Naštěstí ne doopravdy. Titulek lže. Včerejší premiéra „Dalibora“ v Ostravě byla úspěšná, jak už premiéry bývají. Publikum si otloukalo dlaně jednu o druhou dostatečně dlouho na to, aby se (na čas) zapomnělo na různá příkoří, která zpěvákům způsobil dirigenti, režiséři, inspicienti – nebo třeba Zdena od rekvizit.
Ostatně: premiéra… Tento povedený kousek se již hrál v červenci v Litomyšli na Smetanovském festivalu. Dokonce dvakrát. Takže jakápak „premiéra“ čili „první uvedení“.
Ale poslední dobou je nešťastným zvykem prohlásit za premiéru kdejaké představení. Do kolekce sólistů prostě někdo přibude a hned je tu premiéra. Sice jeho osobní, ale diváctvo má ten termín rádo. Ono asi zní lépe povědět sousedce „byli jsme včera na premiéře“ než „byli jsme včera v divadle“. Jeden si pak připadá trochu jako ti VIP, no né?
Dalibor je nejstarší česká opera o gayích a pro gaye. Málo se o tom mluví, ale znalci to pochopitelně vědí. Zdá se vám to poněkud přitažené za vlasy? Ani náhodou! Uvažujte se mnou:
Když je v prvním jednání předveden buřič a vrah Dalibor před krále Wladislava aby obhájil, proč že „hrad dobyl a pobořil a purkrabího zabil“ začne poněkud zeširoka. Poté, co prohlásí slavnou větu „Zapírat nechci, nejsem zvyklý lhát“ obšírně vysvětluje: „Vždy odolával jsem čarozraku žen, po příteli můj duch toliko toužil. Mé přání splněno, přátelství jsem snil, u Zdeňka v ňader tůň se hroužil.“ Zřejmé homosexuání představy. Pravda, mohlo by snad jít o čisté vřelé přátelství mezi dvěma muži. Proč by ne. Tak se vykládá „Dalibor“ na základních školách. Z hlediska dnešní optiky je ovšem naprosto zřejmé, že oba pánové nejspíše patří do 4%-ní menšiny.
Nicméně Zdeněk je dost smolný hoch. Cholerik Dalibor často býval ve sporech s jinými malými čekými šlechtici a v jedné ze šarvátek je jeho přítel a spolubojovník Zdeněk zabit „a vášeň surová sťala mu hlavu“. To ovšem Dalibora tvrdě zasáhne v rozkroku. Nalítne na hrad, kde je na cimbuří nabodnuta Zdeňkova hlava, hrad dobude a „purkrabí pak splatí svou krví hlavu Zdeňkovu“.
Leč sledujme příběh dále. Když Dalibor v poutech vstoupí do královské soudní síně, přítomný lid nadšeně sborem vydechne „Jaký to zjev, jaký to zjev…“ a to bez ohledu na pohlaví. Své pohlaví.
Ano, Dalibor je (alespoň by měl být) krásný chlap. Pokud tomu tak není a divadelní Dalibor vypadá jako obtloustlý magistrátní úředník navlečený do kostýmu dobového Supernamana, je to důvod k prvnímu veselému řehotu publika v této tragické opeře. Milada, sestra zrakveného purkrabího čile přehodnotí situaci a po krátké chvíli váhání a několika vilných pohledech na přestupníka otočí a jme se žádat krále o milost pro vraha jejího bratra, ačkoliv předtím žádala o jeho přísné potrestání. Protože však je Dalibor i nadále zpupný a vyhrožuje samotnému Wladislavovi, je královským soudem uvžen „Do žaláře, do žaláře…“.
Tak by příběh mohl končit, spravedlnosti bylo učiněno zadost. Jako v dnešních časech, jenže podstatně rychleji. Ale to neznáte ženský. Daliborova schovanka Jitka (dávno Dalibora platonicky miluje, ale netroufá si mu tento fakt sdělit, bo ten jeho Zdeněk…) se nakonec sčuchne s Miladou a tyto dvě dospělé naivky se rozhodnou krasavce dostat z vězení ven. Jak by se o Dalibora posléze podělily už neřeší. Prostě „Vysvobodíme jej!“.
Když pak v druhém jednání sedí Dalibor v hluboké díře „Dolů sedmdesát schodů, tamť Dalibor“ a marně sní o svém bývalém sexuálním partnerovi „Kde meškáš Zdeňku, zjev se, příteli… …Ó Zdeňku, Ó Zdeňku…“ ilustruje na scéně onu lyrickou homosexuání představu vězně Dalibora luzná tanečnice! A to je to druhé místo naší tragické opery, kde se diváctvo pochechtává, gayové pak zvláště. Asi holt mají jiné sexuální představy.
Ze snění vyruší našeho vězně Milada, která se lstí, v chlapeckém převlečku, dostala až ke svému idolu, aby mu přinesla housličky a pilník na železo. Přizná se mu ke své nezvladatelné vášni pro vraha svého bráchy, ale od Dalibora se jí dostane jen vágního sdělení „Jáť usmrtil vašeho bratra, chci vám být bratrem, přítelem…“ – tedy žádný příslib sexuálních radovánek.
To ovšem dámy J+M neodradí od zpackaného pokusu Dalibora vysvobodit, při kterém je Milada zabita. Způsob nebývá specifikován, bude to nejspíš rána do hlavy, protože když se rekyně naposledy probere, ptá se „Kde to jsem…?“. A to už je téměř konec opery. Dalibor, dostižen svými vězniteli za zpěvu „Nepřítel poražen je a zbit! Poddej se Dalibore!“ se nepoddá, je tedy logicky proklán mečem a v posledním tažení (last pull) doufá, že jej na onom světě čekají „…Zdeněk s Miladou!“, tedy stává se bisexuálem. Milada už ovšem tento obrat v Daliborově sexuální orientaci neslyší – je už v pánu. A Jitka – ta ostrouhá kolečka. Tak se snažila a nakonec všude samá mrtvola. Možná si už teď vyčítá, že se měla raději pokusit o lesbický vztah s Miladou a Dalibora nechat shnít v díře. Protože hůř už to dopadnout snad nemohlo. Inu, je to opera tragická, jak praví plakát.
Předpokládám, že milovníci opery (a puritánské staré dámy) najdou méně kontraverzní vysvětlení libreta. Anna Hostomská totiž popisuje „Dalibora“ zcela jinak. Mohou mě tedy právem poslat i s mou teorií do pr… …nenávratna. Ale moje vysvětlení je rovněž možné, no ni?
Bez ohledu na to, jak kdo chápe Dalibora mohu bez uzardění doporučit návštěnu této ostravské inscenace. Hudba je to bez ohledu na jakékoliv „vlivy“ opravdu krásná a dobře zahraná. (Dirigent Oliver Dahnányi.) A pokud budete mít štěstí, uslyšíte i perfektní výkony sólové. Navíc – Dalibor Luciana Mastra je, kromě toho, že opravdu umí zatraceně dobře zpívat, prý moc hezký chlap – tvrdí to nezávisle na sobě gayové, ženské i chlapi. Posledně jmenovaní se zjevnou závistí…
P.S.: Nemohu nevzpomenout na Daliborovu vyhrůžku Praze: „Však teď se zachvěj, Praho zpyšnělá, která´s mi bratra pekelně zhubila…“ ;-)
(Zatím nikdo nehlasoval)