Od počátku ledna jsem tak nějak očekával, že si na tomto webu přečtu nějakou podařenou recenzi nového televizního seriálu. Když už jsem skoro přestal doufat, že někoho z místních tento policejní večerníček spravedlivě rozčílí, dočkal jsem se. A protože toto pojednání zase tak trošku spravedlivě rozčílilo mě, rozhodl jsem se po delší době vynést svoji policejní kůži na zdejší trh.
Oproti velmi dobrému článku, ve kterém DF, ačkoli neprávník, velmi přesně a několika větami vystihl podstatu pseudoproblému, jehož řešení (které ani není tak řešením, jako spíše jedním ze základních principů našeho trestního procesu nejméně posledních 50 let) dalo občas zcela zbytečně zabrat i zkušeným právníkům, se však podle mého autor od reality trošku vzdálil.
Předně mám pocit, že autor jaksi nepochopil, že jde skutečně o pohádku (byť inspirovanou skutečností) a s věcí se vypořádal, jako by to byl dokumentární snímek o práci policie. Zapomněl na to, že průměrný televizní divák by těžko sledoval detektivku, ve které by policisté drtivou většinu času trávili ryze procesními úkony a následným sepisováním protokolů v kanceláři. Myslím, že by vzniklou nesledovatelnou nudu scénáristé nevylepšili ani tím, že by herci do klávesnic počítačů bušili se stejnou razancí, jako Filip Blažek (alias Martin Pražák alias kpt. Honil) do týpka v kšiltovce. Autor taky zřejmě zapomněl, že pohádky musí mít šťastný konec a detektivka musí dopadeného vraha. Pravdou také je, že vyšetřování vražd se těší pozornosti veřejností, která jaksi neodpovídá tomu, že vraždy v posledních letech tvoří cca 0,1% procenta registrované kriminality v ČR. Co na to říct? Vysoký počet detektivek v televizi by snad mohl vysvětlit jen M. Jakeš svojí legendární větou: „Ne my si to přejem, ale ten lid si to žádá“.
Zkrátka a dobře se do 75 minut jednoho seriálového dílu musí vtěsnat několikahodinové ohledání místa vraždy (následované ještě obdobně dlouhým sepisováním protokolu) provedení domovní prohlídky (o povinných náležitostech, jako přítomnost nezúčastněné osoby, uživatele bytu či jeho rodinného příslušníka vůbec nemluvě – to by se asi divák ptal, proč jich sakra v té jedné místnosti je tolik, že se tam ani pořádně nevejdou), i několikadenní či několikatýdenní čekání na výsledky pitvy a odborných expertiz. A k tomu ještě další dějové linky, osudy hrdinů… To snad jistou zkratku ospravedlní.
Poměrně paranoidní je i představa, že autoři seriálu se pokoušejí vybudovat zde policejní stát, neboť divákovi podprahově sdělují, že pravidla, která pro získávání informací a důkazů platí, jsou špatná a měla by se nejraději zrušit. A úsměvné (i když místy hořce) je i autorovo hodnocení postupu policistů. Takže ve stručnosti k některým D-FENSovým námitkám:
Je třeba víc kamer, protože jsou tu pro naše bezpečí. Je potřeba, aby policie měla okamžitý přístup k datům ze všech kamer.
Seriál se odehrává výhradně v Praze, zobrazuje tedy specifika práce policie ve velkém městě. Ano, pražští policisté často při své práci využívají kamery. Je jedno, zda ty, co patří policii či jiným osobám, v kritizovaném díle poště. Koneckonců, na umístění kamer na poště policie nemá žádný vliv, to je rozhodnutí pošty. Až budou policisté vyšetřovat vraždu v Prostřední Lhotě, vystačí si s výslechem místních obyvatel, kteří si vysoce pravděpodobně někoho cizího v obci všimnou. V Praze je situace jiná a ani rada Vacátko by se dnes bez kamer neobešel, třeba proto, že namísto hokynáře Vaňka už naproti přes ulici prodává hokynář Tinh Dien Nguyen, který sice celý den obsluhuje české zákazníky, ale při návštěvě police náhle „neumi tesky“.
Jinak ale připouštím, že Velký bratr nám dost nepříjemně bobtná, ale to by bylo na jinou diskusi…
Protože dedukce je Honilovou silnou stránkou, čeká na pachatele na poště.
Ačkoli bilboardy s Radimem Uzlem nabízí přípravky na podporu erekce na každém rohu, při pátrání po pachateli loupeží na důchodcích bude skutečně třeba začít na poště a nikoli v sexshopu.
Kdyby pachatel nebyl dementní a lehce změnil modus operandi, jak nakonec většina z nich dělá
Opět zcela mylný předpoklad. Pachatelé obdobných násilných trestných činů obvykle nebývají velcí myslitelé. Modus operandi příliš často nemění (v průběhu páchání sériové trestné činnosti obvykle jen drobně, přičemž jde spíše o technická vylepšení, než zásadní změny). Říká se tomu perseverace či perseverance (neplést s perverzností!). Základem teorie perseverance pachatele je předpoklad, že pokud někdo opakovaně dělá stejnou činnost, používá pří tom naučené a osvědčené postupy, které ho dříve dovedly ke kýženému cíli. Jistou perseveranci vykazuje každý, koneckonců i DF, třeba při výměnách šteftů.
…v neprospěch podezřelého mluví jen to, že má kšiltovku bílé barvy a že šel za nějakým důchodcem
A to stačí na to, aby při zhodnocení všech souvislostí, které DF taktně pominul, byl podezřelý. A podezřelého lze zcela zákonně zadržet, pokud věc nesnese odkladu (§ 76 odst. 1 věta poslední tr. řádu), což „Honil“ v ne zcela příznivě se vyvíjející situaci správně vyhodnotil a učinil. Pro taktiku vyšetřování takové zadržení úplně ideální nebylo, ale okolnosti tomu tak prostě chtěly. Ale co naplat, kritizovat policii je třeba. Když je pomalá, tak pro pomalost, když je rychlá, tak pro rychlost. Kritizovat polici je prostě třeba už jen proto, že je.
„Nezajímal o stopy z místa činu
Pokud se něčím tento seriál liší od kriminálek Miami, New York a dalších, je to právě mnohem reálnější zobrazení práce se stopami a jejich vyhodnocením. Ani tento díl nebyl výjimkou. S ohledem na dobu nutnou k vyhodnocení stop ale v podobném případě nelze čekat s rukama v klíně. Ne, že by snad hrozilo, že by v Praze zcela došli důchodci, ale tak nějak si myslím, že když už tu policie je, neměla by vraždění nečinně přihlížet, ať jsou oběti staré či mladé, hezké či ošklivé, znásilněné či oloupené. Kromě toho stopa z místa je pořád jen stopa z místa. Dá se z ní zjistit spoustu věcí, ale pachatele nechytí „v laborce“, i kdyby snad do druhého dne věděli, kdo stopu zanechal (jakože to obvykle ihned neví, pokud tedy pachatel není recidivista)
48 hodin na zadržení bez obvinění je zoufale málo. Policisté potřebují více času, aby nás ochránili. Ideální by bylo tak 100 let.
Zoufale málo na zadržení bez obvinění bylo 24 hodin, které do Listiny základních práv a svobod původně prosadila zřejmě klika pravdy a lásky. Ukázalo se to záhy a od roku 1996 máme lhůtu 48 hodin, se kterou všichni policisté počítají a kterou nikdo nikdy nezmění, ani se o to nikdo, pokud je mi známo, za uplynulých 18 let nepokusil. Obávat se opaku hraničí s paranoiou. Pokud seriál na lhůtu poukazuje, pak prostě proto, aby ukázal, že poldové si pořád jen nevaří kafe a nečtou noviny, ale někdy třeba pár dnů a nocí nespí a makají.
Major Gottwald je vůbec zvláštní týpek.
To teda je. Hlavní hrdinové seriálu mají obvykle reálný předobraz ve skutečných poldech, kteří pracovali (nebo pracují) na pražské mordpartě. Pro poměrů znalého diváka lze docela dobře rozklíčovat, kdo je kdo. Jen ten vedoucí mi pořád leží v hlavě. Někdy mám pocit, že to není jedna konkrétní figura, ale jakési ztělesnění všeho špatného, co v policejním managementu bývá. Autora scénáře se na to příležitostně zeptám, nicméně, i pokud se dozvím odpověď, sem ji psát nebudu.
Naproti tomu reálný předobraz kpt. Pražáka, alias Honila, je, velmi inteligentní vysokoškolsky vzdělaný člověk (a to ještě z dob, kdy se diplomy neprodávaly v každé trafice). Vraždy objasňuje už pěknou řádku let a poradil si i s inteligentnějšími pachateli, než byl týpek v bílé kšiltovce. A věřte nevěřte, pokud zrovna nejste důvodně podezřelí z vraždy, bývá setkání s ním docela příjemné.
Kdo odmítá mluvit s policisty je automaticky kriminálník. …. nekomunikuje ani, když se na něj fízl Honil vysírá a provokuje ho
Každého zadrženého podezřelého je třeba vyslechnout (§ 76 odst. 3 tr. řádu), je tomu tedy tak i v TV seriálu. Výslech je to první, co se musí provést i s ohledem na zásady přiměřenosti, subsidiarity atp. Rozhodnutí, zda bude vypovídat či ne, je na osobním vkusu každého pachatele. Kdyby se týpek přiznal a spolupracoval, bylo by to jednodušší, ale zase by tím mohla detektivka skončit a co potom diváci? Výslechy podezřelých obvykle trvají déle, než celý díl TV seriálu. Začíná se obvykle po dobrém, přiostřuje se s časem a říkejte tomu třeba vysírání. Samozřejmě se jinak vyslýchá podezřelý gastarbajtr z východu, než třeba advokát či poslanec ale to je snad jasné. Se zedníkem se taky nebudete bavit stejně jako s architektem. Pokud se podezřelý nepřizná, neděje se nic zvláštního. Zásada, že nikdo nesmí být donucován k sebeobviňování, neznamená, že důkazy nelze zajišťovat i proti vůli podezřelého (obviněného) a tak se do toho „Honil“ pustí. Tam, kde to zákon umožňuje, jde důkazy zajistit i za cenu zásahů do ústavně chráněných práv (třeba domovní svoboda), ovšem vždy na základě rozhodnutí soudu. O tom, že by snad policie zkoušela za posledních 25 let změnit pravidla tak, že by např. domovní prohlídku bylo možno provést bez soudního příkazu platí totéž, co o lhůtě 48 hodin na zadržení.
A takhle bych mohl pokračovat dál, ale myslím, že to je zbytečné. Každý nechť si obrázek o seriálu udělá sám, pokud chce. Mě se třeba seriál líbí. Scénář napsal polda, hrdinové se v něm chovají jako poldové, mluví jako poldové a mají docela obyčejné lidské problémy, které mívají poldové. Je to prostě takový policejní večerníček. Jinému se to líbit nemusí, tak se ale nemusí dívat. Anebo může televizi nabídnout vlastní scénář o své práci. Jen podotýkám, že Inženýrská odysea byla snad ještě větší sračka, než 30 případů majora Zemana, ale při literárních kvalitách, kterými DFENS oplývá, se můžeme dočkat obstojného překvapení i na tomto poli.
Co dodat závěrem? Hrdelní zločiny provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Vymýtit je přirozeně nejde, přesto si myslím, že by neměly zůstávat bez odezvy. Soukromoprávní řešení se zrovna neosvědčilo (vendety obvykle vedly k dalšímu krveprolití). Navíc si neumím představit, jak by si občané měli soukromě vypátrali týpka, který zabil jejich babičku cestou z pošty. A co teprv, kdyby babička už na světě nikoho neměla? Znamenalo by to, že ji může někdo beztrestně oloupit, zavraždit, znásilnit…???
Přes neustále reformy (často spíše deformy) policie se alespoň „mordparty“ snaží udržovat si vysokou úroveň a ve většině případů tam pracují skuteční profesionálové, kteří nehledí na svůj volný čas, na peníze, na svůj osobní život… Těm, kteří tomu věří, děkuji. Těm, kteří nevěří, z celého svého policejního srdce přeji, aby jejich profesionalitu nikdy nemuseli ve svém životě na vlastí kůži prověřit.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)