Zmrdi X: Zmrdí propaganda

Featured Image

Jsem poctěn, že mi čtenáři D-fens webu projevili prostřednictvím ankety důvěru. Opravdu jsem to nečekal, o čemž svědčí výběr negativních možností, které jsem vám dal k dispozici. Zatím to vypadá, že pár lidí moje články zajímají, takže mám pro vás další škvár.

Samozřejmě, že nemůžu předem vědět, jakým článkem se komu zavděčím a která slova komu budou vadit. Proto zde nyní stručně popíšu, o čem je můj následující článek, jaká sprostá slova obsahuje a jakou má pointu. Kdo s tím nesouhlasí, ať ho prosím nečte, abych se náhodou nedotkl jeho pocitů. Ale zároveň nechci žádné negativní komentáře! Takže buď pochválit anebo mlčet nebo se rozbrečím a už vám nikdy nic nenapíšu.

Článek patří do kategorie Zmrdi a vohnouti. Jmenuje se zmrdí propaganda a rozebírá různé zmrdí časopisy. Jako studijní materiál mi posloužila stará čísla časopisů Cosmopolitan, Elle a Harper‘s Bazaar, která jsem získal podloudným způsobem. Postahoval jsem i nějaké články z internetové stránky zmrdího vydavatelství Stratosféra. Narozdíl od D-fense, který už o něčem podobném psal, nechci rozebírat obsah jednotlivých článků. Spíš se zaměřím na celkovou koncepci zmíněných plátků a cílovou skupinu. V článku se vyskytují vulgarismy jako hovno, prdel, sračka a další veskrze nechutná slova. Pointu nemá naprosto žádnou. Je to jen hromada blábolů, co mě zrovna napadly. Sám se divím, že jednotlivé věty vůbec dávají smysl. Ale protože jsem grafoman a exhibicionista a nevydržel bych týden bez publikování nějakého textu, zveřejňuji ho i přesto.

D-fens mě svým článkem o Spy trochu předběhl, ale domnívám se, že si nepolezeme do zelí. Napsat článek o zmrdích časopisech jsem měl v úmyslu už několik týdnů, sháněl jsem však vhodný materiál.

Žádný člověk se nerodí jako hotový zmrd, vohnout nebo ichtyl. Malý človíček, který se právě vyklubal na svět je kromě několika nepodmíněných reflexů a genetických dispozicí tabula raza. A tak se musí všechny vědomosti a dovednoti pro přežití naučit. Role učitelů se ujímají zpočátku především rodiče, pokud tedy nemají dost problémů sami se sebou, jak by řekl Daniel Landa. V další řadě je to škola, která malým žáčkům vštěpuje užitečné poznatky, že učitelé se nemají popichovat nebo že se nemá hlučet o přestávce.

Nasbírané poznatky člověk průběžně hodnotí a rozhoduje se co dál. Někdo zjistí, že to tady stojí za hovno, každý krade, a tak se rozhodne, že až bude velký, bude taky krást a stane se zmrdem. Jiný zjistí, že to tady stojí za hovno, je tedy nejlepší na všechno hodit bobek a nechat se živit jinými a stane se vohnoutem. Jiný zjistí, že to tady stojí za hovno a že je lepší rezignovat na mezilidské vztahy a věnovat se pouze své práci a stane se ichtylem. Ostatní zjistí, že to tady stojí za hovno a chtějí s tím něco dělat, každý po svém. Jeden začne podnikat, druhý emigruje do Botswany, třetí píše na internet.

Každá z těchto skupin si vychovává vlastní následníky. Nejpropracovanější systém mají zmrdi. Jelikož zazmrdovali mnoho firem, a tím získali moc a peníze, mohou svůj boj vést se zvlášť velkou rafinovaností. Stejně jako nacistické Německo přesvědčovalo pomocí různých metod, že jejich ideologie je jediná správná, i zmrdi mají svoji propagandu. Disponují hromadnými sdělovacími prostředky. Ovládli značnou část médií a denně nás přesvědčují, abychom se dali na zmrdí cestu. Jedním z prostředků zmrdí propagandy jsou lifestylové časopisy. Ty mají dvojí určení. Učit zmrda, jak být ještě větším zmrdem a verbovat do zmrdích řad nové rekruty. Čtenářem těchto magazínů je tedy zmrd a potencionální zmrd. Zmrdí plátky jsou na rozdíl od všech ostatních specializované dle pohlaví – existují tedy časáky zaměřené na zmrdy a plátky fokusované na zmrdky. Pro označení ženského zmrda mám raději termín „čůza“, který je dle mého názoru velmi výstižný, a tak ho budu používat i v dalším textu.

Na první pohled se zmrdí plátky příliš neliší od hajzlpapírů typu Spy, nicméně je zde jeden veliký rozdíl. Drbací plátky jsou určeny především pro vohnouty. Pojednávají totiž o druhých – kde se kdo vožral, kdo koho pomluvil nebo kdo se s kým vychrápal. Vohnoutovi to připadá zajímavé a má se o čem bavit s ostatními vohnouty. Zmrda však druzí nezajímají. Důležitou součástí zmrdova života je pěstování vlastního ega. Zmrd potřebuje být neustále obdivován a mít pocit, že je důležitý. Proto zmrdí časopisy říkají zmrdovi, co si má pořídit a jak se má chovat, aby toho dosáhl.

Vohnoutské plátky často svým čtenářům tykají, např.: „Přečti si hotentotský horoskop a dozvi se, jestli se v sobotu vožereš Staráčem nebo Braníkem.“ To aby nebyli moc popletení, protože ve tramvaji z Kolbenky může člověku zavykat leda revizor. To pro zmrda nepřipadá v úvahu. Tykání připouští akorát v rámci pracovního kolektivu, zvlášť je-li tam čerstvým nováčkem.

Zmrdí časopisy se od vohnoutích liší cenou. Zatímco vohnoutí plátek by měl být relativně levný, protože by vohnoutovi nezbylo na rum a červený Petry, vysoká cena zmrdích magazínů dodává zmrdovi pocit nadřazenosti. Zmrd by si nekoupil levný časopis, protože věří, že by se tak zařadil mezi plebs, kterým opovrhuje. Zmrd požaduje, aby všechno, co je určeno pro něj, bylo exkluzivní. Nesnesl by, kdyby časopis nebyl vytištěn na křídovém papíře. Křídový papír, barevná obálka, exkluzivita – to všechno přitahuje zmrda jako hovno mouchu.

Vydavatelstvím specializovaným na podobné plátky je Stratosféra, vydávající Stuff, Dolce Vita, Esquire, Redhot, Speed, Autocar, F1, Cosmopolitan, Cosmogirl, Harper’s Bazaar, Style, Jackie a Spy. Ale existují i další, jako třeba Hachette Filipacchi, které mají na svědomí Maxim a Elle. Časopisy jsou odstupňované podle toho, v jakém stupni zmrdství se čtenář nachází. Pro mladé a dynamické zmrdíky začátečníky je tu Esquire, pro zmrdy většího kalibru, kteří už dokázali pár lidí nasrat, je tu Redhot.

V protikladu s vysokou cenou je podíl reklam ve zmrdích časopisech. Spočítal jsem, že Cosmopolitan obsahuje 23,4 % reklamních stránek, Bazar 27,9% a Elle dokonce 31,2 %. Z toho vyplývá, že čtvrtina až třetina časopisu je nepoužitelná, nicméně vlastníku vydělává další peníze. Do toho jsem nepočítal skrytou reklamu, která se jako červená nit táhne téměř všemi články. Občas se stává, že nějaký článek vychválí úžasnou novou rtěnku a vedle je úplně náhodou celostránková reklama na tentýž výrobek. Všiml jsem si, že koncentrace reklam je nejvyšší hlavně na začátku a na konci časopisu. Zdravý rozum nabádá otevřít časopis a na první stránce najít obsah. Většinou je to ale následovně: Reklama, reklama, reklama, přitroublý úvodník, reklama, reklama, obsah, reklama, text. Jednotlivé články se vyznačují vysokým podílem obrázků, a to čím větší, tím lepší. Nadpisy jsou velké jako pozadí Haliny Pawlowské. Článek, který je rozmázlý po deseti stránkách tak v součtu obsahuje sotva tři čtyři stránky textu. Po přepočtení na znaky zabírá článek zřídkakdy více než dvě stránky ve Wordu, timesem dvanáctkou. Mám dojem, že některé vznikly s notebookem na záchodě a nezabraly autorovi více času než co by vykonal svoji potřebu. S obsahem článků to taky není kdovíjak úchvatné. Zmrdí plátky se vyznačují nízkým podílem redakčních materiálů – jinak řečeno, polovina textů je převzata z internetu, jiných mutací téhož časopisu nebo z jiných magazínů. Stačí párkrát kliknout myší a článek je hotov. Za své peníze si tedy zmrd kupuje časopis ve kterém je spousta obrázků a reklam, jinak absolutní hovno. Jsou to všechno jen naleštěné prdy. Jak typické, když si uvědomíme, že tyto časáky vyrábí další zmrdi. Exkluzivita těchto sraček spočívá pouze v tom, že má zmrdovi pocit exkluzivity dodat. Tomu odpovídají i často užívané superlativy a slova jako „luxusní“, „stylový“, „módní“, „sexy“ nebo „pečující“.

Časáky pro zmrdy i pro čůzy, ačkoliv se zabývají jinými tématy, mají společný pohled skrz prsty na druhé pohlaví. To je pro zmrdy na světě jen proto, aby si mohli dokazovat jací jsou kanci. Pro čůzy zas, aby jeho představitele mohly oškubat a využít. Zmrdi i čůzy si pochopitelně chtějí taky trochu zasouložit.

Mužské časopisy

Na obálce zmrdího magazínu pózuje většinou poodhalená ženská. To je osvědčený trik a vždycky se na něj nějaký chlap chytí. Ženská má zaretušované všechny pihy, zatahuje břicho a vystrkuje posílené nárazníky. Popřípadě je vycpaný nemá, ale zase je hrozně hubená. Modelky z Dachau má totiž každý rád. Ženské z obálky jsou vždy co do vzhledu typově stejné a představují tak zmrdův ideál krásy. Kolem vyfocené pipky jsou rozesety různé výkřiky, které mají dát zmrdovi důvod, aby si časák koupil. Mají působit tajemně a lákavě, ale zároveň akčně a zběsile. Typický zmrd je už vytrénovaný, a tak by ho vohnoutské nadpisy typu „Halina se odhalila“ asi nerozhicovaly. Nicméně i zde platí, že nadpisy jsou oproti obsahu více než nadsazené a většinou si z nich uděláte naprosto nesprávný úsudek co na vás vyjukne uvnitř časáku.

Zmrdí magazíny hlásají do světa, že jsou čtením pro pořádné chlapy. Úspěšné, silné, nebezpečné a přitažlivé. Zmrd miluje, když mu tohle někdo vemlouvá a rád se s tím ztotožňuje. Jeho ego je pro něj zdaleka to nejdůležitější a jeho pěstování mu zabere mnoho času. Správný zmrd dělá pouze činnosti, které mu rozpumpují adrenalin. Zároveň to nesmí být nic obyčejného jako např. jízda na sáňkách. K tomu by se nesnížil. Adrenalinové činnosti slouží k získání pocitu hrdiny a následném líčení zážitků užaslým posluchačům nebo ještě lépe posluchačkám. Zmrd kolem sebe hromadí vše, co je měřítkem výjimečnosti. Ať jsou to auta, elektronika nebo značkové hadry. Za tyhle krámy neváhá utratit nehorázné sumy peněz. Zmrd si nekoupí obyčejnou televizi. Jeho ideálem je plazmová obrazovka, kterou hrdě ukáže všem, o kterých ví, že si z toho sednou na prdel. Co z toho všeho vyplývá? Zmrd nedělá nic nikdy jen tak, nýbrž vždy dokazuje celému světu jaký je frajer.

Ženské časopisy

První, co člověka při pohledu na čůzoplátek zaujme, je jakási modelka či celebrita na obalu. Jako muže mě zaráží skutečnost, že z obálky ženského časopisu na mě vejrá ženská. U mužského časáku by se naopak nemohlo stát, aby na mě vystrkoval prdel nějakej chlap, leda by se jednalo o Gaykontakt. Vážně si nepamatuju, že by někdy byl na obálce ženského časáku chlap. Zprvu mě napadlo, že modelka na obalu cosi předvádí, např. šaty, účes nebo líčení. To by dávalo smysl, nicméně máme co do činění s časopisem pro čůzy, a tak je tomu jinak. Čůza na obrázku totiž předvádí sama sebe, resp. časopis předvádí ji, a tím sděluje čtenářce: „Podívej, chtěla bys být taky taková ukázková čůza? Když se budeš držet našich rad, určitě se ti to podaří!“ Ksichty na obálce jsou totiž ztělesněním snu každé čůzy: být slavná a bohatá. Každá správná čůza se proto touží dostat na obálku nějakého podobného časopisu.

Správný čůzí magazín musí mít šéfredaktorku s exotickým jménem. Cosmopolitan má v čele Anastázii Harrisovou, Harper’s Bazaar Natašu Jakovlevu (údaje z roku 2000). Tady mají ještě mnohé co dohánět. Není přípustné, aby v redakci čůzího plátku seděl chlap, leda by jim tam pucoval monitory zahňácané od otisků prstů a zapojoval myši do laptopů. V mužském časáku je tomu pochopitelně naopak.

Čůzoplátky informují, co je zrovna „in“, „out“, příp. „cool“ nebo „hot“. Správná čůza má tedy doma dvacatery boty, které odkládá k popelnici nejpozději při vydání příštího čísla. Módní trendy se většinou odvíjí od toho, jak nějaké holllywoodské pizdě zrovna zaharašilo v bedně a v čem si to přihasila na nějaký snobský večírek.

Časopisy radí čůzám, aby se příliš nesedřely a pokud jim něco nejde, raději ať se jim přizpůsobí okolí. Takové myšlení je pro čůzy typické. Jsem-li tlustá líná a škaredá, raději všechny přesvědčím, že tomu tak není, než abych se sebou něco udělala. A pokud něco udělat chci, stačí si zajít na liposukci, narvat si do hrudníku implantáty a na hlavu narazit nějakou hučku, aby nebyl vidět ksicht. Peníze zdokonalí každého.

Pocit akčnosti mají navodit šokující pohled do světa pasáků krav, šokující odhalení ve fabrice na umělé nehty, skandální zpověď náčelníka křováckého kmene. Šok většinou spočívá v tom, že si nějaký trumbera nechal vytetovat na prdel mandelinku bramborovou. Čtenářka tak dostane víc šoků než odsouzenec na elektrickém křesle. Čůzoplátkům jsou vlastní i jásavé imperativy: „Nechte se vojet Marťanem!“; „Nový klystýr, který musíte vyzkoušet!“; „Pořiďte si domů malé cikáně!“

Celý ten „lifestylový“ průmysl je obludná, dokonale zazmrdovaná mašinérie kde jeden nahrává kšefty druhému, aniž by se vytvořila skutečná hodnota. Není to jen o časopisech. Ty se jen přiživují na tom, co řekl nebo udělal někdo jiný. Kolotoč může začínat třeba takto: Natočí se nějaká ptákovina -> nějakej zmrd napíše pochvalnou recenzi a lidi se na to jdou ze zvědavosti podívat -> za utržené dolárky si velcí zmrdi namastí kapsy a režisér s herci se jdou zfetovat na nějaký snobský večírek -> malí zmrdi si koupí exkluzivní časák s fotkami z tohoto večírku, shlédnou se ve svých idolech a jdou se zlískat na večírek -> plátek s fotkami z tohoto večírku si koupí vohnouti aby si v přestávkách mezi hospodou a televizí protrénovali čtení, které jinak potřebují pouze na žádost o sociální dávky. Všichni jsou spokojení. Vohnouti drží huby – kdo si hraje, nezlobí. Firmy vydělávají na skrytých reklamách, které si malí zmrdi rádi zaplatí a velcí zmrdi chrastí naditým měšcem. Občas se sice pár zmrdů porve o korýtko nebo si sem tam pár vohnoutů někde zahuláká, ale za chvilku se vše vrátí do starých dobrých kolejí.

Takže až budete stát před trafikou a koukat na ten barevný papír, dobře si rozmyslete, co koupíte. Aby se vám nestalo, že své těžce vydřené peníze odevzdáte nějakému zmrdovi, který vám za ně na oplátku nenabídne nic víc než nablýskaný prd.

12345 (2x hodnoceno, průměr: 5,00 z 5)
431x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017