V minulosti jsem označil vysoké školy za zmrdí přípravku.
V minulosti jsem označil vysoké školy za zmrdí přípravku. V kombinaci s článkem o chybějící etice rozhodování zmrdimanagementu a soustavnému konfliktu mezi zmrdy a odborníky se oba fenomény dostaly do určité souvislosti.
Ve skutečnosti těžko existuje pro zmrdy horší nepřítel, než člověk, který se v něčem vyzná. To je mor na jejich hrady. Pro zmrdy je nejlepší partner osel, který kývá na všechno, co mu řeknou, a nechává nakládat zátěž na svůj hřbet, dokud sám nepadne. Pokud se někde vyskytne expert, zmrdi okamžitě tuší riziko a snaží se ho eliminovat. Výsledkem je situace obvyklá v mnoha zazmrdovaných firmách: na jedné straně zpovykaný kindermanagement provádějící materiálovou liposukci produktů až na jejich funkční podstatu a na druhé deprimovaná technická základna frustrovaných expertů vykonávajících svoji práci čistě jen proto, že je jim blbý se na to vykašlat.
Naštěstí pro zmrdy mají situaci mnohdy lehčí v tom, že experti bývají často lidé zahloubaní v lepším případě do svého problému, v horším do sebe. Jsou tak trochu stižení odbornou slepotou a nejsou v kolizním kurzu se zmrdy, protože každá skupina sleduje jiné cíle. Zmrdům jde o to, aby se prd co nejvíc lesknul a technikům o to, aby smrděl podle specifikace. Problém u expertů nastane pouze tehdy, když zmrdi sáhnou těmi jejich nenechavými pazourami na jejich bejby, a i v tom případě je jejich odpor zpravidla krátký a ne moc intenzívní. Z toho důvodu si zmrdi s experty moc hlavu nelámou a vzpomenou si na ně zpravidla jen tehdy, když dojde na nějaký průser. Mezi oběma skupinami nenastává otevřené nepřátelství, ale pocit jakési permanentní války s dezercí z jedné strany na druhou, ale ne obousměrně, protože kdejaký expert by rád byl manažerem, ale ne každý manažer nechce být expertem.
Skutečný problém mají zmrdi v případě, když se mezi techniky najde někdo, kdo tomu jednak rozumí a jednak zná a hlavně používá pravidla moštárny. Pak narazí kosa na kámen. Zmrdi řeší tento problém preventivně na vstupu tak, že své technické týmy zcela logicky rozšiřují pouze o čerstvé absolventy a jakmile ti dosáhnou jistého stádia poznání, tak se s nimi rozloučí nebo je zkorumpují quasimanažerskou pozicí. Uvedený model je nejen zmrdokompatibilní, ale také low-cost. Nevyhnutelným důsledkem tohoto postupu je degradace technického know-how unitř firmy, rozpad rozhodovacího modelu a postupná ztráta konkurenceschopnosti, ale to zmrdy zpravidla nesere, protože se to projeví až za dva tři roky a to už oni budou úplně jinde. Jedná se o klasickou metodu dlouhodobého vyhryzávání firem.
Jeví se tedy, že fungující vysoké školství by bylo metodou, jak vložit do zmrdisystému trojského koně. Paradoxně se už léta nic podobného nechystá. Poslyšte moje poznatky ze studia na ČVUT Fuckultě strojní v letech 1992-1997 s uvedené s ohledem na možnost jejich pozdější aplikace na pozici experta i manažera.
Asi neprozradím nic světaborného, když hned zpočátku napíšu, že to, co mi ČVUT dalo, bylo na úrovni faktů z nějakých 90% úplně nanic. Nebudu zabíhat do detailů, proč se tak stalo, bylo by to téma na separátní článek, který nemusí každého zajímat. Hodlám poukázat na jednu věc. Technik je často postaven do situace, kdy je před ním problém a po něm se chce nějaké řešení. Toto řešení je popsáno různými parametry, jako třeba čas nebo peníze. Pro jaké z možných variant se inženýr rozhodne, je otázkou jeho úsudku a právě to je zásadní bod. Na ČVUT o tom tehdy nevěděli a tak se vše dělalo přesně podle předdefinovaných kuchařek. Kdo jel podle kuchařky a byl schopen se naučit nazpamět potřebné gigabyte dat, malovat pěkné výkresy tuší na pauzák a programovat ve Fortranu 77, byl totální king. Sem tam se vyskytl nějaký semestrální gigaprojekt, například zkonstruovat převodovku, přičemž kroutící moment na vstupu byl odvozen od data narození. Pokud chcete mít dítěte inženýra z ČVUT, souložte pouze začátkem měsíce, aby mu vyšla menší ložiska a nemusel tolik kreslit. Vzhledem k tomu, že už asi dvacet ročníků předtím konstruovalo převodovku, byl na místě skutečně novátorský přístup.
ČVUT nestálo za námahu ukázat techniku v souvislostech s jinými obory.
Realita naopak fakta do souvislostí uvádí ráda. V.u. převodovku není zapotřebí pouze spočítat a nakreslit, ale také vyrobit a co na ČVUT vnímalo jen pár vizionářů, také prodat. Kdyby například zadání obsahovalo cílovou cenu a pár dalších údajů, dostalo by původně konstrukční cvičení zajímavou technologickou a hospodářskou dimenzi. Jenže… to by se katedy musely domluvit navzájem, někdo by to musel vyhodnotit a tak to radši necháme stejné, jako loni, předloni a tak dál.
Ta škola neučila lidi myslet a dělala z nich pouhý kannonenfutter ve válce se zmrdy.
Zmrdí přípravka fungovala i na ČVUT dokonale. Počet leštičů análních sond byl srovnatelný se stavem v současné automotive industry, kde je to jak známo katastrofa. Protozmrdi pohotově vyleštili kliky u pracoven asistentů a obsadili pozice v různých studentských radách a institucích (jejichž smysl jsem dokonale nechápal) a snažili si přivlastnit i to něco málo nadstandardních výhod, co tehdejší VŠ nabízela. Dovedu si živě představit, že při dnešní rozšiřující se nabídce zahraničních stáží nastává podobný, ne-li ještě divočejší proces. Další oblíbená zmrdizábava spočívala ve shánění různých diplomů a certifikátů, které zřejmě hodlali po ukončení studia stočit do ruličky, vyrobit z nich cosi jako hlaveň a fouknout skrze ní práškový cukr do řiti budoucího zaměstnavatele.
Spolu s přípravkou zmrdí paralelně bežela i přípravka vohnoutí. Některým lidem prostě nestálo za to se ty věci učit. Dokonce i nalézám pro jejich postup určité pochopení, protože učební látka částečně na první pohled nebyla určena pro použití v libovolné praxi. Sta dojičů systému prožilo pět příjemných let z referátů opsaných na kolejích od spolužáků a zkoušky pravidelně zvládala metodou různého ukecávání, dělání smutných obličejů či vystrkování poprsí (dámy). Ušetřený čas věnovali popíjení v různých klubech a já si marně lámal hlavu, kde na to berou. Odraz tohoto přístupu nacházím ještě nyní často v aktivitách přijatých absolventů, kteří najednou zjistí, že se vůči nim v práci vyvozuje odpovědnost a co horšího, že pracovní úkoly není kde opsat. Zpravidla je toto zjištění doprovázeno rukou ukazující na dveře personálního oddělení.
O ichtylech a jiných podobných zahloubaných zoufalcích škoda mluvit. Pro boj se zmrdstvem nemají použití.
Keep fighting. Na VŠ jsem sice neexceloval, ale zase jsem jí prolezl za použití metod, které by se daly nazvat čestnými. Vzhledem k tomu, že nepocházím z extrémně majetných poměrů a čas proležený na smradlavé koleji jsem považoval za ztracený, tak jsem poslední dva roky pracoval. Zásadním nepřítelem se tedy stal nedostatek času. Často se ptám, k čemu mi to celé bylo dobré. Vzhledem k tomu, že mě ČVUT obohatilo použitelným mentálním střelivem jen minimálně, byl primárním targetem certifikát pro zmrdy, kteří zbůhdarma definovali, že na moji pozici musí být přijat vysokoškolák, ať by byl sebeblbější pako. Chápu tu jako jistou nutnou oběť zmrdímu systému, který nehledí na reálné kvality jedince, ale zajímají ho jen jeho certifikáty.
Nevím, co říká vaše životní praxe, ale moje je taková, že není třeba do detailu vědet, jak se něco vypočítá, důležité je vědět, kde to najít, když to budu potřebovat. Také není nutně zapotřebí znát, jak do detailu funguje to či ono, důležité je chápat celkovou funkci, vstupy a výstupy a detaily pak podle potřeby doplníte sami. Jde tedy o přístup k technickému problému jako takovému, ne o detaily. ČVUT realizovala pravý opak. Byla to mizerná škola. Sorry. Snad se od té doby polepšila.
Je krajně zajímavé sledovat poškolní zmrdstvo u přijímacích pohovorů. Mám dojem, že pro ně zmrdí VŠ přípravky pořádají nějaké vysoce organizované výcvikové campy ve stylu klipů skupiny Captain Jack, protože všechy zmrdí děti odpovídají stejně. Na otázku, co je přivedlo právě sem, následuje – jste vynikající firma, f top ten nebo twenty, moderní firemní organismus se zdravou kulturou bla bla. Chce to vydržet, vyrvat ten rektoskop zase ven a zeptat se, co přesně zmrdík o firmě ví, co si myslí, že firma vyrábí a k čemu asi ty výrobky slouží. Následuje trapné mlčení případně zajímavé technické interpretace podobné odborným diskusím vedeným kolem půlnoci při nějaké podnikové pitce. Pak dostanete pravidelnou dávku asi kilogramu různých diplomů a certifikátů, které zpravidla odkládám bez pročtení někam na opačný konec stolu. Jistě oceníte výklad o tom, kde všude zmrd již zastřešoval, koordinoval, integroval a optimalizoval během letní brigády, případně nějaké třeskuté moudro z prostředí ISO900x. Postupně se protlacháte k části zdaleka nejzajímavější, a to sice osobní rozvoj a perspektiva růstu. Informace o tom, že firma nabízí nadprůměrný školící program, nestojí zmrdům zpravidla ani za otázku, jaký. To oni přece nepotřebují, všechno důležité už jim buď na škole řekli, nebo se to najde na netu, případně to z powerpointových prezentací vyplyne tak nějak samo. Na dotaz, co by zmrdík chtěl dělat za tři roky, přijde odpověď, že středního managera nebo koordinátora. Aby se ujednotil wording, je správné se zeptat, jak si takovou pozici zmrd představuje. Zmrd má dojem, že zasekl háček a řekne, že chce vést svůj vlastní tým. Na otázku „a proč?“ zmrdík nezná plausibilní odpověď. Zdaleka nejoriginálnější odpověď v této situaci byla „protože jsem to vystudoval“. Nejsou ani natolik fér, aby řekli na tvrdku, že jsou ambiciózní. Jako součást firewallu není od věci políčit nějaké pasti – například položit otázku, zda by zmrd nechtěl být vedoucím projektu. Zmrdík jakmile slyší slovo „vedoucí“, radostí se zatetelí a nadšeně souhlasí. Studená sprcha bezprostředně následuje ve formě otázky, zda ví, co takový vedoucí projektu dělá. Jen málokdo z absolventů ví, jaká jsou měřítka projektu v automotive (aspoň ta obligátní – peníze, termíny, quality ppm). Ve finále můžete zájemce o instalaci stupně 3 vyhnat zpátky do míst, odkud přišel, protože slušných zájemců o práci u mezinárodních firem je pořád ještě dost a pouštět zmrdy k projektové práci zavání průserem nadnárodních rozměrů.
Zdaleka nejzhovadilejší „odborníci bez zkušeností“ nejsou paradoxně absolventi ČVUT ani ZČU, ale produkty jisté báňské parodie na technickou vysokou školu. To bývá skutečně tvrdej kchór s důkladným brejnvošingem již v základní výbavě. Zpravidla v nich vyvolá paniku, když se dozví, že první měsíce až roky svého angažmá v prostředí automotive industry nebude trávit vsedě v kanceláři vydáváním strategických pokynů typu „Serem na General Motors!“, ale řešením zcela konkrétních problémů v podmínkách dílenského provozu. Nevím přesně, jakou specializaci lze na takové škole vystudovat, ale podle toho, co jsem viděl a prožil, jsou studijní obory tyto: chairman, executive, supervisor, quality manager, chief officer. K neochotě přestat používat šablonky a začít používat mozek u šlonzáckých zmrdů přistupuje ještě totální neznalost světových jazyků a neskutečná lenost provázená marným očekáváním, že jim všichni všechno přinesou až pod nos. Rovněž představy o pracovní době bývají tristní – řada z nich chce po osmi hodinách vyfárat a tak pro ně máte zase další špatnou zprávu. Disaster je to.
OK, tak jsme si zahořekovali, teď co s tím. Nepotřebujeme kannonenfutter, ale specnaz. Tak kde ho vzít.
První chyba leží ve firmách, tedy v těch, co nemají ještě instalovaný stupeň 3. Zákon zní: zrušit nomenklaturu! Proč musejí na některých pozicích sedět vysokoškoláci? O co jsou lepší než středoškolák vybraný zevnitř firmy? I on si přece časem může vzdělání doplnit, tedy pokud není líný a dostane k tomu nějaký ten časoprostor.
Druhá chyba je ve školách. Zde je třeba system shutdown. Zpětná vazba škol na kvalitu výuky byla narušena socialistickým vzdělávácím modelem. Odkazuji na (výborný) článek Tomáše Němce. Řešení? Postavit školství na bázi přímého financování. Kdo zakázal, aby stát dal ty peníze, co teď vynakládá do vysokých škol, přímo do ruky studentům? Oni přece jsou v roli zákazníka školy, kupují si vzdělání a mají právo říci, já vám za takové zboží nebudu platit a jdu tam, kde to dělají lépe. Impotentní slintání ichtylů a protozmrdů ve studentských sekcích akademických rad k ničemu nevede, je třeba lidem vrazit do ruky reálný bič boží, který v této společnosti představují bohužel pouze peníze, a nastolit podmínky trhu a konkurence jako nutný předpoklad každého zlepšení.
Celý systém by se musel převrátit. Kde je napsáno, že životní linie experta se musí vyvíjet po linii střední škola – vysoká škola – první práce? Nemělo by to náhodou být tak střední škola – praxe – další vzdělávání? Právě to by umožnilo uchazeči o studium vybrat si obor „na tělo“, o kterém ví, že ho pravděpodobně bude živit a ve kterém se on sám chce profilovat? Do dnešního systému širokospektrální výchovy odborníků na všechno se vkrádá obrovská neefektivita. Na ČVUT jsem poznal jen několik málo lidí, kteří měli jasno o tom, co budou po škole dělat – těch několik to nyní po letech dotáhlo do velmi zajímavých pozic. V dnešní době úzkých specializací není nic neobvyklého potkat experta na jeden jediný napohled nevýznamný produkt, který ho zaměstná jako full hand job. Nevím, zda je to ještě pravda, ale na studenty vzešlé z praxe se za mých časů hledělo jako na výjimku. Dokonce i sociální pojištění a různé zmrdí studentské výhody počítají jako se zlomovým s dvacátým šestým rokem věku.
Změny, které jsem nastínil, by drasticky změnily celou bojovou frontu i míru tolerance leštěných prdů ve společnosti. Největší problém je, že odborník je ve hře ze zmrdem vždy v nevýhodě – zatímco zmrdství je nativní, odborník se musí zdlouhavě „vyrobit“ . Jakákoli opatření směřující k posílení kompetence odborníků (odborníků! Ne ichtylů převlečených za odborníky) je současně změnou směřující k potlačení zmrdů. Byla by to opatření plošně účinná a ve srovnání s individuálním odzmrdováním prováděným denně na různých rovinách odvážnými ale osamělými zmrdobijci účinná podobně jako vypálení kobylek plamenomety.
S pozdravem „zmrda bij!!
(13x známkováno, průměr: 1,85 z 5)