Tento článek je cosi jako zhuštěné memoáry na téma soužití s vouhnouty coby jejich občasný soused. Informace v něm podávané byly všechny pasivně přijaty, ergo nic jsem nezjišťoval, všechno mi buď bylo řečeno, nebo jsem to vypozoroval časem, tak nějak mimovolně.
Veškeré historky se skutečně udály, občas jsou vzpomínky na ně lehce ohlodány zubem času.
V malebné oblasti nedaleko Prahy, slabou půlhodinku autem od mého bydliště, máme chatu. Tím my myslím naší rodinu. Typická česká chata, koupená asi před deseti lety od bývalého školníka, pročež byly jedním z hlavních stavebních materiálů školní tabule a výplní stěn plata od vajec. Naštestí jsme hbitě sáhli k rekostrukci, takže je teď chatička malebným a obyvatelných doupětem. Ale dost o chatě, článek nemá být ani o chatě, ani o zahradě, ani o plotu, ale o tom, co je za plotem. Za plotem je další zahrada s další chatou. Tam se zpravidla pohybuje párek důchodců, on bývalý truhlář, ona čertvíco, ale velice příjemní staří manželé (pardon, teď už ne staří, ale senioři), kteří si nikdy na nic nestěžovali a vůbec, byli vždy vpravdě ideálními sousedy. Jenže to by zde nesměli být ONI. Vohnorodinka jako hrom. Kdyby bylo na wikipedii heslo vohnout, jejich fotku bych se tam nebál inzerovat. Jak jsem pochopil, vohnoutka je dcerou těch milých starých lidí a já jen marně dumám, kde se ty geny zbláznily, protože stará paní i pan mažel jsou ve svých cca 70 letech velmi pracovití a invenční lidé. Zdá se, že někdy se příroda prostě zblázní. Navíc se potvrzuje, že vrána k vráně sedá, protože vonhnoutka sbalila vohnouta (fakt nechci vědět na co) a teď spolu mají vohnoutí zplozence.
Vohnoutka je pokladní v makru, povoláním vohnouta jsem si dlouhá léta nebyl jist, dokud jsem ho jednoho dne neviděl na nádraží Praha-Smíchov, kterak tam oděn v oranžovou vestu a vyzbrojen smetákem udržoval prostředí v relativní čistotě. Nejčastěji jsou k vidění na zahradě, kde sedí u stolu, pijí kafe a kouří cigára značky Moon. Moc spolu nemluví. Tedy, nemluví spolu v tom běžném slova smyslu. Když řeknu že s někým mluvím, myslím tím dialog. Vohnout a vohnoutka spolu vedou jakési prolínající se monology. Ty se týkají zpravidla jejich bídné finanční situace, nebo bídné kulturní a mravní situace jejich dětí. Monology jsou patřičně hlasité a šťavnaté, takže je dvojice známá po celé vesnici. Pokud se vohnoutí párek nevěnuje sobě navzájem, popřípadě pivu či kafi, věnuje se svým, výše zmíněným, harantům. Haranti jsou dnes už tři. Všechno holky, s cca pětiletými rozestupy. Ideální metoda, jak přilepšit rodinému rozpočtu skrze všemožné přídavky na děti, porodné, mateřské dovolené, a tak všelijak. Celé to na mě pak působí dojmem, že rodiče pohlíží na dítě jako na prostředek ke zlepšení finanční situace a ne jako na dítě v tom slova smyslu, ve kterém je vnímá člověk. To může znít jako značně unáhlený závěr, vzhledem ke skutečnosti, jak malý kontakt s vohnorodinkou mám. Proto znovu opakuji, že jsou to moje osobní dojmy. Zatraceně silné dojmy.
Protože dítě, jak známo, přebírá sociální návyky ze své primární sociální skupiny, tedy rodiny, není divu, že všechny děti mají vychování a manýru svých rodičů. Často se tak mezi chatami ozývá něco na tenhle způsob:
„Já tu polívku nebudu jíst. Je hnusná.“
„Sníš to! Nic jinýho nedostaneš!“
„Já nechci. Smrdí jako hovna.“
„Sakra Andulo, kolikrát jsem ti říkala, nemluv kurva sprostě!“
„…“
„Andulo! Mluvím s tebou, sakra!“
Jak vidno, sousedi, nad kterými by každý sériový vrah zaplesal. Děti drží dost pospolu, evidentě v nekončícím boji s vohnorodiči. V důsledku prostředí, ve kterém se pohybují, a výchovy, kterou obrdžely, občas připomínají skupinku handrkujících se cikánů, jak co do hlučnosti, tak do způsobů. Obvykle je vídám v pozici poslů jejich rodičů, když stanou na schodech terasy, aby vyřizovaly zprávy na téma: „Máma se ptá, jestli máte ňáký cigára…“. Na tom všem je nejhorší, že děti v podstatě neměly možnost volby toho, jaké budou mít rodiče, tudíž mají minimální vinu na svém současném stavu. Na jeho překonání by pravděpodobně potřebovali být dostatečně inteligentní, což jim genetická výbava dána jejich vohnorodiči jaksi neumožňuje.
Vohnoutí rodinka překvapivě nedisponuje vozidlem značny Škoda, což je v podstatě ochranné zbravení, totiž karoserie. Tedy, není to o moc lepší, odhadem patnáct let starý Citroën, který stál v bazaru „padesát táců, vole“, jak se opakovaně dozvídám, je dostatečně reprezentativním vohnokorábem. Obvykle parkuje tak šikovně za zatáčkou a našikmo, skryt za kontejnery na tříděný odpad, že řidič příměstského autobusu si užije menší hororový zážitek.
Jak již asi mnozí uhodli, kromě televize n@va figuruje v životech vohnoutí rodiny ještě jedno božstvo. Je jím Česká Strana Sociálně Demokratická, reprezentovaná především předsedou Paroubkem. Občas se dozvídám, jak by bez těch všelijakých přídavků nepřežili, jak je potřebujou, aby mohli živit a správně vychovat své děti, což působí obzvláště komicky, vzhledem k tomu, že ty svědomitě vychované děti mají všichni sousedé trvale na očích, kterak se hádají, či z neznámého důvodu demolují záhony (a bohužel nejen ty jejich), a mohou tak sami zhodnotit, jak se vohnoutům ta výchova daří.
Co mi vlastně vadí, mohl by se teď někdo zeptat. Jsou to přece taky lidi, občané naší republiky. No právě, o to jde. Vohnoutův hlas má u voleb úplně stejnou hodnotu jako hlas můj, hlas profesora politologie, nebo hlas vietnamského trhovce, co náhodou někde vyfasoval občanku. Oproti tomu politické povědomí vohnouta je značně diskutabilní. Ví, že „dostane přidáno na děcka“, když bude volit ČSSD, a že „zdaněj víc ty bohatý“.
Málokdy se poštestí trefit takhle dokonalý prototyp vohnouta, navíc doprovézený samicí či mladými. Nejlepší by asi bylo je někde vystavit coby exponát, aby se každý člověk mohl přiučit, jak vypadá takový vohnout v praxi. Škoda, že se něco takového nedá udělat.
(1x známkováno, průměr: 2,00 z 5)