Film: Rush (Rivalové)

Featured Image

Po bezmála roční kanonádě sebezpytných intelektuálských filmových sraček a protonových projektilů vystřelovaných z futuristických zbraní robotů do zívajících zváří publika je tu konečně zase film, o kterém má cenu psát.

Příběh se odehrává v 70. letech v prostředí Formule 1. Tehdy byly ještě možné různé věci, například aby závodila nezávislá stáj, jezdec byl reálně technicky schopen podílet se na přípravě svého auta a jezdec mohl být osobnost, nikoli pouze marketingový panák. Česká produkce přeložila vtipně název Rush jako Rivalové a tím podsunula životnímu příběhu Niki Laudy a Jamese Hunta trochu jiný charakter, než ve skutečnosti měl.

Příběh je jednoduchý a nestojí moc za řeč, alespoň tedy z počátku. Vše se odehrává v intencích jiných amerických filmů o závodění (asi nejblíž má k Days of Thunder) a jde v podstatě o to, že se utkají jezdci s odlišným přístupem k životu i k ježdění. Spontánní Brit Hunt, který chlastá, užívá si s holkama a přitom závodí, a racionální Rakušan Lauda, který závodí, jen když je riziko kalkulovatelné. Mohl z toho být film o zlém chlapci a hodném chlapci, záleželo by, na čí stranu se tvůrci postaví (viz konflikt Mavericka a Icemana v Topgunu, přičemž víme, že Iceman by podle všech měřítek byl lepší pilot, zatímco Maverick je kokot, ale přesto nás přinutí mu fandit), ale oni to neudělají a začne se to vyvíjet jinak. Když se podíváte na titulky, zjistíte, že za tím nejsou obvyklí pachatelé z Holywůdu, a asi proto nastane ten zajímavý obrat. Scénář se z klišé vymaní. Ukáže se totiž, že oba pánové nepředstavují protiklady, ale spíše komplementy. Dopracuje se to nakonec do úplného protikladu. Na závěr vidíme „svobodomyslného“ a „živelného“  Hunta v roli sportovní celebrity, jak dělá loutku v reklamě na olej a hraje v televizní show na trumpetu, zatímco „konvencemi spoutaný“ Lauda odstoupí ze závodu, neposlouchá, co mu kdo povídá a obětuje titul mistra světa, protože se momentálně rozhodl přehodnotit svoje priority a dosáhnout maxima své svobody.

Scénář filmu celkem věrně sleduje tento dokument, mimochodem hotový poklad.

Co je ovšem na filmu strhující, je atmosféra závodů z té doby. Není to pojaté tak, že chlapi jsou manekýni obklopený holkama s hezkejma prdelkama a velkýma kozama, prachy tečou proudem a problémy neexistují. Tady je to se vším všudy. Závodní monoposty připomínající výrobky nějakého šíleného kutila, nehody přesně v duchu Formule I z jejích počátků, mizernou trakci a brutální výkon bez stabilizační elektroniky, týmy fungující bez zástupu mladíků s notebooky, těla bez hlav a kosti trčící ze závodních kombinéz, všudypřítomnou vodu, konkurenci mezi týmy a uvnitř týmů, švindlování v rámci specifikace a nad její rámec a udávání jiných týmů, že švindlovaly. Taky doby, kdy závodění bylo závodění a nikoli výsledek kalkulace. Sem tam se sice objeví nějaká ta chybka v podobě příliš moderního vybavení závodníků či v nemocnici a pro diváka, který se v prostředí F1 dobře orientuje, to nejspíš bude katastrofa od samotného počátku. Ale pro průměrného diváka, který není F1 insider a sleduje to jen povrchně, tedy asi jako já, je to celkově uvěřitelné (s vědomím faktu, že Hollywood a automobilové závody dlouhodobě nejdou dohromady).

Povedené jsou i dialogy, zejména exceluje Daniel Brühl s jeho rakouskou angličtinou. Odkoukal dokonce Laudova gesta a výsledek je mimořádně přesvědčivý.

Nejlepší scény:

Dialog mezi Nikim Laudou a jeho otcem
Start VC Japonska v dešti
Jezdci a personál vytahující Laudu z hořícího torza monopostu
Komentář Laudy v rakouské angličtině k monopostu Ferrari a reakce týmu na něj
Scénka v autě – škoda, že se jednalo o starý FIAT, raději bych na tomto místě viděl starší A-R Giulii, to by tuto scénku, jinak také obvykou přísadu všech závodnických filmů, velmi vylepšílo

Ve skutečnosti to bylo  všechno trochu jinak, tvůrci filmu si ze vztahu Laudy a Hunta vybrali jeden určitý moment, kolem kterého postavili celou konstrukci.  Hunt byl dost divnej týpek, stejně jako většina Britů, pro ránu nešel daleko a to jak rukama, tak autem. Jednalo se spíše o střet generací, závodníka „srdcaře“ ze staré školy Hunta a „bionického“ závodníka Laudy. Oba pánové ve skutečnosti netrpěli žádným zásadním sporem a respektovali se navzájem. V tomto rozhovoru s Nikim Laudou  si můžete vyposlechnout jeho líčení tech událostí, které v tom udělají jasno.

Soundtrack od Hanse Zimmera je nudná záležitost. Hned po prvních tónech spolehlivě poznáte, kdo hudbu napsal.

No ale na kvalitách filmu to nemění nic. Každopádně jeden z nejlepších závodních filmů, jaký kdy vznikl.  Hezká podívaná na sobotní večer a pokud film dostane nějakého Oskara, bude to právem.


12.10.2013 D-FENS

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
397x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017