůně, co mi visí na okraji, dřív zreziví, než ten zápach přebije.“
Grochet soucitně zasunul svou trysku a tiše zašuměl teplou vodou.
„Ach, ty mluvíš o těch… ranních návštěvách. Viděl jsem pána domu, jak se tvářil, když ráno spěchal. Vypadal, že snědl něco velmi, velmi kořeněného.“
„Kořeněného? To je slabé slovo!“ stěžovala si Jykužka dál. „A nejde jen o to, co je přirozené. Oni do mě házejí zbytky jídla, starou kávovou sedlinu, a včera dokonce kus té pálivé omáčky z mexické restaurace! Cítila jsem, jak mě pálí celá glazura. A ten odér? Myslela jsem, že mi praskne nádržka. Pak mě sice spláchnou, ale ta pachuť a ten těžký vzduch ve mně zůstávají celé hodiny.“
Grochet se elegantně zableskl v záři stropního světla. „To je mi upřímně líto, Jykuž. U mě je to jiné. Ke mně lidé chodí jen pro čistotu a osvěžení. Jemný proud, vlažná voda, žádný stres, žádný zápach. Jsem vlastně takové lázeňské centrum této místnosti.“
„No právě! Ty jsi wellness, zatímco já jsem ta nejtěžší frontová linie!“ zabublala Jykuž a v jejích útrobách nespokojeně žbluňkla voda.
„Proč nemůžu mít aspoň na chvíli klid? Proč do mě nemůžou házet třeba… já nevím, okvětní lístky růží? Nebo aspoň vonný papír?“
„Protože to je tvůj osud, moje milá,“ řekl Grochet konejšivým, tichým hlasem.
„Jsi sice ta, která nese největší váhu lidského bytí, ale bez tebe by tento dům zkolaboval do chaosu. Jsi hrdinka, i když s poněkud… méně voňavou prací.“
Jykuž se na chvíli zamyslela. Vyřčená slova ji trochu utěšila.
Než stihla odpovědět, cvakla klika a dveře koupelny se otevřely.
Do místnosti vstoupil pán domu s telefonem v ruce a těžkým krokem zamířil přímo k ní.
„Už je to tady zase,“ zašeptala Jykužka rychlostí blesku. „Drž mi palce, a pokud to přežiju… zařiď, ať po mně okamžitě použijí ten borovicový sprej!“
Grochet jen soucitně ztichl a Jykužka statečně otevřela své víko, připravená splnit svou nelehkou, ale nepostradatelnou životní roli.
Jakýsi autor, v jehož díle se vyskytují i Vogoni, ukázal jak jedna civilizace vyřešila nájezd podobných lidí typu kontrolor hygieny telefonů.
Ať žije plukovník Sanders :-D
Bylo nebylo koupelnové království.
A toho dne v něm klid přerušilo keramické úpění.
„Grochete,“ povzdychla si Jykužka a její splachovací okraj se smutně zachvěl.
„Ty si tam na svém vyhřívaném trůnu vůbec nedokážeš představit, čím si procházím. Já už prostě nemůžu.“
Grochet, elegantní, chromem zářící aristokrat s ladnými křivkami, k ní mírně natočil svou nerezovou trysku.
„Copak se děje, drahá Jykužko? Zase tě zapomněli vyleštit citrónovým gelem?“
„Kéž by jen to!“ zabublala Jykužka nešťastně.
„Je to mnohem horší. Lidé mě berou jako nějakou bezednou skládku. Každý den do mě někdo něco odkládá!
A Grochete… strašně, ale opravdu strašně to smrdí. Někdy mám pocit, že mi ta chemická vůně, co mi visí na okraji, dřív zreziví, než ten zápach přebije.“
Grochet soucitně zasunul svou trysku a tiše zašuměl teplou vodou.
„Ach, ty mluvíš o těch… ranních návštěvách. Viděl jsem pána domu, jak se tvářil, když ráno spěchal. Vypadal, že snědl něco velmi, velmi kořeněného.“
„Kořeněného? To je slabé slovo!“ stěžovala si Jykužka dál. „A nejde jen o to, co je přirozené. Oni do mě házejí zbytky jídla, starou kávovou sedlinu, a včera dokonce kus té pálivé omáčky z mexické restaurace! Cítila jsem, jak mě pálí celá glazura. A ten odér? Myslela jsem, že mi praskne nádržka. Pak mě sice spláchnou, ale ta pachuť a ten těžký vzduch ve mně zůstávají celé hodiny.“
Grochet se elegantně zableskl v záři stropního světla. „To je mi upřímně líto, Jykuž. U mě je to jiné. Ke mně lidé chodí jen pro čistotu a osvěžení. Jemný proud, vlažná voda, žádný stres, žádný zápach. Jsem vlastně takové lázeňské centrum této místnosti.“
„No právě! Ty jsi wellness, zatímco já jsem ta nejtěžší frontová linie!“ zabublala Jykuž a v jejích útrobách nespokojeně žbluňkla voda.
„Proč nemůžu mít aspoň na chvíli klid? Proč do mě nemůžou házet třeba… já nevím, okvětní lístky růží? Nebo aspoň vonný papír?“
„Protože to je tvůj osud, moje milá,“ řekl Grochet konejšivým, tichým hlasem.
„Jsi sice ta, která nese největší váhu lidského bytí, ale bez tebe by tento dům zkolaboval do chaosu. Jsi hrdinka, i když s poněkud… méně voňavou prací.“
Jykuž se na chvíli zamyslela. Vyřčená slova ji trochu utěšila.
Než stihla odpovědět, cvakla klika a dveře koupelny se otevřely.
Do místnosti vstoupil pán domu s telefonem v ruce a těžkým krokem zamířil přímo k ní.
„Už je to tady zase,“ zašeptala Jykužka rychlostí blesku. „Drž mi palce, a pokud to přežiju… zařiď, ať po mně okamžitě použijí ten borovicový sprej!“
Grochet jen soucitně ztichl a Jykužka statečně otevřela své víko, připravená splnit svou nelehkou, ale nepostradatelnou životní roli.