Dovolil jsem si sesmolit tuto zprávu, k čemuž mě iniciovala včerejší projížďka autem značky Škoda.
O auta jsem se vždy zajímal, ale ve svých mladých letech jsem jim houby rozuměl a mým snem byla zlatá Fabie první generace, r.v.: 2001 (mimochodem, dnes má najeto 55tis km), protože jí měl děda a mě se strašně líbila. Před tím to byla Felicie 1.6, na kterou jsme v 96tém roce koukali jako telata na vrata, když s ní přijel jeden vzdálený příbuzný, že si do ní nechal dát ten silnej motor od volkswagen. Do roka jsme jí měli.
Favorit GLX, vínová metalíza, to byl jeden z prvních členů rodinné automobilové historie.
Jenže časem, jak člověk dospívá, začíná vnímat i širší okolí. Zjišťuje, jak je automobilový trh a vůbec všechen, ale bavíme se o autech, pestrý a různorodý. Zprvu kouká po vzhledu, sní o určitém tipu, až pak udělají facelift a nebo další generaci a múže začít od začátku.
Včera jsem se poprvé a doufám že NÉ naposledy svezl s FABIÍ 1.2 TSI. Musím říci, že to byl zážitek! Precizní interiér, k celkovému vzhledu může mít někdo výhrady, ale kvalita materiálů (i v dnešní „šetřící“ době) a především kvalita zpracování je na vysoké úrovni. 1.2TSI – opravdu skvělý motor, teprve když jsem ho řídil, uvědomil jsem si, jak úžasný to byl nápad, osadit atmosférický motor turbem, aby mu v nízkých otáčkách pomáhal. Člověk si musí chvilku počkat, ale pak se jen diví, kde že se to v tom motůrku bere. Bohužel, jen kdyby to auto kurňa zatáčelo a nenaklánělo se jak autobus.
Věc se má takhle.:
Jsem pouze spotřebitel, ale auta miluju, a kdybych nedělal, co dělám teď, určitě bych dělal něco jiného – jsem úchylnej na řízení. Mám vcelku hodně naježděno s automobily různých značek.
Co jsem začal vnímat auta jinak, než jen tak, že jsem si představoval, jak v nich pojedu, ale tak, že jsem v nich sám začal jezdit, začal jsem také, s postupem doby, vnímat vlastnosti jednotlivých produktů. Začal jsem rozlišovat, jaké auto je vhodné pro konkrétní účel. Nemá cenu psát litánie o všech možných autech, o jejich kladných i záporných vlastnostech. Od toho, ať už zaujatých nebo ne, existují spousty recenzí.
Jedno však mohu říci jistě. Konstatuji, bohužel!
Všeobecně, škodovku si nekoupím. Nevím co za trend, je hustit horem dolem do lidí, že to co opravdu potřebují, je obrovský kufr. I když teď mě napadá, že se hodí, až budeme hromadně opouštět tuto naší skvělou republiku. To co vyžaduji od auta není kufr, kde se vyspí pětičlenná rodina i se psem a zahradním nábytkem, a když takové velkoprostorové auto budu chtít, beztak ho škodovka nenabízí.
Již jste správně vydedukovali, co je pro mne při rozhodování o koupi auta důležité a co nejspíš méně.
Pocit z bezvadné, přesné a komunikativní jízdy je k nezaplacení, zrovna tak, jako je k nezaplacení komfortní a uvolňující způsob cestování na dlouhé vzdálenosti. Škoda maková, tvarohová, se snaží být za každou cenu kompromisem. Kompromisem mezi, řekněme, jízdním nekomfortem a zároveň jízdní nestabilitou. Ano přesně to je výsledek hledání všech kompromisů pohodlí a stability.
Za své těžce uspořené peníze dostávám auto s velkým kufrem, dobrým, silným, úsporným motorem, skvěle zpracovaným a dobře vypadajícím interiérem i exteriérem, dobrou výbavou a relativně příznivou cenou. Za své těžce uspořené peníze dostávám však nekomunikativní auto, které se upejpá zatáčet, a když, je zřejmé, že to tu přední nápravu a pneumatiky k sakru bolí.
Za své peníze dostávám zároveň auto, ve kterém mě po dvě stě ujetých kilometrech bolí prdel.
(Zatím nikdo nehlasoval)