Ostudný rozsudek nad chomutovským střelcem - zpět na článek

Na jedné straně sice neznám detaily případu, na druhé straně jsem ihned po události a rovněž bez jakýchkoli bližších znalostí předpokládal, že útočník dostane 12 let za vraždu, takže jsem se zmýlil pouze ve výši trestu o půl roku. Nicméně to ukazuje, že v případě evropské justice a evropského harmonizovaného práva není podstatné znát detaily jakéhokoli trestního řízení, protože rozsudky jsou na důvodech a způsobu jednání jednotlivců prakticky nezávislé.

Podstatné je uvědomit si, že žijeme v jakési zatím demokratičtější formě fašimu*. Nejjednoduššeji pak Mussolini, jako zakladatel této ideologie, definoval fašismus jako: „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“. A shoduji se s D-FENSem v tom, že odpor vůči pachateli libovolné trestné činnosti je prostě jednání mimo stát, tedy protifašistické, a je třeba jej exemplárně potrestat (exemplární tresty jsou pro funkci totality klíčové). Bez ohledu na důvody a způsob jednání jednotlivců.
Hysterie kolem silničních pirátů (a jedná se o obvykle o počet případů spočítatelný na prstech za posledních dejme tomu 20 let) neslouží k tomu, aby zprostila trestní odpovědnosti člověka jednajícího v ochraně práv osob dotčených protiprávním jednáním pachatele, ale pouze a jenom ke zdůvodnění nutnosti nekonečného zvyšování moci státních represivních složek až do stadia úplné totality (pojem totalitní stát pak definoval týž Mussolini). Jednání ve prospěch osob, jejichž práva jsou někým porušována, je nepřijatelné, protože vychází z postoje svobodného rozhodnutí jedince. Jedinec ale jednak nemá v kolektivistické fašistické doktríně vůbec být brán v úvahu nad rozlišitelnou mez celku, a tím méně může mít právo nějakého samostatného úsudku o správnosti nebo nesprávnosti libovolného jednání. O tom, co je správné a co nikoli, musí rozhodovat pouze a jenom státní moc, a nikoli nějaký jedinec. Důvody jeho jednání jsou pak zcela irelevantní. Jinak by totiž nastal totální chaos podobný říši Římské, což lze růstem různých multikulturních, genderových a teplomyšlenkářských ideologií jednoznačně prokázat, a je tedy třeba tomuto progresivismu čelit kolektivně a v rámci pevného řádu. Že pak vznikají dva zcela paralelní právní systémy, tedy typicky doublethink, je nepodstatné, protože to má opět důsledky pouze pro konání jednotlivců, ale nikoli kolektivu. Jednotlivec se musí podřídit státní moci, ať je důvodem jejího jednání cokoli.

Skutečnost, že nějaká soudkyně u Ústavního soudu se zapomněla v minulosti ještě neznamená, že se jedná o postoj Ústavního soudu jako takového (a pokud vím, je jich tam takových stejně jen 5, takže menšina). Podíváme-li se na zdůvodnění požehnání EET nebo Zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, je zcela zjevné, že mančaft kolem Rychetského již dávno žije v těžkém totalitním fašismu a nelze očekávat, že by podobné rozsudky, který je linkován, mohly padat i nadále. Ano, stanovisko této konkrétní soudkyně nejen v případě nutné obrany, ale i k (proti)ústavnosti EET sice dává smysl z pohledu liberálně-konzervativní demokracie (zákonodárce má právo zasahovat do svobod jednotliců pouze v případech, u nichž je nutnost takového zákazu nade vší pochybnost prokázána), ale je v dnešním ÚS minoritní. Jeho předseda, soudruh Pavel Rychetský, ve stanovisku k zákonu 65/2017 Sb. jasně konstatoval, že obecně známé (zřejmě od autorit v podobě redaktorů z novin a televize?) skutečnosti vedoucí k libovolnému omezení libovolné osobní svobody zaručené LZPS není nutno jakkoli prokazovat, a zájmy státu, na rozdíl od zájmů jednotlivců, jsou vždy zcela legitimní. Ohýbání ZLPS v tomto směru naopak shledal účelným (není podstatné, že neexistuje právo lézt někomu do hospody, podstatné je, že existuje právo na ochranu zdraví, a to je nadřazeno všem ostatním právům, aniž by to bylo třeba cokoli jakkoli dokazovat, protože to je tak správné a moderní a je to trend doby). Tedy předseda Ústavního soudu soudruh Rychetský hovoří přesně v souladu s Mussoliniho výkladem „přebytečných práv občanů“ a v rámci jejich odstranění používá úplně stejnou formu obhajoby (kult modernity, nadřazení jednoho práva jinému a pod.).
Abych se tedy vrátil k meritu věci: není vůbec důležité, co se tedy v onu osudnou noc na tom sídlišti událo a co a jak se bude dít příště. Podstatné je, v jakém legislativním systému žijeme. Ten je pro rozsudky rozhodující, nikoli jednání nějakých jednotlivců, které lze vyložit tak nebo onak a kdykoli přehodnotit.

*Pro méně znalé jen upozorňuji, že Mussoliniho pojetí státu nemá nic společného se státem národním. Naopak, Mussolini tvrdí, že národ není stvořitelem státu, ale stát je stvořitelem národa. Tedy státem můžeme nebo bychom dokonce měli rozumět nadnárodní superstáty, EU nevyjímaje. Rovněž vůdcovský princip nemusí být a priori záležitostí jednotlivce, ale v rozvinutém korporativizmu může jednoho Vůdce nahradit komparativně jmenovaná vůdcovská Komise.