Na tuto otázku mi jistě většina čtenářů tohoto článku odpoví, že nikoliv. Vohnout je přece tvor již ze své podstaty příliš líný, aby se někam přesouval, nepočítám-li krátkodobé návštěvy zaměstnání (práce by v tomto kontextu bylo příliš silné slovo), restauračních zařízení, nebo fotbalových, či hokejových zápasů.
Přesto se domnívám, že migrace tohoto živočišného poddruhu je za určitých podmínek možná a hodlám zde P.T. čtenářům přinésti důkaz, že v minulosti proběhla právě na území dnešního Kocourkova.
Ještě, než se do toho pustím, dovolte mi malé vysvětlení:migrace vohnoutstva je v zásadě realisovatelná, avšak za splnění podmínky, že musí být doslova „na klíč“. Neboli veškeré činnosti, spojené s přesunem do nového místa bydliště, se musí chopit ten, komu na přesunu záleží-tedy potenciální zaměstnavatel. Sociálně-inženýrský experiment, o kterém chci v následujících řádkách pojednávat, byl o to zákeřnější, že objektem zájmu byli v tomto případě vohnouti v těsně předproduktivním věku.
V dobách pozdně bolševických mi bylo navštěvovati základní školu v jednom malém, ale útulném okresním jihočeském Prdelákově. Koncem sedmé třídy a ještě intenzivněji v třídě osmé je na žactvo obvykle vyvíjen tlak na učinění zcela zásadního rozhodnutí v dalším životě mladého člověka-otázka jeho dalšího studia a volby profesní dráhy. A to byl ten pravý okamžik pro presentační návštěvy nejrůznějších lovců lebek-náborářů z nejrůznějších vypečených organisací. Jak již asi správně tušíte, dotyční pánové náboráři měli v hledáčku zejména žáky s mírně řečeno nepříliš dobrým studijním průměrem, kteří mohli zapomenout na nějaké náročnější studium. Organisace, které tito pánové zastupovali při svých misijních cestách po vlastech českých, moravských a (tehdy ještě) slovenských, jsou rovněž nasnadě: OKD Ostrava, Poldi SONP Kladno a Severočeské hnědouhelné doly. Neboli opěrné body tehdejší socialistické ekonomiky, kterými se tehdy soudruzi rádi zaštiťovali a které byli tehdy doslova nedotknutelné. Nesmím zapomenout ještě na ozbrojené složky-vzhledem k tomu, že v Prdelákově sídlila velká vojenská posádka, vojenští verbíři samozřejmě chybět nemohli. Od Vency s Bohoušem občas také někdo zavítal, ovšem jejich náborové akce měly rafinovanější charakter a spíše se zaměřovaly na popularizace práce tehdejší policie:
„Počkej, chceš říct soudruhu……?“
„No jo-dvě dávky!“
Návštěvy náborových pracovníků probíhaly obvykle v závěru školního roku, kdy už je klasifikace obvykle uzavřená, učit se již tolik není třeba a hlavně každý ví, na čem je. My, kterých se tyto srandaakce přímo netýkaly, jsme měli většinou povyražení z toho, jak nadháněči postupně zpracovávali repetenty a průseráře z našeho ročníku postupně vynášenými trumfy: jistota dobrého doživotního zaměstnání (ostatně za socíku vedle smrti jediná jistota), nadprůměrné výdělky(což byl bohužel tehdy také fakt), ale hlavně: do třech let po vyučení přidělení stabilisačního podnikového bytu v tak atraktivní lokalitě, jako například Most-Chánov, Ostrava-Hrabůvka, nebo Kladno-Kročehlavy (brrrr…hrůza mě obchází, a to jenom pracuje moje obrazová představivost).
Největší tragedie celého tohoto sociálně-inženýrského projektu je vedle skutečnosti, že probíhal s největší pravděpodobností kontinuelně od února 1948 až do plyšáku v roce 1989 také fakt, že lovci lebek málokdy odjížděli z navštívené štace s nepořízenou, to jest bez jediného závazného příslibu další spolupráce. Jak se odvíjely dále osudy ulovených adeptů vesměs černého řemesla v jejich nových působištích, bohužel nemohu sloužit, neboť jsem nikoho z nich od konce základky neviděl a to již je nějaký ten pátek. Takto tedy vznikaly „ocelová města“, opěrné body tehdejšího reálného socialismu, nebo-li v terminologii tohoto webu řečeno „Mekky vohnoutů“. Což je zároveň i odpověď na otázku v úvodu, zdali něco takového vůbec existuje:dle mého názoru ano a tyto Mekky jsou, jak je již v předešlém textu naznačeno, hned tři:Ostravsko-Karvinsko; Mostecko, Ústecko plus severozápadní Čechy a Kladno plus nejbližší okolí.
V nových ekonomických podmínkách se tyto regiony zcela logicky staly místy s nejvyšší mírou nezaměstnanosti v zemi, s obrovskou kriminalitou a nadprůměrnou koncentrací obyvatel, žijících v beznaději ze dne na den na sociálních dávkách.Situace takovýchto Bohem zapomenutých regionů je výborně popsána zde, takže není potřeba se zde v tomto článku zabývat hlouběji důsledky centrálních rozhodnutí někdejší stranovlády. Nastínil jsem pouze jednu z možných příčin současného stavu shora uvedených regionů. Když k tomu připočítáme ještě značně ztíženou možnost migrace v rámci území Kocourkova v důsledku znehybnělosti trhu s nájemním bydlením kvůli přetrvávající regulaci nájemného a nesmyslnosti zákona č. 133/2000 Sb.(o tom až někdy jindy), na neštěstí je rázem zaděláno.
V současné době již nemají headhunteři k dispozici takové nástroje, jako jejich komunističtí předchůdci.Mám na mysli zejména ty stabilisační byty, což sice nebyla tehdy bůhvíjaká výhoda, ale pro tehdejší vohnoutstvo(a náborářské zmrdstvo) zcela postačující.Kolínská automobilka TPCA měla již z tohoto titulu v minulosti při rozjíždění výroby jisté problémy.
Totéž se dá očekávat i v případě Hyundai v Nošovicích, přestože se fabrika nachází přímo na teritoriu jedné z Mekk vohnoutů, a to dokonce na území s největší koncentrací obyvatelstva na km2 v celém Kocourkově.Nedělám si příliš velké iluse o kvalitě tamního vohnoutoproletariátu a s přihlédnutím k faktu, že vohnout ve výrobním procesu je fakt neštěstí, jistě si každý domyslí, jak to dopadne s již tak diskutabilní kvalitou korejských plechovek.
Závěrem malé zamyšlení:Mekky vohnoutismu tedy skutečně existují, a to více méně z historických, shora popsaných důvodů.Jejich velikost, počet a koncentrace je takřka totožná, jako v dobách, kdy vznikaly, a to opět z důvodů, které jsem shora popsal.Mám jednu otázku do pléna:uvede někdo(nebo něco) vohnouty opět do pohybu?Byla by to záslužná činnost-rovnoměrným rozptýlením vohnoutů mimo jejich tradiční enklávy by podle mých optimistických předpokladů mohl vohnoutismus do značné míry potlačit.
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)