Sportovní vůz, jak jsem se k němu dostal a nevědomky se stal závodníkem
Je mi 21 let, řidičský průkaz vlastním od 18 let. Jsem aktivní řidič a i přes krátkou dráhu svojí řidičské kariéry jsem mnoho zkušeností získal a mnoho ideí ztratil. Můj první vůz byl Opel Astra 1.4 16v. Jako moje první auto, naprostá jednička, ač jsem řídil již před tím, byla vítaná změna jezdit „ve svém“. Vůz se pro mě stal vším a já byl schopen projezdt všechny peníze, co jsem dostal, vydělal, ukradl i vykouzlil. Na začátečníka co studuje, jsem najezdil opravdu porci kilometrů. Lákalo mě „bohužel“ jezdit rychleji a rychleji. Měl jsem vyhlídnuto několik úseků s minimálním provozem, kde jsem piloval jízdu a budoval si své ego jménem Niki Lauda. Také jsem tak málem dopadl, nehoda na sebe nenechala dlouho čekat a já své první auto, které nebylo ani za moje peníze, poslal rovnou na likvidaci. Následovalo dlouhé období pujčování auta od otce a pročítání stránek o autech.
Není tomu tak dlouho, co jsem se stal vlastníkem dalšího vozu, sportovního vozu. Je to 16 let „stará vrána“ se skoro 200 000km na tachometru a i s nedodělky, které přišli současně s majtely a jejich nápady mám vůz rád. Svým způsobem do něj i rád invetuji nemalé peníze a ještě více času. Jmenuje se Honda, Honda Integra a stala se částí mého srdce. Dovoluji si říct, že Honda Integra je raritní záležitost. Myslím, že není nutné představovat více, kdo chce ať si najde.
Honda má několik sportovních úprav, všechny od předchozího majtele. Jde o kompletně předělané sání od filtru až po plénum (kolektor nasátého vzduchu, který dále pokračuje do válců). Dále kompletní aftermarket podvozek, vyndané ABS, nově rozvedené brzdové trubičky, opancéřované hadičky a nakonec výfuk. Auto bylo používané jako hobby car a to se na něm podepsalo v dobrém i špatném. Podvozku, ani po důkladné kontrole, nelze po výměně nějakého spotřebního zboží, nic vytknout. Se rzí to není vubec zlé, jediné na co jsem přišel jsou řidičovy dveře chycené dole u prahu. Co kazí dojem jsou různé pazvuky interiéru, drnčení pár plastů dá občas dohromady slušný orchestr. Na vině jsou hlavně rezonance jdoucí od výfuku.
Honda má výborné jízdní vlastnosti. Samozřejmě musí být alespoň slušnější silnice, jinak jsou jízdní vlastnosti pryč. Na druhou stranu, automobil výborně vychovává svého řidiče. Pokavď jsou na silnici nerovnosti, menší výmoly a nedej bože koleje, neexistuje držet volant jednou rukou, stále je potřeba vůz korigovat a dávat pozor na chování vozu. Jeden z mála případů, kdy auto skutečně mluví na řidiče. Na jízdu je potřeba se skutečně soustředit i v případě kvalitní silnice, protože automobil je i při vysokých rychlostech stabilní a rychle ztrácíte přehled o rychlosti a necháváte se unášet pocitem „nízké rychlosti“. Pro představu, na slušné a suché silnici začíná vůz plavat až kolem 180km/h. O stabilitě v zatáčkách ani nemluvím. Je ovšem třeba dávat pozor na přetáčivě naladěný podvozek, kdy při ubrání plynu v zatáčce, auto okamžitě zatáčku uzavírá a při neopatrné manipulaci je přetáčivý smyk blíž, než by se mohlo zdát. Jel jsem i se seriovým kusem a v mnohém se způsob ovládání neliší. Mužu objektivně říct, že auto je pro řidiče a nejedná se v žádném případě o tupé přibližovadlo.
Vzhled auta. Konečně se dostávám k tématu, který chci rozvést. Nejde ani o to, jak auto vypadá, ale co dělá s lidmy okolo. Samozřejmě mě hřeje u srdce spousta čumilů i několik zvedlých palců a pochval. Na druhou stranu ostatní účastníci provozu se dostávají jakoby do tranzu a snaží se dokázat, že jejich auto taky „jede“. Ano, jede, je to auto a to z pravidla jezdí! Zatímco mě tohle auto proškolilo a zklidnilo, ostatní se mě snaží dostat v jejich pomyslné erzetě a myslí si, že jsem Ayrton Senna na dovolený. . . Stojím na křižovatce, když vedle mě přifičí taťka a mamka s Filckou kombi v plný korozi. Podívám se a taťka pohazuje obličejem nahoru a dolu, přitom se zvláštně usmívá. Kdyby neměl vedle svůj protějšek, řeknu si, že z toho kápne alespoň večeře. Čekáme na zelenou a taťka furt tak vyzývavě kouká, kouká na mě, na semafor, ne mě, zas na semafor a zpět na mě. Řikám si, „to nemuže bejt pravda, jak velkej optimista asi musíš bejt“. Samozřejmě ten největší. Padla zelená, já se rozjíždím a vedle mě zahvízdaj gumy, Felcka se otřásá a cuká sebou směrem vpřed. Přidávám plyn, řadím za dva a mizím v dáli. Nechápu to. . . . . . Jsou tu čtyři proudy a povolená 80ka a nikde žádná křižovatka, takže to je vlastně jediné místo, kde se dá jet rychleji delší dobu. To samý místo, týden poté. Jedu a v zrcátku se blíží bílý Seat Leon, ospojlerovanej a drajvr má na hlavě kýbl s kšiltem, vypadá jako hradní stráž a tenista dohromady. Nalepuje se na mě i přes zjevné dva pruhy v jednom směru a „doráží“ tzn. přidává, ubírá a furt dokola. Bez známky překvapení s pokrovým výrazem problikávám pravý blinkr ať ví, že na něj se*u. Ještě chvilku doráží a pak přichází na řadu, štafetový manévr? Začíná mě objíždět. Už vidim i kola, aby ne alespoň 19i palcový chromáky, takový zvětšený raperský přívěšky. Rovná rychlost s tou mojí, podívá se na mě, hodí teplý očko a mizí v oblaku černého dýmu. Dokážu si jen představit jak jeho ego tancuje kankán s vědomím, že to ve svym supr-koncern-wagen nandal japonskýmu zaprášenýmu mezkovi. Samozřejmě tři slavná písmenka slouplá, jakoby to nikdo podle tý bouřky za nim nepoznal.
A já se ptám, proč? Nejsem metrosexuál, oblečení nosim normální a v provozu jezdim slušně bez známek chtíče závodit ba naopak, protže vim, že další takovéhle auto si už jen tak nekoupim, snažim se o to víc předvídat a předvídatelně se i chovat. Zajímavé je, že mě takhle nikdy nenaháněl nikdo s opravdu upravenym autem, co jen nenakupuje doplňky v Tescu. Vždycky je to nějakej koksa s doutnákem u zadku sedící pomlu na sedačce spolujezdce co má v ruce Ajfoun a je připojenej na Ajťůns vole. Ochcávka v TDI vytočená do pěti tisíc, hlavně, že to kouří a má to kola jak náklaďák, s tim předjede všechny. Bohužel auto nemuže, za vola co ho řídí. Ovšem tohle je výsadou hlavně mých vrstevníků v uhlákách. Nechápu co je tak sexy na tom, že když u pumpy omylem“ukápne“, smrdí to ještě tejden, co je hezký na tom, když to vypálí na semaforu, tak pět aut za nim nevidí, protože maj momentálně zatmění slunce. Snaha předjet všechno co vypadá, jako rychlý auto, jen aby pak mohl v knajpě u teplýho morgana s kolou balit buchty s rukama od nafty a oblbovat je Ochcáfkou Laurin&Dement co jezdí se spotřebou 0,000005 litru na jeden světelnej rok. Doufám, že si tohle nikdy nepřečte, ale když jsem poprvý přijel za přítelkyní s Hondou, tak vyšel její tatík s bráchou se slovy: Pěkný, ale není to Oktávka. (oba dva šťastní majtelé Oktávek)….Nevěřil jsem vlastním uším.
Zvonec konec.
(4x známkováno, průměr: 3,00 z 5)