Barbara Masin – Odkaz

Featured Image

Knihu napsala dcera Josefa Mašína.
Dcera jednoho z pěti mužů, kteří se v koncem roku 1953 pokusili přejít na Západ a tam se připojit k americkým jednotkám při plánovaném osvobození republiky od nadvlády komunistů.

Nejprve je vylíčen příběh otce bratří Mašínů, Josefa staršího.
Ten narukoval za první světové války do rakouské armády, odkud zběhl poté, co se k němu jeden maďarský oficír choval jako k psovi. Poté vstoupil do jednotky českých dobrovolníků, zformované v Kyjevě a s legiemi pak absolvoval celou anabázi přes Vladivostok, Japonsko a Panamský průplav zpět domů.
Při bojích s bolševiky v Rusku se projevil jako velice odvážný člověk, schopný obětovat se pro druhé, ale zároveň požadující totéž od ostatních. Byly mu svěřovány nejobtížnější úkoly a do Čech se vrátil jako kapitán.
Za první republiky pokračoval v působení v armádě, kde měl občas problémy s nadřízenými, vinou své přímé povahy a neústupnosti, takže v roce 1938 byl „pouze“ podplukovníkem.
Po obsazení nejprve Sudet a pak zbytku republiky mu jeho životní názory a postoje nedovolily jinou cestu, než odpor okupantům se zbraní v ruce a to i přes to, že měl v té době již tři děti, Ctirada, Pepu a Zdenu.
Josef Mašín starší se za okupace stal jedním ze Tří králů (dalšími byli pánové Balabán a Morávek), trojice hrdinů, kteří účinně bojovali s okupanty a do toho si ještě dovolili dělat z pražského gestapa prdel.
Mašín opakovaně pronikal na velitelství gestapa s falešnými doklady, odvážel otevřeně zbraně z kasáren a poté posílal výsměšné dopisy komisařům gestapa. S pomocí dalších členů odboje organizoval sabotážní akce a to i na území Berlína, pokusili se dokonce o atentát na Heinricha Himmlera (!).
V roce 1942 byl ovšem Mašín starší dopaden a po brutálním mučení popraven.
V krátkém období po válce byly rodině (žijící v Poděbradech) prokázány příslušné pocty, pak ovšem následoval komunistický puč.
Synům Mašína staršího bylo v roce bolševického převzetí moci 17 a 16 let. Domácí výchova je naučila, že se zlem se dohody neuzavírají, se zlem se bojuje. A že se v případě nového pořádku jedná o nefalšované zlo, o tom neměli Mašínové pochyb. Kolem nich probíhaly politické procesy, hromadné krádeže majetku, vyhazování jinak smýšlejících ze zaměstnání a jejich umísťování do pracovních táborů. Poslechem Svobodné Evropy získali pocit, že invaze americké armády do Československa je za dveřmi a rozhodli se kráčet v otcových stopách. Tato část knihy je nejkontroverznější, neboť popisuje akce, při kterých došlo k zabití několika přisluhovačů režimu. Autorka si dala záležet, aby vylíčila bratry Mašíny a jejich spolubojovníky jako osoby, používající násilí pouze v nejnutnějším případě – což jí můžeme věřit a nemusíme.
Mně osobně je to jedno – když je boj, je boj a povoleno je všechno, co pomůže mně a uškodí protivníkovi, zvláště, když protivník sám používá nevybíravé středověké metody. Poslední, kdo se choval ke svým nepřátelům jako milius, byl Old Shatterhand a už jako malý chlapec jsem to Mayovi nevěřil. Někdo takový by v boji dlouho nepřežil.
V roce 1951 se oba bratři dostali do rukou STB, která ovšem netušila nic o jejich poměrně rozsáhlé záškodnické činnosti, takže Ctiradovi přišila „pouze“ neprásknutí plánů jednoho člověka na emigraci, za což vyfasoval v parodii na soudní proces dva a půl roku v jáchymovských uranových dolech.
Při vyšetřování a v lágru získali Mašíni další poznatky o metodách a postupech komunistického státu, který jim samozřejmě též zkonfiskoval veškerý majetek.
Po propuštění Ctirada z lágru (na amnestii, po chcípnutí soudruha Gottwalda) bylo rozhodnuto, že další boj povede skupina ze zahraničí, pročež byla naplánována emigrace přes Východní Německo do západního sektoru Berlína. K bratrům Ctiradovi a Josefovi se přidali ještě tři přátelé Milan, Vašek a Zbyněk.
Největší část knihy pak zabírá líčení putování pěti mladých mužů přes Východní Německo.
Východoněmecká Volkspolizei zverbovala doslova tisíce mužů, aby zabránila pěti uprchlíkům v cestě na Berlín. Ti měli neuvěřitelné štěstí, že se (alespoň někteří) do západního sektoru skutečně dostali.
Při čtení této části knihy mne nejvíc vrtalo hlavou, proč se bratři Mašínovi neinspirovali více u svého otce, který dobře věděl, že Němcům, zejména pak Prusům, je třeba řízně zavelet. Mladí uprchlíci se při cestě přes Německo skrývali povětšinou po senících a jiných úkrytech, místo aby svlékli z uniforem nějaké soudruhy, poslali je do pekla a nakráčeli na Západ se vztyčenou hlavou.
Já vím, takhle od stolu se to lehce říká, jenže pokud by byli odchyceni, čekala by je dlouhé a nepříjemné umírání tak jako tak, takže jeden hřích navíc už nemohl hrát roli.

Po přečtení tak silného příběhu (Mimochodem – proč to ještě nikdo nezfilmoval? Nejspíš mají naši filmaři pocit, že z takové látky by nešlo udělat „hezký český film“?) čtenářovi maně vytanou na mysl některé otázky:
Jak bych se asi choval, žít u nás v padesátých letech?
Kde jsou hranice, za kterými musí slušný člověk vzít do ruky kvér a bojovat s mocí?
Co když budou ty hranice ještě za mého života znovu překročeny?

Ta první otázka je ryze hypotetická, ta druhá velmi individuální, ovšem ta třetí stojí za zamyšlení…
Před padesáti lety to bylo jednoduché, nepřítel byl jasný, zlo bylo vtěleno do systému.
Nebo ne?
Většina lidí tenkrát zpívala častušky a těšila se na veselý život v komunismu…to víme dneska, že tenkrát bylo všechno špatně.
Co když za padesát let budou vědět i o nás, že jsme žili špatně? Že jsme kolaborovali s prohnilým režimem?
Dnes už nás sice systém nezavírá do gulagů za projevení odlišného názoru a pokud spořádaně odevzdáte nadpoloviční většinu svých peněz eráru, můžete si dokonce zbytek ponechal pro vlastní potřebu. Veškerá pochybení jsou politováníhodná nedopatření, ke kterým dochází maximálně…kolikrát, sestro?
Tak například pán, který se rozvedl se svou ženou, má v ruce soudní rozhodnutí, že se smí stýkat se svými dětmi 1x týdně, platí pravidelně alimenty a státu daně, ale ten stát není schopen 14 let zajistit mu výkon jeho práva.
Nebo jiný pán, který vložil celý svůj majetek do společného podniku a jeho parťák fouknul. Všichni vědí, kde se parťák nachází, soudce to ví, policie to ví, ale napálený pán má smůlu, z parťáka legálně nic nedostane.
No a třetí pán to má nejhorší, tomu ožralé hovado v silném autě zbouralo rodinu v méně silném autě, navíc má ožralé hovado konexe u soudu, takže dostane pět let a po dvou letech je puštěno za dobré chování a směje se třetímu pánovi do xichtu…divili byste se těmto třem pánům, kdyby vzali výkon spravedlnosti do svých rukou?
A jak se vlastně pozná, kdy jsou podobná pochybení pouze nedopatření a kdy se stávají systémově?
Můžeme si letos u voleb skutečně vybírat z více kandidátů, nebo je to zase jedno jako před padesáti lety?

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
201x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06
D-FENS © 2017