Komunistický puč 2026 a justiční spodina

Člověk nevychází z úžasu, jak rozdílně novináři „rámují“ hysterické kvičení agenta Pávka. A už vůbec nevychází z úžasu, čeho všeho je schopen komunistický Ústavní soud.

Disclaimer: článek obsahuje vulgarity. Důvodem je že se snažím používat pravdivá označení. Abych vystihl přesně atmosféru a charakter jednotlivých hráčů, jiné než vulgární příměry mě nenapadly. Pokud se vám to nelíbí, tak to nečtěte.

Zatímco Turek, který byl nejmenovaný na post ministra životního prostředí byl „malé dítě“, které si nechce přiznat nevyhnutelnou prohru (tedy že jej agent Pávek nikdy nebude jmenovat do pozice ministra), Pávkovo hysterické kvičení je pak rámováno jako „státnický krok“, kterým se jednou provždy „rozseknou“ spory mezi vládou a prezidentem.

Tato interpretace neomarxistů však poněkud bledne žalobními návrhy žalobníčka Pávka. Agent Pávek si prostě hodlá rozšiřovat svoji ústavní pravomoc a pomocí spřátelených neomarxistických aktivistů v Ústavním soudu si chce především protiprávně vynutit svoji účast na summitu NATO v Ankaře, čehož se soudruh Pávek domáhá vydáním předběžného opatření. To je s komunistickým rámováním novinářských vonucí v příkrém rozporu. Pávkovi nejde o to nastolit jasnou interpretaci Ústavy. On prostě chce na summit a je splachovací – jedněmi dveřmi ho vykážou, už druhými se vrací.

Komunisté z ÚS tomuto návrhu už vyhověli. No to je teda rychlost, řeknu vám.

Řeknu vám svůj doposud nejlepší příklad, jak soudy postupují, když je žalobcem běžný občanský ksindl. Onehdá jsem měl vystavený exekuční návrh proti protistraně – vlastní firmě, která mi měla ukázat účetnictví a která neplnila stanovený rozsudek. Bylo to úžasné. Samotný jednatel firmy argumentoval u soudu tím, že objem účetnictví je tak velký, že můj návrh je pro ně nevykonatelný. Tak byli odsouzeni k tomu mi účetnictví ukázat. Následně rozsudek neplnili, tak byla proti firmě vyhlášena exekuce (MS Brno 64 EXE 1239/2020). Protistrana se bránila jednoduše. Advokát napsal návrh na zastavení exekuce s tím, že rozsudek byl již splněn. To byla samozřejmě sprostá lež. Po 3 letech (sic!) nalézací soud dospěl k tomu, že si to protistrana celé vymyslela, návrhu nevyhověl a exekuci nezastavil. Protistrana se odvolala. Věc dostal na starosti jistý soudruh soudce z Krajského soudu v Brně, soudruh Bilík. Ten, ačkoli měl před sebou jednoduchou kauzu a pořadí odvolacího spisu bylo 2 (12 Co 2/2024). Tento justiční soudruh byl v mé kauze přímo vzorem pracovitosti. Za rok neprovedl v odvolací kauze jediný úkon, přestože dokazování bylo skončeno a jediné, nové účinné důkazy protistrana nenavrhovala a ani nijak účinně nebyla sto zpochybnit právní posouzení věci.

Takže mu de facto zbývalo potvrdit rozsudek, což by byla otázka asi 15 minut práce. To by mi umožnilo s mými bývalými společníky dost slušně zacvičit. Když jsem si stav svého řízení kontroloval po roce pomocí aplikace Infosoud, zjistil jsem, že z prvních 100 řízení, která senát soudruha Bilíka začal v roce 2024, není proveden žádný úkon, pouze v jediném řízení. V tom mém. Můžete sami spekulovat proč to asi bylo, ale já vám se spekulacemi pomůžu. Soudruzi jednatelé si totiž bez mého svolení založili druhou společnost se stejným předmětem podnikání, přičemž do této společnosti zaparkovali část prostředků mé firmy, které jsem byl téměř spolumajitelem s blokačním 34% obchodním podílem. Když jsem podal návrh na zrušení této společnosti z důvodu, že neplní svoji právní povinnost (mimo jiné) zveřejňování účetních závěrek ve veřejném rejstříku, jednatel společnosti se to dozvěděl ještě ten den a dokumenty dodal (že by dostali soudruzi zrovna ten den vnuknutí mysli o tom silně pochybuji).

Tedy zde máme odpověď na otázku: existuje na českých soudech rozsáhlá korupce? Ano, existuje a je zcela běžná. Protože jak by se to ty kurvy žluté dozvěděly jinak ještě ten den.

Nakonec soudruzi na druhé straně barikády, co „znárodnili“ (či spíše zprivatizovali do vlastní kapsy) obchodní podíly v mých dvou firmách, přišli k rozumu a peníze vyplatili. Asi je výdaje na advokáty přišly na víc než byla reálná cena mého obchodního podílu. Vyplatili ji sice ne takovou, jakou ty obchodní podíly reálně cenu měly v postinflační době, ale dost na to, aby mě další soudy už nestály za to.

Jako ve všech mých justičních kauzách hráli jednu z důležitých rolí znalci.

Na cenu s.r.o. si nechali vypracovat znalecký posudek a společnost s lokálně monopolním postavením a obratem 10 MKč byla oceněna asi na 2 800 000 Kč, tomu neuvěříte. Soudružka znalkyně, aby nemusela použít oceňovací metodu DCF, která s sebou nese nutnost označit tzv. „neoperativní nebo spotřební náklady“ a vyloučit je z posouzení, což byly například pro zisk firmy tak důležité věci jako dovolené jednatelů placené přímo z účetnictví – takové označení příjmů, které de facto byly rozpuštěny ve spotřebě jednatelů, nazvala „příliš spekulativní“, a proto použila metodu tzv. Ocenění výnosovou metodou kapitalizovaných čistých výnosů. Při výpočtu například argumentovala průměrnou inflací 2 %, což byla samozřejmě další lež, přičemž každý procentní bod započítaný nad ty 2 % zvyšoval vypočtenou cenu společnosti asi 3x. Znalkyně tak místo klasické metody DCF, kdy vyloučí telefony jednatelů, IT, pohonné hmoty na soukromé cesty, cestovné, vybavení, které neslouží firmě, náklady spojené s rodinnými příslušníky, poradenské, reklamní, vzdělávací nebo jiné položky bez jasného vztahu k tržbám, náklady placené přes společnost, ale ekonomicky konzumované jednateli. Nebo černé zaměstnance, kteří ve firmě nikdy nepracovali, neměli ani expertízu. Jelikož jsem věděl, jak účetnictví vypadá, věděl jsem jen to, že náklady na jejich spotřebu přesáhly za roky odhadem asi 9 milionů korun. Je samozřejmě značně spekulativní, zda by se veškeré tyto náklady daly vymáhat po jednatelích společnickou žalobou a do jaké míry by soudruh jednatel unesl důkazní břemeno potřebnosti výdaje na své PHM a DPP svých rodinných příslušníků a kamarádů, výdaje na domácí internetové připojení a telefony pro široké příbuzenstvo, přes které si tahal ze společnosti cash a malé domů.

Na mé straně z toho byl prima obchod a taky kolaterální benefit v tom, že jsem se naučil podvojné účetnictví a základy oceňování firem. Díky vyplaceným náhradám soudního řízení a odškodnění za průtahy mě nakonec soudy nestály (spekuluji) ani odhadem třetinu toho, co stály protistranu.

Ale nyní k hodnocení předběžka pro agenta Pávka. Je to tak bezprecedentní sprosťáctví, až to bolí. Je to ale i krok, který kompletně popírá demokratický právní řád a ústavní pořádek v této zemi. Tím, že Ústavní soud vyhověl komoušovi Pávkovi a předběžným opatřením vládě nařídil, že mu musí uvolnit vládní speciál, poskytnout diplomatický doprovod a logistiku, narušil tím celkem jednoznačně princip dělby moci.

Podle Ústavy ČR je vláda vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá za zahraniční politiku země. Ústavní soud se dlouhodobě zdráhá vládní kabinet mikromenežovat a nařizovat mu, jaké konkrétní kroky má v diplomacii provádět, protože k tomu soudci nemají (na rozdíl od vlády) žádný mandát od voličů. Ovšem v případě komunistického rozvědčíka udělal výjimku. Jasně lidem říká, že komunismus v této zemi opět slavně zvítězil.

Smradlavá justiční prasata z ÚS totiž nemohou takové předběžko vůbec vydat.

§ 80 zákona o Ústavním soudu zní totiž takto:

Předběžné opatření

(1) Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření).

(2) O předběžném opatření může rozhodnout Ústavní soud bez ústního jednání. Ve zvlášť naléhavých případech nemusí být k návrhu podle odstavce 1 vyžádáno vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků.

(3) Usnesení o předběžném opatření pozbývá platnosti vyhlášením nálezu Ústavního soudu ve věci, pokud je Ústavní soud již dříve nezrušil, protože pominuly důvody, pro které bylo nařízeno.

Jinými slovy, soudruh Pávek se u Ústavního soudu nemůže domáhat jakéhokoli aktivního postupu vlády. Ústavní soud již v minulosti (např. v judikátu IV. ÚS 142/96, tuto cestičku prošlapal jistý pan Petr Cibulka, v Brně dobře známá postava) výslovně judikoval, že předběžným opatřením se nelze domáhat aktivní činnosti orgánu veřejné moci. Předběžné opatření bylo použito v našem právním řádu pouze jednou. Bylo vydáno pouze v kauze Melčák (2009), kdy ÚS zakázal konání demokratických voleb, přičemž předběžným opatřením odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb. Tímto předběžkem, tehdejší justiční chamraď v čele s Rychetským zabránila konání předčasných demokratických voleb, protože poslanecké prebendy soudruha Melčáka měly podle soudců vyšší prioritu než demokratická volba. Tenkrát jsme o tom psali.

Tehdy však nešlo o aktivní přinucování něco činit, nýbrž o zabránění údajně nezákonnému zásahu do práv soudruha Melčáka na poslanecký plat a nákup zlevněného žrádla v poslanecké kantýně, tudíž o zachování předchozího pokojného stavu, nikoli o to, že by mu prezident Klaus musel ještě jako projev omluvy vykouřit ptáka, což jsou kvalitativně dva různé právní problémy a zároveň je to podstata Pávkovy ústavní supliky.

Pávek chce, aby mu Macinka poslušně vykouřil ptáka a pozval si kvůli tomu svoje kámoše ze silových složek. Inu, tohle si nedovolil ani Klement Gottwald, ani Tonda Zápotonda a už vůbec ne Pávkův největší politický vzor Gusťa Husák. Je to až nedůstojné.

Tak nějak mi nejde na rozum, proč chce agent Pávek tak vehementně jet tam, kde ho nikdo nechce. Vzhledem k tomu, že soudruzi z Hradu jsou již drahnou dobu filiálkou firmy CSG, zřejmě musí soudruh Pávek asi splácet nějaké minulé laskavosti soudruhu Strnadovi, jinak si to neumím vysvětlit, proč mu nestačí jen na Valné shromáždění OSN, aby si tam zase mohl podat ruku s nějakým vrahem chudáků alavitů, jako to udělal minule.

Pokud dáme této konspiraci váhu, pak se smradlavá prasata z ÚS nejenže vydávají zcela nezákonná opatření, ale podílejí se také na trestné činnosti korupce spolu s prezidentem. To je pro ty ksindly docela příznačné.

Nyní si vysvětlíme, jak to vlastně justiční prasata z ÚS v případě soudruha Pávka udělala. Nenařídili předběžko prostřednictvím § 80 zákona o Ústavním soudu, protože to by nemohli. Místo toho „subsidiárně“ použili Občanský soudní řád. Jinými slovy, kompetenční spor mezi organizačními složkami státu de facto redukovali na spor občanský v rozhodovací pravomoci běžných soudů. To je samozřejmě naprosto zjevná prasárna a nezákonný postup. Proč? Protože proti předběžku nařízenému prostřednictvím OSŘ existuje odvolání. To jsem já několikrát při svých sporech úspěšně použil. Vláda tak má verdikt prasečích soudců z ÚS na podkladě právního předpisu, který výslovně umožňuje opravný prostředek, který byl ovšem Bábovi a jeho koaličním partnerům upřen.

Právní trik Ústavního soudu a nezákonnost spočívají v tom, že soudci obešli vlastní speciální zákon. Zákon o Ústavním soudu má v § 80 vlastní úpravu předběžného opatření. Ta Ústavnímu soudu umožňuje uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Neumožňuje mu však přikázat vládě aktivní diplomaticko-logistické jednání. A právě proto je zde klíčová zásada lex specialis derogat legi generali: speciální zákon má přednost před obecným. Soudci Ústavního soudu si nemohou vybírat procesní předpis podle toho, který jim zrovna umožní dosáhnout požadovaného politického výsledku.

Ústavní soud tuto hranici navíc neporušil poprvé nevědomky. Porušil ji proti své vlastní judikatuře. V usnesení IV. ÚS 142/96 Ústavní soud výslovně konstatoval, že předběžným opatřením podle § 80 zákona o Ústavním soudu se nelze domáhat aktivní činnosti orgánu veřejné moci. V usnesení IV. ÚS 2187/07 pak přímo uvedl, že § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vylučuje použití ustanovení občanského soudního řádu o předběžném opatření, neboť OSŘ lze podle § 63 zákona o ÚS použít jen tam, kde chybí speciální úprava. Tady nechyběla. Tady pouze překážela.

Kdyby Ústavní soud skutečně mohl sáhnout po OSŘ, musel by vysvětlit, proč si z něj bere jen moc, ale už ne procesní brzdy. Předběžné opatření podle OSŘ je spojeno s možností procesní obrany. Proti rozhodnutí o předběžném opatření existuje odvolání. Vláda však proti předběžnému opatření Ústavního soudu žádné odvolání nemá. Ústavní soud tedy vytvořil dokonalý mocenský nástroj, kterým de facto nahrazuje výkonnou moc a usurpuje si ji do vlastních rukou: z civilního procesu si vzal přikazovací sílu, ale účastníkům upřel ochranu, která k tomuto institutu v civilním procesu patří. Rozhodl navíc předběžným opatřením ve věci samé. Je to hnus!

Celé je to absurdní ještě z jednoho důvodu. Prezident a vláda nejsou dva sousedé hádající se o plot. Nejde o soukromoprávní spor fyzických osob. Jde o kompetenční spor ústavních institucí státu. Pokud by se vůbec mělo analogicky sahat mimo zákon o Ústavním soudu, pak by logika veřejného práva vedla spíše k soudnímu řádu správnímu, nikoli k občanskému soudnímu řádu. Jenže soudní řád správní Ústavnímu soudu neposkytuje tak pohodlný nástroj, jak vládě nařídit aktivní výkon zahraniční politiky. A tak si soudci vybrali předpis, který se jim hodil. Ne podle práva. Podle výsledku.

To není výklad práva. To je výběr z menu. A soudní moc, která si z právního řádu vybírá jen ty nástroje, které jí umožní dosáhnout předem chtěného politického výsledku, už nevykonává soudnictví. Vykonává mocenskou svévoli.

Prasák Baxa evidentně poslouchal moji skladbu „Schrodingerova justice“ a zařídil se podle toho. Text té skladby je přímo prorocký. Ví, že mu nikdo nic nemůže, a tak se chová jako sprostý dobytek.

Není to překvapivé.

Osvětlím vám totiž svou vlastní zkušenost z Ústavního soudu. Při mém opatrovnickém řízení vedeném u OS Přerov se soudruh soudce, jistý Mgr. Roman Říha začal o přestávce nevhodně vyjadřovat na moji adresu. Padaly taková slova jako „hnusák, zmetek a hajzl“ a narativy, které sice velmi dobře kopírovaly neomarxistický pohled na svět (muž = utlačovatel a žena = utlačovaná), ale nemělo to co dělat s realitou, kterou měl soudruh soudce i bez návrhu vyzkoumat. Na co, aby cokoli ksindlík zkoumal, byl ale dost líný a také hloupý, a tak si to nahrazoval neomarxistickými narativy a vulgarismy.

A když může on, můžu i já.

Vyjádření to byla, věru skandální, a soudruh soudce byl ještě navíc nemilosrdně nahrán (nahrávku mám k dispozici a pokud by nějaký zákonodárce nebo orgán činný v trestním řízení chtěl, mohl by si ji pustit), takže byl nakonec vyloučen pro podjatost. Ve svém vyjádření k námitce podjatosti označil lživá obvinění vůči mé osobě a vůči mým nezletilým dětem jako „slangové výrazy“, které si už ve svém dalším vyjádření týkající se stížnostního řízení již nepamatoval. Kdoví, zdali by soudruh soudce neměl být vyšetřen násilně psychiatricky pro možnou kognitivní poruchu a intelektový deficit, který z nahrávky i z jeho následné amnézie čiší na 100 honů.

Nadřízený soud jej nicméně i přes velkou neochotu „vyhodil“, pročež nastoupil další justiční neomarxistický ksindl – jistý soudruh soudce Mgr. Jan Novák. Ten už se nezakecal. Jako první krok a opatření obnoveného opatrovnického řízení, které kvůli předchozí podjatosti soudce začalo zcela od začátku, mě bez jakýchkoli prezentovaných důkazů obvinil z psychopatie, kterou na mě začal nemilosrdně a násilně zkoumat pomocí najaté feministické psychiatričky, kterou si on k tomu speciálně povolal. Kromě toho podal i na mého advokáta stížnost k ČAK, protože si myslel, že nahrávku pořídil on. Tohohle ksindla už nadřízený soud při další námitce podjatosti nevykopl (naopak bylo z dalšího průběhu řízení zřejmé, že s ním soudruh Novák úkony předem konzultoval), ač proti mé straně sporu začal vést různá nesmyslná šikanózní řízení, ve kterých uváděl nepodložené, spekulativní a lživé informace. Mě tak začal nesmyslně vyšetřovat. I kdyby čistě teoreticky soudružka psychiatrička nebyla svolná k tomu mi ušít nějakou hezkou diagnózu (jakože se později ukázalo, že svolná byla víc než dostatečně), aspoň bych zaplatil vyšší desítky tisíc korun za vyšetření, které bylo zcela nesmyslné. To byl nástroj pomsty soudruha Mgr. Jana Nováka, toho času soudce Krajského soudu v Ostravě. Mstivý bolševický soudruh soudce mezitím povýšil.

Samozřejmě mi bylo jasné, že svévolně najaté soudružky znalkyně by mi ušily klidně i paranoidní schizofrenii, jen aby se bolševicko-feministickému soudruhu soudci zavděčily a dostaly maximum finančního plnění.

V této době jsem podal kvůli situaci dvě ústavní stížnosti. Obě byly soudruhy z Ústavního soudu smeteny jako „předčasné“. První stížnost se týkala nesprávného posouzení podjatosti přinejmenším soudruha soudce Nováka. Soudruh soudce byl podjatý, neboť podával sám šikanózní návrhy a stížnosti za účelem navození sankce ve věci, která se jej osobně ani netýkala, čímž jednoznačně prokázal negativní vztah ke straně řízení, ve kterém rozhodoval, čili se v takovém případě prostě nedá použít § 14 odst 4 OSŘ (Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.), neboť justiční neomarxistický prasáček Mgr. Jan Novák tyto kauzy sám inicioval ze své vlastní vůle a nedostal je přidělené k rozhodování. V takovém případě bylo jasné, že jsem to měl polepené nejen u soudu nalézacího, ale i soudu nadřízeného, což se ukázalo v dalším řízení a je to samostatná velmi veselá kapitola justičního bizáru, která přetékala tak zlostnou žlučovitostí, že to bylo až k pousmání.

První stížnost dostala jako soudkyně zpravodajka jistá všem dobře známá feministická prasnice, soudružka JUDr. Kateřina Šimáčková, toho času dělající ostudu u ESLP. Ta byla známa svým feministickým aktivismem a kvičením (obsah hlavy si například můžeme přečíst v její knize „mužské právo“). Tato aktivistická soudkyně například přiznala různá práva homosexuálním párům. Když ale přišlo na lámání chleba, zjevná podjatost soudce v komplotu s nadřízeným soudem, jehož hlavní cíl byl se účastníkovi řízení pomstít, nebyla pro ni dostatečným důvodem k ústavnímu zásahu. Ve svém odmítnutí mé ústavní stížnosti pro nepřípustnost mi vysvětlila, že se nejdřív musím nechat podjatými justičními ksindly, okrást a společensky zničit. Podle soudružky Šimáčkové jsem měl totiž žmoulat rádiovku a nechat se podjatou znalkyní označit za nezpůsobilého rodiče a psychopata tak, aby soud mohl přiřknout děti matce alkoholičce a zničit jejich osud. Alkoholismus matky byl skutkovým stavem, který matka sama přiznala (vyloučení z protialkoholní léčby pro chlast) objektivně prokázán, nebylo to pouze mé tvrzení.

Pak, až bude diagnóza ušita, matka bude čistá jako okvětí bílé lilie a otec zničen, můžu si stěžovat, a když si vytočím šťastné číslo na kole štěstí, možná mi soudružka Šimáčková jednou oznámí, že jsem byl opravdu státem poškozen. Nenapravitelné škody budou nicméně zcela nezhojitelné. Takový je svět dle soudružky Šimáčkové.

Druhá ústavní stížnost se týkala svévolného a neodůvodněného psychiatrického vyšetřování. Podle mého názoru si prostě stát nemůže dovolit poslat vás k nucenému psychiatrickému vyšetření bez řádného a průkazného odůvodnění, obzvláště tehdy, pokud vyšetřuje občana zákona dbalého v občanskoprávním sporu, který má stálé zaměstnání, nikdy nebyl trestán ani souzen. Podle soudruha Šimíčka jsem tyto zásahy do své důstojnosti a občanské cti měl vydržet, protože co bolševický soudruh soudce rozhodne, to dobře rozhodne. Meritem věci se soudruh Šimíček samozřejmě nezabýval, protože občanský ksindl si přece nebude vyskakovat, kdy a jak mu justice ušije psychiatrickou diagnózu. I kdyby mě to mělo stát vyšší desetitisíce korun, což se nakonec stalo.

Soudruh Novák to po několika námitkách podjatosti taky vzdal a z případu se nechal vyloučit. Případ převzala služebně nejmladší soudkyně soudu jakási Zuzana Berková. Tehdy již justiční bizár dospěl opravdivého vrcholu, protože stávající soudruzi soudci si zřejmě hnusákem, zmetkem a hajzlem nechtěli kazit vlastní karmu. Tak to strčili soudružce, která na soud právě přišla. Nicméně i zde došlo k porušení zákona. Soudružka byla kooptována v rozporu s rozvrhem práce soudu na podkladě a ex post alokace předsedou soudu Barboříkem mimo rozvrh práce, čili zde justiční verbež nedodržela ani základní zásady přidělování kauz a její rozsudky byly tudíž zcela zmatečné z důvodu porušení čl. 38 LZPS, protože jedním z důvodů zmatečnosti je podjatost soudce, zatímco druhým důvodem pro zmatečnost je upření zákonného soudce. Málokdo se může ve své kauze jako já pochlubit obojím. Když jsem jako účastník na tuto skutečnost poukázal, justiční verbež ji prostě vymlčela a to i v odvolání.

Se soudružkou Berkovou byla u soudu sranda. Děti nastoupily opět před soudní stolici jako malý chorus line. To tu krávu hrozně rozlítilo. A opět byl řev, jak je možné, že nezletilí účastníci řízení chtějí být u soudu. Soduružce soudkyni napsala i moje nejmladší dcera, ale soudružka dopis ignorovala a k soudu ji nepustila. Soudružka advokátka protistrany dštila oheň, kouř a síru za samý prdele, ale bylo jí to hovno platné. Soudružka soudkyně se neodvážila děti z jednání vyloučit. Nicméně se za to rovněž mstila. Již se nezaměřila na to, abych byl označen za osobu duševně chorou po komunistickém vzoru, jako kdysi disident (katolický aktivista a signatář Charty 77) Augustin Navrátil, ale zaměřila se na to, aby mě kauza stála co nejvíc peněz. Soudružka mi udělila pořádkové pokuty v celkové výši 70 000 Kč, jako poslední se jí nelíbilo, když jsem naklapal na psychiatrii s advokátem a já se tvářil jako blbec z jedličkárny (protože jakékoli vyřčené slovo nevezmete zpět a bude účelově použito proti vám), zatímco advokát řekl feministické soudružce znalkyni na tvrdo, že máme vážné obavy o její nepodjatost a že tudíž by bylo vhodné, aby celému vyšetření byl přítomen advokát a pořizoval se videozáznam, který se pošle k nezávislému zhodnocení nejlépe do zahraničí. Feministická soudružka znalkyně poté, co to slyšela, propukla v hysterický záchvat a naznala, že mě za takových okolností vyšetřovat nebude. Za to jsem si sice vykoledoval dalších 50 klacků pořádkové pokuty, které potvrdil nadřízený soud v rekordním čase 1 den a rovněž i Ústavní soud, když odmítl moji třetí stížnost kvůli tomu, že soud penalizuje právní obranu proti zásahu do základních práv a svobod. S bleskovými rozsudky mám svoji zkušenost. Tak například nadřízený soud mi sdělil, že přítomnost další osoby u psychiatrického vyšetření „narušuje“ toto vyšetření, ačkoli jde o právo explicitně kodifikované jak zákonem o zdravotních službách, tak psychiatrickými guidelines. Soudruh soudce nadřízeného soudu mi mimo jiné vzkázal, že tyto zákony ani guidelines se v mém případě na ono vyšetření „nevztahují“ a nejsou v platnosti. Dobrý, ne? Justiční feministický prasáček soduruh Mgr. Pečenka si zde přisvojil pravomoci zákonodárce, protože když jde o to zničit otce, hodí se každá sviňárna. Soudružka soudkyně Berková v soudní síni na mě hystericky řvala, že mě prý k soudružce znalkyni nechá přivést fízlama a v medvědovi. Vysvětlil jsem jí, že by zároveň do medvěda musela vsadit i mého advokáta, protože ten má ode mě příkaz mě na každé vyšetření podjatou feministickou znalkyní doprovodit a jeho průběh zdokumentovat, neboť by při vyšetření mohlo dojít ke spáchání trestného činu, což se justiční prasnici nelíbilo natolik, že nakonec z výroby psychopata nebo jiné psychiatrické diagnózy zbaběle vycouvala. Tak jsem přemýšlel, zda se nechám fízlama zmlátit a následně inkapacitovat pro vyšetření, protože když fízl použije donucovací prostředky, tak vás vezme obuškem po hlavě, tak vy následně máte suspektní otřes mozku, tak asi nejste úplně schopen vyšetření. Jsem bílý heterosexuální muž a něco vydržím. Pár ran od fízlů zcela s přehledem. Rád budu mučedníkem, dělám to pro svoje děti.

Hysterie justiční feministické prasnice Berkové se ale nelíbila dětem, které to její hysterické a zcela nedůstojné kvičení sledovaly z bezprostřední blízkosti. Za ty bezmála 4 roky, co se mě bolševicko-feministická justice snažila inkapacitovat jako otce pomocí falešné psychiatrické diagnózy, jim mezitím vyrašily na tvářích první vousy, pročež oznámily soudružce soudkyni, že zůstanou s tatínkem, i kdyby čert na koze jezdil, takže ať se hodí do klidu. Musel jsem ale zaplatit vyšetření matky alkoholičky.

A hádejte, soudruzi, jak vyšetření matky dopadlo? Přestože matka střídavě brala a nebrala disulfiram, což samo o sobě je důkazem, že chlastání tehdy vůbec neměla pod kontrolou a přiznává tím konkludentně, že bez averzivní léčby není schopná abstinence, soudružky znalkyně z ní udělaly světici. Víte, jak soudružky zjistily, že nepije? Zeptaly se jí. Daly jí dotazník, kde bylo napsáno: „Pijete?“ A ona zaškrtla: ne, nepiju. A bylo to! To soudružkám stačilo. Žádné jaterní testy, žádné CDT. Nic. Navíc, znalecká chamraď bez toho, aniž by to bylo předmětem zakázky, protože chtěli navýšit poplatky, vyšetřily u mé bývalé ženušky IQ. Ideatorní IQ dle Wais-3 vyšlo 82, což u osoby vysokoškolsky vzdělané znamená organickou poruchu mozku. Že by tato porucha mozku mohla být způsobena alkoholem a že asi není preexistující nebo vrozená, to bolševicko-feministické soudružky psychiatričky neřešily. Proč? Přece se matky zeptaly. A co matka alkoholička tvrdí, dobře tvrdí.

Na soudružky feministické znalkyně jsem podal stížnost k ČLK, protože způsob zpracování znaleckého posudku naznačoval, že mají buď závažné mezery ve znalostech, a tudíž není namístě, aby i přes své akademické tituly vůbec provozovaly lékařskou praxi, nebo že posudek úmyslně zpracovaly lživě, což je trestný čin. Fízlové – odloženo bez faktického prošetření. ČLK – věcně neprojednáno, prý se mám se svojí poníženou suplikou obrátit na soudružku soudkyni. Oznámila mi členka etické komise, kamarádka a bývalá spolužačka hlavní znalkyně. Odvolání a námitka podjatosti ve správním řízení u ČLK odmítnuty a věcně neprojednány. Soudružka soudkyně pro jistotu zase odmítla výslech znalkyň.

Podotýkám, že veškeré věci zde řečené mohu prokázat a pokud má nějaký poctivý novinář zájem, mohu mu zpřístupnit celý spis, ať se pokochá. Ale budu si vybírat. Ksindlové z ČT, Seznam zpráv, Deník N a další neomarxisté jsou předem vyloučeni.

No, nebudu vás napínat. Děti jsem samozřejmě dostal do výlučné péče já. Nakonec všechny. Justiční prasnice je aspoň sprostě okradla o zákonné výživné, ale to jsem neřešil, protože na rozdíl od bolševicko-feministických parazitních matek nehodlám děti používat jako rukojmí k šikaně a sprostému okrádání druhého rodiče. Pokud má matka děti tak ráda, ať jim koupí, co chce, nebo jim šetří na budoucí výdaje, třeba na byt. Já na ty její prachy seru. Ale za celých 10 let jim nenašetřila ani kábli, tak to s tou láskou asi nebude tak žhavé. To já všem dětem odhromady našetřil mega. A měly by i další mega, kdyby mě justiční prasata nešikanovaly. I tak děti prosperují. Včera jsem se zúčastnil promoce mého nejstaršího syna. Druhý syn studuje úspěšně na vysoké škole. Dcera, kterou justiční verbež přiřkla matce, se v 15 letech ke mně spontánně odstěhovala a s matkou není. Přes justiční prasnici jsem změnu péče neřešil, protože sprostoty, šikany a nezákonností jsem si už užil dost. A s matkou máme od té doby zajímavou konstelaci ohledně hrazení výživného. Justiční prasnice sice mně téměř žádné výživné na 3 syny nepřiznala, ale matce na dceru přiznala prémiový ranec – výživné a jeho problematiku někdy rozeberu v samostatném článku. Celkově byla výška výživného asi 7 000 Kč, přičemž 1 000 Kč jsem dával v naturáliích. 6000 Kč jsem platil matce. Když se dcera ke mně přestěhovala, navrhl jsem jí, aby mi podepsala změnu platby výživného na číslo účtu, které odpovídalo spořicímu účtu na jméno dcery. Malinká smlouva: otec a matka se dohodli, že otec bude platit výživné na číslo účtu XXY a tím bude splněna jeho povinnost hradit výživné k rukám matky. Matka může mít právo náhledu, pokud chce. Matka s tím samozřejmě nesouhlasila a moje návrhy zcela ignorovala. Tak jsem napsal liebesbrief na OSPOD, který má ze zákona být kolizním opatrovníkem a má povinnost řešit jménem dcery především podobné problémy. Napsal jsem tam, že existuje rozdíl mezi výživným spotřebovaným a zpronevěřeným a pokud matka o dceru již nepečuje, pak by jí přirozeně měl zůstat 100% zůstatek výživného na jejím účtu, se kterým by měla nakládat dle pravidel řádného hospodáře – tj. šetřit. A že pokud by tomu tak nebylo, tak pokud manko překročí 10 000 Kč, jedná se o trestný čin zpronevěry výživného, tak ať to s matkou vyřídí a případně ať peníze zkontroluje nebo je kontroluje průběžně a trestní oznámení případně podá, já si s ní ruce špinit nebudu. Od té doby jí k prvnímu v měsíci pošlu výživné a ihned druhý den se mi na účet vrátí zpět. Já výživné na dceru, o kterou se starám, musím platit, protože jinak by ženuška mohla aktivovat exekutorskou svini. Pokud ona z výživného utratí 10 tisíc, pak se dopouští trestného činu zpronevěry. Jak ale právně posoudit situaci, kdy se otec stará o dceru, platí matce výživné, či spíše výpalné, a matka je otci posílá zpět? No… matka se vlastně dopouští hned dvou trestných činů. Jednak se nestará o dceru, ani na ni neplatí, což je zanedbání péče a povinné výživy, což podle rozsudku feministické justiční prasnice Berkové musí a druhak peníze posílá na účet nějakýho cizího hnusáka, zmetka a hajzla, což tedy není zacházení s prostředky v souladu s pravidly řádného hospodáře, nebo jo? No, je to zkrátka a dobře bordel.

Nyní bude dceři naštěstí 18 let a moc opatrovnické justice nad ní končí. Od doby, kdy se přestěhovala ke mně, se ve škole postupně stala premiantkou, zatímco v 7. ročníku ZŠ měla čtyřky a potíže se čtením. Justiční verbež by jí připravila osud životního lůzra, protože pro tuhle odpornou a sprostou spodinu je důležitější nepracovat, být hloupý jako bedna kytu a rozsudky stavět výhradně na neprokázané pavlačové kakofonii s neomarxistickým narativem. To vše na základě lenosti, hlouposti a neoprávněného pocitu nadřazené nadutosti. V podstatě jsem se za svůj život nepotkal se soudcem, který by byl slušný a moudrý člověk. Naštěstí pro děti, které se od justičního ksindlu nemohou nikdy dočkat postup, který by byl v jejich zájmu, moje děti měly vlastní rozum, a proto jsou dnes živé, zdravé a úspěšné a nejsou z nich feťáci, lůzři nebo rovnou mrtvoly, jako v jiných mnohých případech, kdy bolševicko-feministická justiční chamraď podle politicko-ideologického klíče přidělila „vlastnictví“ dítěte matce a vyblokovala z péče otce.

Mimochodem dnes byla zveřejněna jedna taková kauza, jak to dopadá, když matka dostane dítě do výhradní péče. Co na to soudružka senátorka feministická prasnice Marvanová-Kordová?

Na své cestě životem jsem viděl už mnohé, ale sprostotu a parazitismus justice nic nepřekoná. Dokonce i na vojně, kde to byl jeden primitivní ožrala vedle druhého, nebyly takové prochcané smradlavé kurvy jako v justici, které se neumějí chovat a když jim někdo, kdo je chytřejší a kreativnější než ony samy poukazem na zákony posere jejich domnělý majestát, umějí se akorát sprostě mstít a šikanovat. Pracuji s bezdomovci. Ani tam nejsou takové kurvy jako v české justici. Ano, česká justice, to je odporná parazitní spodina. Možná že ne bez výjimky, ale já žádnou výjimku z tohoto pravidla ještě nepotkal.

A tak mě ani nepřekvapilo, jak se justiční prasata mohou nohy ušoupat až u samý prdele, aby tady opět zavedli komunismus. Justiční komunismus. Jedná se zdánlivě o malou věc. Mně osobně je jedno, jestli si tam toho zmrda Pávka do Ankary vezmou. Prostě bych mu jako vláda dal podrobné notičky včetně projevů a včetně toho, čeho se má zdržet, s kým mluvit a s kým ne. Mikromenežoval bych ho na každém kroku a pokud by ta kurva neposlechla, dal bych na něj kompetenční žalobu. Tu by samozřejmě ten zmrd Baxa odmítl, a to by byla voda na můj mlejn. Letadlo bych mu přiznal. Znáte tu scénu z Policejní akademie 5 a vybavujete si, jakým dopravním prostředkem letěl do Miami poručík Harris? No, něco podobného bych mu zajistil. S tím komunistickým smradem bych nebyl v jedné místnosti. Kompletně bych tu kurvu odignoroval. Eskaloval bych do maxima a když by si stěžoval, tak bych mu řekl, že to nemá napsané v rozsudku, a když tak ať si podá novou supliku k ÚS. Macinka je na to expert. Jsem zvědavý, jestli mu Bába, který by radši schlípnul uši, nějakou eskalaci zakáže. Smradlavá prasata z ÚS vlastně mohou začít řídit zemi úplně, když mají takové choutky. Jenže s velkou mocí, soudruzi, přichází velká odpovědnost. Myslím, že není daleko doba, kdy soudruh Baxa zjistí, že srát se mezi velké kluky mu nepřináší benefity a že mu bylo líp, když si hezky zahníval, potvrzoval nezákonnosti justice a bral svých 2,7 milionu ročně.

Ústavní soud patří zrušit. Stejně jako Česká televize. Stejně jako ombudsman a další zasrané pašalíky, které jsou úplně k ničemu, jenom tam živíme vypasené zkurvené neomarxistické zmrdy.

Zaháním takové romantické představy, jakože si lidé konečně na ty kurvy došlápnou, vezmou do rukou pochodně, baseballové pálky a vidle a půjdou si to se soudruhem Baxou vyříkat jako chlap s chlapem. Jsem realista. Nic se aktuálně nestane. Lidi jsou ovce. Individuální hrdinství se nevyplácí. Což je přesně ten důvod, proč si tady fízlové, justice a další verbež budou dělat, co budou chtít. A to povede i k zásahu do jejich životní pohody v budoucnu. Je jen otázka, zda ten zásah bude legislativní nebo násilný.

Challenger 26. 6. 2026

Související články: