Tak je to zase tady. D-FENS weblogu jsou čtyři roky a já budu zase páchat sumarizaci.
Co se událo nového za poslední rok: Díky obětavosti některých osob ochotných pracovat a nasazovat své technické prostředky bez nároku na honorář, běží D-FENS na serveru, který není limitován podobně jako free of charge server Webzdarma, kde to běhalo předtím. Aniž to čtenář zaznamenal, přepracoval administrátor webu redakční systém tak, aby běžel s menšími nároky na databázi a pracoval spolehlivěji. To je první pozitivum.
Druhé je pro čtenáře neviditelné, ale udělalo radost alespoň mě – s několika názorově blízkými osobami kolem D-F jsme nenuceně navázali bilaterální či multilaterální komunikaci, což někdy vede k zajímavým závěrům.
Třetí významnou událostí uplynulého roku byla stabilizace autorského jádra. Došlo totiž k tomu, že koncentrace sraček na vstupu dosáhla meze, která udivila už i mne, a to je co říct, protože sám mám o své tvorbě nevalné mínění a jsem tudíž hodně tolerantní. Z původního přístupu, kdy jsem publikoval úplně všechno, co mi lidé poslali, jsem musel ustoupit a zavést jistý stupeň filtru na vstupu. Začalo platit, že preferuji články stálých přispěvatelů. Články, kde si nejsem jist, přeposílám k posouzení redakční radě. Zatím se zdá, že to takhle může fungovat.
Nárůst počtu čtenářů se také přibrzdil, což je pro mě paradoxně také pozitivní. Podle neúprosných zákonitostí formulovaných panem Gaussem totiž na x nových náštěvníků připadá y totálních debilů, kteří pak zasírají diskuse jejich mozkovými zplodinami. Vydali jsme se tudíž cestou intenzívního růstu, kdy se zvyšuje x při konstantním (x+y).
Průběh počtu návštěv podle Toplistu za posledních 12 měs.:
Jo – abych nezapomněl, máme nové ikonky (thanx Zekke).
Dál platí to, že D-F je provozován jen sporadicky koordinovanou smečkou jednotlivců, kteří tak činí zdarma a bez nároku na odměnu, případně na uctivé zasouvání análních sond na rautech a společenských večerech, jak činí hustej blogger pan Neviditelný Neff. Důsledkem amatérismu je – tedy aspoň na mé straně – naprosto minimalistický přístup k celé záležitosti. V podstatě se soustředím na to, abych zvládnul jednou za týden aktualizaci a aspoň jeden vlastní článek. Tím jsou moje časové možnosti víceméně vyčerpány a nevypadá to, že by to nadále bylo pronikavě lepší.
Nadále se budu věnovat nepopulárnímu tématu, které bych nazval „konec D-FENSe“.
Normalizace se stala v našem časoprostoru faktem. Můžeme vnímat každý den, jak je nasazován euroroubík médiím a osobám, které dosud přicházely s vlastní kůží na trh. Metody normalizátorů jsou různé, výsledek je vždy stejný – politicky korektní cancání. Pokud jde o normalizaci, za poslední rok se odehrál v mém myšlení jeden posun. Původně jsem myslel, že se jedná o proces, který nám byl vnucen zvenčí, například Evropským svazem socialistických republik nebo Českou stranou komunisticko – sociálnědemokratickou. Bohužel se jednalo o úsudek zcela nesprávný. Postupně mi došlo, že to nejmenovaná ale zato všemocná většina takhle chce. Kdokoli si pouští hubu na špacír a myšlenky z řetězu, je svým způsobem public enemy, protože většina v podstatě nepotřebuje, aby ji někdo tahal od piva nebo z gauče. Byl jsem z toho skoro v šoku – jak může někdo vyměnit svoji svobodu za pohodu, klídek a tabáček? Jenže spousta nepřímých důkazů hovoří pro to, že tato normalizace je procesem hnaným odspoda. A tak jsem včera přepnul omylem na TV Nova, kde běžela estráda jako za starých časů včetně orchestru Felixe Slováčka a mě bylo zase na chvíli jasné, že je v podstatě jedno, jak se ten režim jmenuje.
Je proto jen otázkou času, kdy udeří pěst dělnické třídy i na mě. Někdy si říkám, jak se tak asi stane a co s tím budu dělat.
První možnost by se dala nazvat fyzickou likvidací. Možnost, že mě přejede černé audi registrované na Úřad vlády, je jistě extrémní a nerealistická. Spíš se stane, že mě takhle jednou večer na procházce přepadne nějaké komando trénovaných zmrdů pracujících v zakázce Velkého bratra a kromě fyzických a psychických škod na straně mé osoby zanechají po sobě poselství, že bych s tím webem měl asi skončit. Bude pak na mě, za jak dlouho mi zdrátují sanici a zda se do toho budu chtít opět pustit. Nebo se může stát, že se něco přihodí mým blízkým nebo se mi samovznítí auto. Nepovažuji za reálné, že by mě přímo zabili, protože z toho by mohl být průser. I když – ruku na srdce – myslíte, že by někoho překvapila smrt jednoho nějakého pisálka? Národ by si z chraplavého Škoda sound systému vyslechl krátkou zprávu z regionálního rádia a sunul by se dále ve své felicii od Lidla směrem k paneláku a při večerním n-tém pokračování VyVolených by už ani nevěděl, co že to vlastně hlásili…
Uvedený postup se již pokoušela realizovat skupina privátních a nepříliš bystrých osob kolem budějovických autobazarů, které iritovaly moje články o autobazarním zmrdstvu. Jedná se o osoby z prostředí předlistopadové šmeliny a vekslu, několikrát trestně stíhané a provozující svoje firmy na „lehce ťuklý“ vraky prostřednictvím třetích osob. Sice byli dál těžce vyzívaný a dál mohlo jezdit naložený v medu, protože jejich tržby nebyly dotčeny, ale byli okolí pro prdel a na to nejsou teď jako vážení podnikatelé a ozdoby fitcenter a solárií zvyklí. Jejich nepříliš spokojení zákazníci jim s pocitem jisté satisfakce posílali moje články o autobazarních zmrdech a vzhledem k určité výstižnosti si je tito pánové vzali osobně podle známého přísloví o trefené huse. Neměl jsem z toho vážnějších obav, anžto jsem učinil nějaká technická a organizační opatření, abych minimalizoval následky fyzického útoku na moji osobu a snížil pravděpodobnost mé identifikace. Takže jsem z toho měl spíš legraci, když jsem chodil po těch jejich autobazarech a viděl ty jejich handlířský xichty. Kdybyste hoši věděli.. Ne vždy to může být tak zábavné.
Druhý způsob by se dal nazvat diskreditace. Jednoho dne se prostě zjistí, že jsem například homosexuál, zoofil, zoofilní homosexuál, mám ptačí chřipku nebo slintavku a bude úplně jedno, zda to bude pravda nebo ne. Stejně tak bude jedno, zda to bude vypadat realisticky nebo jako úplná kravina. Jak můžete vidět na některých kauzách charakteru mediálních bublin, například kauze Kulínský, je diskreditace kohokoli na zakázku pro média v podstatě denní chleba. Nevím, proč by se to nemělo stát právě mně. Očekávám, že se tak stane na pokyn nějaké občanské iniciativy, která roztočí svoji mediální kliku a vykoná pomocí ní vše potřebné. Jak jsem už mnohokrát naznačil, občanští aktivisté jsou u mě v žebříčku oblíbenosti hned někde mezi komunisty a zmrdy, tedy hodně vysoko, nehledě na to, že podstatná část z nich jsou mladí komunističtí zmrdi.
Naštestí podobné údery mohou být z principu jen částečně efektivní, protože do redakčního systému vkládají kmenoví autoři články sami a většinu z nich neznám jinak než pod přezdívkou. Aktivistická mafie by musela provést genocidu části národa, aby na D-FENSe už nikdo nic nepsal.
Třetí možností je, že D-F prostě dostane nařízeno skončit – dále viz zde.
Nyní pár osobních poznámek.
I přes optimismus ohledně měnícího se poměru x:y dochází neustále k fenoménu, který nasvědčuje o tom, že někteří jedinci nechápou, jak to tady chodí. Byly doby, kdy bylo všechno všech; ty doby pominuly. Nyní jsou doby, kde zhruba 50%toho vašeho náleží všem, což si uvědomíte nejlépe, když spočítáte, že zhruba do šestého června pracujete na daně a po zbytek roku na sebe. Ohledně D-FENS weblogu je však majetková struktura zcela jasná: tady je všechno něčí. Nápad je můj, doména taky, server patří webmasterovi, články jednotlivým autorům a každý, kdo D-F používá, si od nás pouze něco půjčuje. Píšu o tom proto, že někteří jedinci mají dojem, že D-F je jakási veřejnoprávní instituce, kterou mohou svými konstruktivními připomínkami v diskusích spoluvytvářet a spolupřetvářet k obrazu soudruha čtenáře. Pak čteme v diskucích takové ty skřeky, že to tady není, co bývalo, D-FENS (Root, aleff a další) je blbej a podobně. Takhle ne, soudruzi. Komu se to nelíbí, ať to prostě nečte, nikam nic nepíše a táhne v prdel. Když se soudruhovi nelíbí, co aktuálně čte, použijte tlačítko Back a vraťte se, odkud jste přišli – nestojím nikomu s pistolí za zády a žijeme v proklamativně svobodné zemi. S uvedeným také souvisí, že můžeme kdokoli mazat příspěvky z diskusí a blokovat uživatele, které na webu nechceme vidět. To je naše právo a někdy, když se na to dívám, snad i povinnost.
Druhým fenoménem tohoto typu je fenomén zastydlého svazáka psychoanalytika amatéra. Svazák psychoanalytik zpravidla přijde na D-F přilákán nějakým leštěným prdem, který sem tam vypustím (Slovní úlohy, Země živitelka). Myslí si, že to tady bude bezva prdel, a ono ne. Čte a jeho nitro je sžíráno úvahami, že co kdyby to byla pravda, co tam ti lidé píšou a nakonec usoudí, že ti lidé nejsou normální. Ono je to tak nejpohodlnější. To je pak takovej ten případ, co v diskusích rozebírá, zda a jak často mě matka kojila a podobné blbosti. Činí tak s očekáváním, že se po prostudování jeho myšlenkového ejakulátu ve fórech nebo v mailu hluboce lidsky zamyslím na sebou samým, sebemrskačsky uznám svoje chyby, omyly a hříchy a jakoby sám sebe pošlu na převýchovu. Haha.
Ale OK. Osobní pohled: I přes uvedené vleklé komplikace se dá říct, že weblog je skvělý koníček. Když si vezmu, že jsem přitom ještě stíhal chodit do práce (10-12 hod. denně + služební cesty) a přestavěl byt, tak jsem docela štastnej parchant. Sice už nestavím žádná letadla a netuním auta, ale i tak to stojí za to. Doporučuju dělat to každému, kdo chce a má co říct. Třeba když nás bude víc, bude Paroubex systém úplně v prdeli.
Takže děkuji za veškeré myslitelné formy podpory, které se mi od čtenářů dostalo. Ať nám všem Paroubek a TV Nova políbí prdel!
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)