Vážení čtenáři, jak avizoval redakční kolega Smrtihlav, tento článek představuje malé výročí. Je na tomto blogu mým článkem s pořadovým číslem 1000.
Ve skutečnosti toto výročí již nastalo. Napsal jsem více článků na starý web, které jsem na nový nepřenesl, několik článků navíc je v zatím poslední knize a pak několik desítek článků pro jiné weby a média. Spíše jsme tedy někde u čísla 1200, ale to nám samozřejmě nebrání vychutnat si tu symboliku představovanou číslovkou 1000, protože tu to aktuálně ukazuje (podobně jako měřáky v Černobylu – když to ukazuje 16, tak je tady 16 a je mi jedno, kde ta stupnice končí).
Neděkujte mojí maličkosti. Vše, co se na tomto webu stalo, je zásluhou mnohých z vás. Především zásluhou spolupracovníků, kteří tento web provozují, hostují, starají se o redakční systém (z původního phpRS zbyla pouze vnější slupka), moderují diskuse nebo tvoří jeho obsah vkládáním článků nebo komentářů. Samozřejmě také zásluhou těch z vás, kteří web navštěvují, šíří odkazy na něj a tím zajšťují jeho popularitu a návštěvnost, což je pro mnohé z autorů – většinou i pro mne – zdrojem toho, co je úplně nejdůležitější pro každé lidské konání – motivace.
Když to vezmu zpětně, z mého pohledu to vlastně nebylo nijak namáhavé. Mohl jsem sice za tu dobu, co jsem psal články, dojet ze Země na Měsíc na kole a čas strávený psaním článků nepochybně představuje významnou část mého života, na druhé straně jsem většinou psaním relaxoval nebo si ulevoval od frustrace, kterou nutně dění v naší zemi a společnosti musí vyvolávat v každém. Takže jsem to sobecky dělal hlavně pro sebe.
Blog existuje 13 let, je tedy jedním z nejtrvalejších a patrně také nejúspěšnějších záměrů tohoto druhu mezi obdobnými českými stránkami. Jeho životnost jsou ještě řádově roky a konec nastane vnějším zásahem. Dříve nebo později se někdo pokusí regulovat, rozumějme zakázat média, která nepodléhají řízení obsahu, rozumějme cenzuře. Nelze očekávat, že by internetové stránky se čteností kolem 15000 návštěv denně unikly jejich pozornosti, pravděpodobně jsou v blacklistu hned nahoře. Také si nemyslím, že by k zániku D-F došlo nějakým úředním rozhodnutím, ale bude se jednat o policejní akci, při které se náhodou něco zjistí a zveřejní – například vyjdou na veřejnost nějaké „odposlechy“, najdou se u mně ilegální drogy nebo zbraně, ukáže se, že jsem někoho znásilnil apod., prostě osvědčené scénáře, které se již odzkoušely. Není pravděpodobné, že bych toho nechal sám. Tyto tendence jsem měl zhruba do roku 2005, kdy to tady vypadalo, že by se snad Česká republika mohla stát zemí se zdravě fungující společností a já budu moci psát maximálně o autech. Po vstupu do EU jsme se tomu začali vzdalovat a jak jsem již zmínil, nevidím budoucnost našeho národa právě růžově. Což je sice katastrofa pro deset miliónů lidí, ale požehnání pro mne, protože je to nevysychající zdroj témat. Vlastně mám někdy potřebu se z některých našich spoluobčanů, jejich devótnosti, bezpáteřnosti a provinční mentality poblejt, k čemuž se blog skvěle hodí (taky začíná na bl…)
Za dobu existence blogu jsem se oženil, dvakrát změnil práci, vyrobil dvě děti, koupil devět aut a pět jich prodal (jedno sešrotoval, dvě daroval, nějaká mi ještě zbyla). Ujel jsem necelých půl miliónu kilometrů, během celé té doby jsem soustavně a systematicky porušoval dopravní předpisy, a to hlavně úmyslně nebo alespoň ve vědomé nedbalosti. Nedostal jsem však žádnou pokutu ani trestný bod, ale především jsem neměl žádnou nehodu.
Provozování webového magazínu bylo mimojiné příležitostí setkat se se zajímavými lidmi a podívat se do míst, kam se mnoho lidí nepodívá. Většinou jsem se nijak nezklamal ve svých očekáváních, přičemž jsem vždy zjistil diametrální rozpor s obrazem v médiích. Například o soudruhu Humlovi jsem si vždy myslel, že je to hlupák a lhář, ačkoli ho média líčila jako férového fízla, kterému jde hlavě vo tamtu bezpečnost. Když jsem ho potkal osobně, ukázalo se, že je hlupák a lhář, přičemž nějaké právo a bezpečnost má v prdeli. Ať tak nebo tak, vždy mě to obohatilo, ať již pozitivním či negativním způsobem. V roce 2001, když jsem byl mladý a hloupý, myslel jsem si nesprávně, že zastupitelská demokracie stojí na pevných základech a státní správa funguje ne snad precizně, ale dokáže alespoň zajistit vlastní stabilitu. Několik důležitých setkání mi napomohlo k tomu, abych pochopil, že to je nejen jinak, ale přímo opačně. Celý ten mechanismus je tvořen hamižnými diletanty a stojí, padá a kulhá na hliněných nohou.
Právě tímto směrem – směrem k více setkáváním – v budoucnosti nasměruji své síly. Potřebujeme silnější network pro zlé časy. Sledujte web, o dalším setkání se dozvíte co nevidět.
Za dobu naší existence se různé věci podařily a jiné ne.
Nepochybně se nám podařilo vytvořit operační jádro, tedy skupinu lidí, která je ochotná nejen diskutovat na webu, ale pustit se do nějaké akce. Což jsme několikrát předvedli a velmi nás to bavilo, takže jsme začali podléhat fenoménu „chuť na ještě větší kousek“. I teď na něčem pracujeme, doslova na něčem velkém, dlouhém a tvrdém, takže se zejména dámy a cyklisté mají na co těšit.
Také jsem přišel na to, že naprostá většina čtenářů DF sere na záchodě. Toto konstatování pramení z rozboru lidového rčení, že „kdo se bojí, sere v síni“. To přísloví není průpovídka bez obsahu, jak si mnoho lidí myslí, ale obsahuje důležité poselství. Pochází ještě z doby, kdy záchod nebyl umístěn přímo v obytných prostorech, ale odděleně, například na dvorku. Kdo se obával v noci vyjít ven, protože se bál blíže neurčených hrozeb, musel vykonat potřebu v síni se vším, co k tomu patří. V podstatě z toho plyne, že člověk, který se bojí, není schopen nejen důstojně žít, ale ani konat potřebu. Vždy mě v non-DF komunitě pobavilo, když mi například dvoumetrový chlap vykládal, že sere v síni, protože se bojí sedat za volant a vozit děti, neb na silnici je to samej psychopat. Takové věci se tady nedějí.
Několikrát se nám podařilo nasměřovat psa zpátky do boudy a zamezit přijetí různých zákonných zprasků. Ukázalo se, že D-FENS je oblíbeným čtením v parlamentu, v senátu a v dobách laciniády i na soudech a v advokátních kancelářích. D-FENS je čten a doporučován i správními orgány, jejichž slušnější pracovníci jej používají jako neformální návod, jak navést domnělého přestupce ke správné osvobozující strategii, aniž by mu ji museli sami přeříkat. Tisíce motoristů použily FSM a zajistily si tak zacházení podle zákona jako každý jiný, protože řidiči mají práva. Pár desítek lidí si nekoupilo defektní auto. Jiní lidé pochopili, že cyklofašismus není sluničkový a odpor mu klást je nejen možné, ale také potřeba. A tak dále.
A to je všechno především vaše práce, protože kdyby tento web nikdo nečetl, mohl bych to psát nanejvýš sám pro sebe. Byli jste to vy, jeho čtenáři, kdo jej udělal takovým, jaký je – ve všech smyslech těchto slov.
Děkuji za vaši přízeň.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)