Nohavica v Moskvě

Nejdříve jsem to považoval za vtip, novinářskou kachnu, překlep nebo omyl. Ale ono to byla doopravdy skutečnost. Jaromír Nohavica, dobrý textař a za minulého režimu též jeden z jeho kritiků, ale také agent STB (od roku 1986), dostává Puškinovu cenu od Vladimíra Putina.

Co k tomu říct?

Snad jen to, že je klika, že je Karel Kryl už po smrti. Asi by to s ním seklo. I tak ale nyní musí v hrobě rotovat jak Kaplanova turbína.

Dnešní Rusko pod vedením Vladimíra Putina skutečně prožívá svoje nejlepší období v historii. Ale, vše je relativní. Pořád je ještě na hony vzdálené např. Polsku nebo Slovensku, o Německu nebo Francii ani nemluvě. Je to jako kdyby jste přestoupili z Trabanta do Škody Favorit. Je to lepší, ale s Passatem nebo se Superbem se to nedá srovnat. Pro nás je fajn, že Rusku vládne někdo, kdo je střízlivý, pragmatický, kdo není schopen prodat za láhev vodky a poplácávání po ramenou polovinu ruských ropných polí, ale-Putin je pořád jen diktátor a oligarcha, byť v moderním hávu. Z našeho pohledu je to muž rozhodný, muž činu, ale to jen díky tomu, že současná politika EU (a donedávna i USA) je, jak to říct slušně, nevýrazná, nečitelná, prostě-sračka. Kdyby byli u moci Ronald Reagan a Železná Lady, bylo by to jiné. Ale co chcete čekat od staré německé slepice, která se plíží před zelenou sektou, nebo od nikým nevolených evropských komisařů a nebo od chlapečka, který si vezme za maželku ženu která, kdo by mohl být jeho matkou. Nic jiného Putina si Rusko nezaslouží, neboť bez diktátora nemůže normálně fungovat. I přes obrovské a velmi významné objevy na poli vědy a techniky (zejména jaderné energetiky) drží ale Rusko nad vodou jen vývoz surovin. Donedávna bylo dokonce i potravinově nesoběstačné.

Sám Putin neváhá sáhnout po armádě v okamžiku, kdy ucítí snadnou kořist. Teď to byla Ukrajina, resp. Krym. Nebudu zde předstírat, že si za to Ukrajina zřejmě může částečně sama, neboť kdyby nekoketovala s EU a NATO, pravděpodobně by se jí nic takové nestalo. Ale to také nemusí být pravda. Fakt je ten, že více národnostní státy to měly vždy složité. Druhý, zcela nepopiratelný fakt je ale také ten, že Ukrajina Rusko nenapadla a že tanky a armádu na Krym poslal Putin, a ne EU nebo NATO. Tak jako před lety do Československy, které, jak se Brežněvovy zdálo, chce změnit směr na Západ. Stejně jako v případě ČSSR, i v případě Krymu to Rusku prošlo, neboť kvůli tak malému území nikdo jadernou válku riskovat nebude.

Mimo to je Putin i poměrně velký obdivovatel generalissima Stalina. Ano, toho Stalina, který nechal povraždil Poláky v Katyni, který měl tak propracovaný systém likvidace skutečných či domnělých oponentů, že ho přijali i nacisté a kterého rehabilitovalo jen to, že byl Hitler co se týče vyhlášení války zkrátka rychlejší.

Stručně řečeno, Putin žádný lidumil, humanista nebo mírumilovný člověk není. Je to diktátor se vším všudy. Včetně metod, jako je likvidace nepohodlných lidí, zavírání oponentů atd.

A co Nohavica? Člověk, kterého když jsem potkal v obchoďáku, myslel jsem, že je to nějaký bezdomovec. A jeho náklonnosti k flaškám, či spíše jejich obsahu se také vědělo. Ale budiž, z toho se nestřílí.

Legenda o Nohavicovi říká, že byl oponent režimu. To je ale jen a jen mýtus.

Nohavica nikdy proti režimu nevystupoval. Ano, kritizoval nešvary, které tady byly, korupci, nedostatky, zvůli a neschopnost lokálních funkcionářů KSČ (proto měl také často „zaracha“, který se většinou omezoval na určitou oblast), ale na samotnou podstatu zřízení nikdy nezaútočil. Byla fajn vědět, že „Major nosí velkou hvězdu“, pobavilo to, ale… to bylo asi tak vše. Nikdy ve svých tzv. protestsong nezmínil třeba Miladu Horákovou, násilnou kolektivizaci, měnu v padesátých letech, rabování našeho uranového bohatství ruskou armádou v Ralsku či přítomnost desítek tisíc ruských vojáků na našem území, nezpíval o zadrátované hranici směrem na jih a západ, o uranových dolech v Příbrami , o „petepácích“. To dokázal jen Pan Karel Kryl. Pokud to zas převedu na naše oblíbená auta, Nohavica dokázal tak maximálně říct, že je auto lajdácky nastříkané a že plasty uvnitř nelícují, a ne to, že špatně brzdí, má velkou velkou vůli v řízení a teče z něj olej. Ale budiž, i taková kritika“light“ mu mohla přivést velké problémy, pokud by jí špatně odhadnul a šlápl na kuří oko nějakému vysokému nebo pomstychtivému papaláši. Nejhorší ale byly jeho styky s Státní Bezpečností.

Causa Agent STB.

Kdo všechno byli lidé, kteří byli tajnou službou sledováni, musel jí podávat hlášení a jít jim takříkajíc na ruku?

Dali by se rozdělit do dvou kategorií. Ta první, to byli oběti povolání. Byli tam téměř všichni vyšší pracovníci zahraničního obchodu (ano ano, i pan Babiš), lidé pracující v energetice (zvláště jaderné), ve vodárnách, chemičkách, farmacii, distribuci pohonných hmot, léků, na letišti (piloti, mechanici, dispečeři), celníci, dále potom lidé v médiích a to především v televizi a rozhlase. Mimořádné „péči“ STB se těšili především ti, kteří chodili do vysílání tzv. na živo. Tam prý stačilo hodně málo, a člověk letěl.

Nicméně, někdo tato povolání dělat musel a to, že byl ředitel jaderné elektrárny veden jako důvěrník neznamenalo, že práskal své podřízené za to, že na 1. Máje (mimochodem, původně americký svátek) nevyvěsili správně vlaječky a že na MDŽ se jeho náměstek zas ožral jak prase a pozvracel bystu soudruha Lenina. Práskala především ta druhá kategorie.

Kdo byl ta druhá kategorie?

Vexláci, děvky, recepční lepších hotelů, taxikáři, pumpaři, řezníci, příživníci, kriminálnici, kteří se vyhnuli trestu stylem něco za něco, ale také obyčejné svině, kariéristi, kteří „moc a moc chtěli“, ale neměli na to. Tedy, spodina společnosti, která si sice dost často vozila zadek v Mercedesu či BMW, ale byl to jen a jen póvl, lůza navlečená do nóbl hadrů. A právě tito lidé nejvíce práskali, protože byli nenápadní.

Do jaké kategorie patřil Nohavica? Dá se to vydedukovat poměrně snadno. Lokální zpěvák a skladatel neměl v socialistické společnosti žádnou moc ani příliš velký význam. Na druhou stranu, přece jen se k poměrům v tehdejší ČSSR stavěl kriticky, a tedy by nikoho nenapadlo, že chodí k vrbičkám na kávu a zákuseček. Ideální práskač nepřátel socialismu, neboť by to od něj nikdo neočekával. Odměna se dostavila, byť na ní musel čekat celá tři roky. Výjezd do Rakouska. Takže zatímco fízlové při Palachově týdnu mlátili „naše děti“, Nohavica pokoutně sháněl šilinky.

Je až s podivem, jaký kladný ohlas jeho výlet do Kremlu u nás vyvolal. Často si říkám, je to možné, že tak rychle zapomínáme. Na výjezdní doložky, na šedé pasy do Jugoslávie, na zadrátovanou hranici, na strach při šacování na celnici, na fronty na hajzlpapír, na mučivé dilema, zdali si vybrat mezi Škodou 105 nebo Škodou 120, na úplatky u doktora, na protlačování dětí na školu. Jak je možné, že člověk, který údajně proti komunismu tolik bojoval, se nestydí vzít si od ruského diktátora cenu a obyvatelé země, kde rusáci tak zle zařádili, tomu ještě tleskají? Vím, mnozí naši politici dělají občas vše možné a nemožné, aby se nám po starém režimu stýskalo, ale je normální zapomenout za tak krátkou dobu?

Kdo ví.

Vím ale to, že pokud v sobě Jarek Nohavica měl zbytky nějaké soudnosti a sebeúcty, zůstaly už v Kremlu.

11.11.2018 TomTom

Související články: