V minulém dílu jsme se zastavili u toho, že speciálně trénovaný zmrd infiltrátor právě prošel firewallem, který firmy vymyslely na to, aby se jim právě tohle nestalo. V tomto díle se podíváme, co bude následovat.
První fázi infiltračního projektu totiž penetraci, má náš zmrd za sebou. To, co následuje, má asi nejblíže k vojenské operaci – obsazení území protivníka.
První fáze je mapovací. Odpovídá průzkumu bojiště. Několik týdnů je zmrd zcela v klidu. Dokonce se jeví fajn a přátelský, takže všichni poleví v ostražitosti. To má několik dobrých důvodů. Jednak zmrd ví, že po tuto dobu je v centru pozornosti nejen u nebohých podřízených, ale také u nadřízených a majitelů firmy a nač riskovat ničivý zpětný ráz. Nicméně zmrd v této době není pasivní, mapuje si prostředí a identifikuje různé skupiny zaměstnanců. Zjednodušeně, hledá binární relaci mezi množinami „chytrý, blbý“ a „konformní, nekonformní“. Na co to potřebuje, ukážeme později. V této fázi je infiltrátorský zmrd celkem přijatelnou, rozhodně ne nechtěnou alternativou k předchozímu vedení. Nakonec, zcela lidsky vzato, nemá zájem si to rozházet, protože případný odpor okolí by ho hned zpočátku vrhnul zpátky do moře pracovního trhu jako nějakou nepovedenou invazi.
Výsledkem mapování okolí je rozčlenění podřízených do skupin, jejichž osud v následujících měsících se bude diametrálně lišit.
Blbý, konformní. Pro infiltrátorského zmrda klíčová kategorie. U takového člověka je jisté, že bude novému vedení loajální. Má to jednoduchý důvod. Jednak je blbý, takže nehrozí, že by vymyslel nějakou vlastní strategii, a je konformní, takže opět nehrozí, že by nějak ohrozil nového páníčka. Bude možné ho snadno řídit a on bude slepě vykonávat to, co se mu řekne. A kdyby se něco pokazilo, tak se to na něj dá hodit. Konformní debil je pro zmrda požehnání shora.
Blbý, nekonformní. Ten je odejit. Prostě, nasucho, bez nutnosti hledat nějaké záminky. Uvolněná místa se dají zaplnit blbými a konformními, aniž by dlouhodobě nějak klesl výkon celého týmu. Jsou blbí a proto mají na chod firmy minimální vliv, fungovala by dobře i bez nich. Zvenčí pozorovatelný výsledek této strategie je, že firma nacházející se pod kontrolou zmrdů nasává z trhu blbé a konformní jedince, zatímco odmítá dobré kandidáty. Headhunteři využívají tuto situaci jako svého druhu pumpu na peníze, kdy mohou za dobré prachy prodat do Firmy vohnouty, které by si nikdo soudný nevzal a inkasovat za to ještě odměnu.
Chytrý, konformní. Z těch si zmrd udělá opory a využívá je pro realizaci svých plánů. Pro infiltraci jsou klíčoví. Jejich osud však je nebo bude neveselý. V podstatě je čeká zotročení, ve kterém zůstanou tak dlouho, dokud zcela nepochopí svoji tristní situaci a Firmu neopustí ke své emocionální újmě. Řada z nich bývají tzv. „srdcaři“, kteří milují svůj job a jsou tak neustále vystaveni Sofiině volbě, protože utéct od zmrda znamená také opustit Firmu. Jejich dilema nemá snadné řešení, je nutné buď akceptovat jedno nebo druhé, nebo se postavit na odpor, což je ale spojeno s rizikem, že budou muset odejít.
Chytrý, nekonfomní. Zde je to také zapeklité. Prvotní instinkt zmrdího sráče by infiltrátorovi velel je taky vyházet stejně jako blbé a nekonformní. Cítí v nich nebezpečí, protože jsou nebo rychle budou schopni odhalit, že infiltrátor je jen pytel hoven a firmě nic pozitivního nepřinese. Ale je zde jeden problém. Většina dosud fungujících firem chytré lidi potřebuje a jejich vyhození by mohlo mít negativní důsledky. Také není možné je uvrhnout do koncentráku jako chytré a konformní. Zde zmrdi volí různé postupy vedoucí k tomu, aby odešli sami, ale postupně, aby to nezpůsobilo problém, a když ano, aby to bylo na nich. Tyto postupy zahrnují informační izolaci, nesmyslná, otravná či nesplnitelná pracovní zadání, izolaci nepohodlných jedinců, pomluvy a podobně.
Když mají zmrdi zmapované prostředí, zahájí vojenskou operaci převzetí kontroly. Je třeba vyřadit Komunikaci a Spolupráci.
Obecný postup pro podlomení Spolupráce a Komunikace je náhrada spontánního a kreativního kontrolovaným a řízeným. Mimochodem naprosto stejný pattern se používá při instalaci totalitarismu ve společnosti, například náhrada individuální dopravy hromadnou, komplikovaná úřední a stavební řízení, registrace youtuberů a podobně. Zatímco ve společnosti se to maskuje touhou po pořádku, uspořádání nebo podrobení se klimatické církvi, ve firmách se to schovává za Procesní orientaci.
Streamlining the organisation! Především je třeba zpřetrhat všechny neformální komunikační vazby a sítě. Také jste to někdy udělali tak, že jste pozvali na kafe tři čtyři důležité lidi a dohodli se na nečem postatném ještě dřív, než jste měli dopito, a to něco důležitého a užitečného se pak realizovalo na základě pouhé dohody, takříkajíc rukou dáním? To bude asi tím, že jste neprocesní. To je třeba zakázat. Že by někdo ze zaměstnanců neformálně hovořil s členem boardu nebo s někým z mateřské společnosti v cizině, pokud existuje? Nemyslitelné.
Neformální spontánní komunikaci je v duchu Procesní orientace nutné nahradit nesmyslnými poradami. Existují jednoduché nástroje, třeba opakovaná schůzka v Outlooku, které umožňují otravovat a demotivovat zaměstnance periodicky a bez velké námahy.
Dohody „rukou dáním“ nejsou náhle platné. Na všechno je třeba vypisovat tikety, žádanky, povolenky a povolenky vypsat žádanku. Pokud potřebujete součinnost někoho z vedlejší kanceláře, je třeba nakontraktovat si jeho kapacitu, přičemž příslušný dokument schvaluje sám velký zmrd, a tak to je dokonale procesní a zejména agile, protože to odteď trvá asi desetkrát déle.
Na odstranění Spolupráce v duchu Procesní orientace se používán tzv. Mauthausen systém. Ten je pojmenován po koncentračním táboře, kde proaktivní management z SS zavedl speciální shop floor routine. Součástí tábora byl kamenolom. V něm vězni, pardon, lidské zdroje tahaly kameny po schodech nahoru, aby je následně shodily opět dolů a tak pořád dokola. Mimochodem, tyto „schody smrti“ byly nedávno uzavřeny, protože překvapivě neodpovídají současným normám. Škoda, že ty normy neplatily už za druhé světové války, zachránilo by to mnoho životů. Ve firemním prostředí má Mauthausen systém podobu nesmyslných porad, kde se pořád dokola přežvykují zbytečná témata, případně široce diskutují zvrácené systémy různých výkonových ukazatelů, které jsou úmyslně navrženy tak, aby se podle nich nedalo nic řídit.
Na tomto meetingu to může vypadat například takto:
Zmrd infiltrátor (ZI): „Jaké jsou vaše ečívmenty za uplynulý den?“
A: „Vymysleli jsme novou excelovskou tabulku. Umožňuje přesně spočítat spotřebu tablet do pisoáru podle docházky a vizualizovat ji, takže můžeme tablety objednávat just-in-time po jednom kusu a nemusíme je držet na skladě. Tím se sníží zásoby a je to lean. Současně tabulka sleduje obrat tablet do pisoáru na skladě a hodnotu prostředků, které jsou v nich akumulované, a automaticky tiskne KPI report.“
ZI: „Good job! To přesně potřebujeme.“
B: „Zrychlili jsme CNC ohýbačku, takže pracuje o 20% rychleji. Zvládne tedy o pětinu více zakázek a nemusíme zatím kupovat další.“
ZI: „Jen o 20%? To je málo. Měli byste se na to ještě podívat.“
Po nějaké době Mauthausen systému se všichni soustředí jen na tahání kamenů zezdola nahoru. Dovedou vyčíslit, kolik jich vytahali nahoru a kolik jich svrhli dolů a jak počty přemístěných kamenů každý týden rostou, takže je to všechno zelené. Kdyby zákazníci pořád neotravovali, odtahali bychom jich ještě víc!
Proč Mathausen systém existuje? Ze stejného důvodu, jako vznikl. Je třeba lidi něčím zaměstnat a unavit, protože jinak by se mohlo stát, že by se zamysleli nad svou situací, došlo jim, jak špatná je, a rozhodli se s tím něco udělat, tedy například nějak hrozně vymrdat s tím, kdo je v Mauthausenu drží zavřené a kdo na ně Mauthausen systém uvalil. To se určitě nestane, pokud jsou fyzicky nebo psychicky na dně.
Celkově je třeba ovládat firmu podle hesla „rozděl a panuj“. Ideální je po čase proměnit firmu v bandu hašteřících se jednotlivců a skupin, které se vzájemně napadají a ukazují jeden na druhého prstíky, že v rámci Procesní orientace nefungují správně, například nenosí po schodech dost kamenů nahoru, aby oni měli co shazovat dolu. Ti první se začnou bránit, že oni by nosili dost, ale ti druzí že neshazují dost rychle, takže nemají co nosit. A zmrd mezitím úřaduje, všichni jsou polapeni ve světě jeho demagogie a nikdo už si nepoloží otázku, proč ty kameny vůbec tahají a co to Firmě vlastně přináší.
Po čase začne narůstat počet osob, zejména z množiny blbých a konformních, kteří jsou štastní, že mohou tahat kameny, protože je to prima, třeba ve srovnání s komplexem Dora, kde v podzemí montují lidské zdroje rakety, čímž vznikne ta požadovaná Operational excellence a best-of-class leadership. U nás taháme kameny nejlépe ze všech koncentráků! Měřeno objektivně, spokojenost zaměstnanců vzroste. Je to paradoxní, ale lidé milují status quo.
Další dobrá metoda k likvidaci Spolupráce je zadávat úkoly jednotlivým lidem v rozporu s jejich rolemi. Třeba poslat vedoucího výroby přebírat nové stroje a vedoucího inženýringu řídit výrobu. Vedoucí financí by mohl zjišťovat, proč vznikají zmetky a vedoucí kvality bude jistě ten správný spočítat, kolik ty zmetky stojí peněz. To je dokonale znejistí, frustruje a nejspíš se jim to nebude ani moc dařit, takže se ukáže, že jsou všichni neschopní pitomci. On vedoucí údržby není s to řídit kantýnu? Je neschopný.
Samozřejmě je třeba různými prostředky podporovat donášení a pomlouvání. To je základní stavební materiál všech zmrdích struktur. Lidem, kteří donášejí a pomlouvají, je třeba odemknout nějaké bonusy.
Infiltrátorský zmrd tak začne po čase ovládat firmu. Soustředil pod svoji kontrolu všechny důležité komunikační kanály, rozhoduje o všech detailech a zničil důvěru a spolupráci mezi lidmi, kteří se místo toho utápějí v podezřívavosti a malicherných sporech, které různě eskalují na další organizační úrovně, kde se o ně mohou rovněž malicherně přít.
Powerpointově to samozřejmě pořád vypadá dobře. Množství kamenů odtahaných nahoru i množství kamenů odtahaných dolů neustále roste, takže semaforový ukazatel má zelenou barvu, a pokud se vyskytnou nějaké problémy, tak za to mohou vnější problémy, jako třeba namrzlé schody a kolísání hodnoty gravitační konstanty, a na to se založí task force, které povede náš Zmrd.
V dalším kroku je začít do firmy pumpovat další zmrdy, kteří obsadí různé nově vytvořené vedoucí pozice a začne se instalovat druhý stupeň zmrdismu.
Je na tom něco pozitivního? Ano. Tento stav v podstatě znamená začátek konce infiltrátora. Jeho mise začíná být u konce. Dostal se dovnitř, zkurvil, co se dalo a dosáhl svého. Na další vývoj však není už tak moc zvědavý a začíná pokukovat po dalším cíli.
Kdo nechce čekat, až se zmrd infiltrátor vydovádí a podílet se pak na sanaci škod, ten se musí postavit na odpor. Zde se dostáváme k tomu, zda mají zmrdi infiltrátoři někde slabiny.
Můžeme se zamyslet nad tím, co vlastně pohání infiltrátorského zmrda. Běžné zmrdy lze relativně snadno udržet v klidu tím, že se nacházejí na nějaké zajímavě pojmenované pozici, mají různé atributy, které s tím souvisejí, jako třeba drahé služební auto nebo drahý telefon s jabkem, nějakou zajímavou funkci na vizitkách a berou dost peněz. V podstatě je pohání prestiž a pocit převahy. Některé velké korporáty toho využívají a provozují tzv. sloní hřbitovy. To jsou fiktivní organizační složky s honosnými názvy, kam se odkládají zmrdí manažeři, kteří posrali něco velkolepého a začali být firmě nebezpeční, ale nejde je z různých důvodů jen tak vyhodit. Mohlo by se to jmenoval například Útvar strategického řízení. Tam sedí vyhořelí zmrdi, mají drahá služební auta, honosné kanceláře a všechny tyhle kraviny, a na starosti mají třeba každý jednu excelovskou tabulku, ve které jsou zbytečná čísla, například kolik záchodů je třeba na 1000 zaměstnanců v různých zemích. Na pobočce v Klackostánu stačí jen jeden záchod na 1000 lidí, Klackostán je benchmark a world class leader! Kdyby všechny pobočky dosáhly stejné toaletní excelence jako tým v Klackostánu, ušetřilo by se 1818 m2 provozní plochy a nebylo by třeba postavit nové budovy! Někdo chytrý s nima totiž vyjebal a uvalil Mauthausen systém na ně, ale ono jim to nevadí, protože v něm mají všechno, co potřebují. Je to sice nespravedlivé, ale funkční. Jinak by škodili někde jinde, kde by to stálo víc peněz. Všichni jsou tedy s tímto obskurním řešením spokojeni, a to včetně zmrdů. Ti si do životopisu přidají řádek „global network executive analyst“ nebo něco takového smysluplného a je od nich klid.
Šlo by něčím takovým uspokojit infiltrátora? Ne. Pro něj je zajímavé hackovat firmy, stále větší, odolnější a na vyšších pozicích. U infiltrátora se nestane, že by například zneužíval firemní zdroje nebo hrál „malé domů“, což někdy dělají běžní zmrdi, protože ho tohle nezajímá. Nechtějí drahá auta a nechtějí aktovky, které stojí jako nová Fabie, to pro ně nemá cenu. Infiltrátora pohání jeho ego.
Současně je to taky jejich největší slabina.
Egomaniaky totiž částo pronásleduje stihomam. Jsou velmi citliví na všechno, co nějak směřuje proti jejich egu. Jsou podezřívaví a paranoidní. Velmi pečlivě pozorují, zda proti nim někdo neorganizuje nějaký puč nebo se nechystá udělat něco nehezkého, co by nějakým způsobem poškodilo jejich image. Je to absurdní. Na jednu stranu hledí s úzkostí na to, když zaměstnanec píše esemesku, protože co kdyby v ní psal něco nehezkého o něm? Nebo, hele, oni se smějí. To se smějí mně? Oni dělají šrámy na mojí pečlivě opečovávané image transformational leadera! Na druhé straně musí jezdit do práce 300 km daleko, protože tam, kde infiltrovat začal, je už totálně provařený a nikdo ho tam nechce ani na to, aby smrkal beranům nosy. Je tragédie, že se někdo dostane do takové situace, ale na druhou stranu je to něco, s čím se dá pracovat.
Když tedy všechno selže, nezbyde hnutí odporu, nebo alespoň jeho zbytkům, hrát si se zmrdovým egem a dávat mu občas pocítit, že je tím, čím je, tedy přemotivovaným loserem, a přitom spoléhat na to, že to nedá psychicky a k seznamu svých burnoutů přidá jeden další. Je to sice necitlivé, ale což.
Druhá jistota je v tom, že infiltrátor odejde. Jednak je sestrojený pro infiltraci, jak naznačeno shora, a po dvou třech letech spotřebuje odkaz svých předchůdců a suma problémů dosáhne úrovně, kdy už jeho další angažmá nebude udržitelné.
Otázka na závěr a otázka na to, proč vlastně nenastalo to, co jsem zmínil v úvodu. Proč nejde vyndat infiltrátorského zmrda za pomoci nástrojů, které jsou k tomu určeny. Klíště přece také neodstraňujeme amputací končetiny, protože poměr rizika k benefitům je pak extrémně nevýhodný. Jsou zde přece ty instituty, které chrání Firmu před infiltrací, jako zkušební doba nebo časově omezená smlouva. Proč to tedy nepoužijí? No protože by pak museli přiznat chybu. Museli by přiznat, že jejich Proces na nábor nových zaměstnanců, a to dokonce na nábor zaměstnanců na klíčové a vedoucí pozice, má chybu. A Proces nemá nikdy chybu, jak jsme říkali hned na začátku. V podstatě mají konfirmační zkreslení a je pro ně momentálně výhodnější akceptovat smrtelné riziko napadení zmrdem infiltrátorem, než marginální problém s analýzou a revizí procesu.
Je to tedy nakonec tak, že dveře zmrdům infiltrátorům otevírá lidská nepozornost a neochota přiznat chybu. Což opět má dost značný společenský přesah, protože volby a vznik vládních garnitur funguje stejně.
08.12.2024 D-FENS
Související články:
- Zmrdí infiltrace I: Kde se tu ten zmrd vzal? (7.12.2024), D-FENS
(281x známkováno, průměr: 1,09 z 5)