Žijeme stále ve svobodné zemi, aneb rekapitulace 30 let života - zpět na článek

Ice cream+podotek: je samozřejmě hloupé být „hrdý“ na svou sexuální orientaci, jenže tady se nejedná o skutečnou hrdost ale o politickou/sociologickou hrdost a to je zásadní rozdíl.

Levicoví sociologové vytvořili teorii Normalizace (bohužel platnou), která říká že chování které bylo většinově považované za zavrženíhodné (stigmatizované) se dá „normalizovat“ – a normalizuje se tím, že se k němu lidé veřejně hlásí jako kdyby bylo normální, a dělají to „hrdě“ což znamená beze studu – neboli absolutně neakceptují a nepřipouští, že by na tom jednání bylo cokoli zavrženíhodného.

Pokud to dělá dostatečné množství lidí dost dlouho, veřejnost si na to zvykne – a vnímání zavrženíhodného chování se posune od „stigmatizovaného“ k „normalizovanému“.

Klíčové ovšem je, že zde nastupuje další sociologická teorie – Overtonovo okno. Overtonovo okno říká, že meze toho co společnost toleruje jsou fixní – nerozšiřují se. Z čehož vzhledem k teorii normalizace plyne, že pokud se dříve stigmatizované chování stane normalizovaným, meze tolerance se posunou a naopak to, co bylo dříve normální, se stane stigmatizovaným.

A teď konec teorie, jdeme na praxi. Homoaktivisté a gramsciánští Kulturní marxisté v čele s freudiánem Herbertem Marcuse chtěli „rozbít tradiční morálku“ a jako nástroj k tomu si zvolili útok na sexuální morálku, protože pohlavní pud je nesmírně silný nástroj.

Začali tedy pořádat pochody „gay pride“, které sice vypadaly blbě a vyvolávaly opozici, ale byly prvoplánovým technokratickým nástrojem normalizace. Za dvě desítky let pořádání „gay pride“ se vnímání praktikované homosexuality posunolo od „stigma“ k normálu – ale naopak kritika homosexuality se posunula od normálu k něčemu stigmatizovanému.

A protože to kulturním revolucionářům pořád nestačí, posouvají Overtonovo okno dál a snaží se stigmatizovat i heterosexualitu jako takovou – už neříkají „heterosexuálové“ ale vymysleli pro homosexuály hanlivý termín „cis-gender“ který má v levicovém a sociologickém diskursu přesně takový ideologický a emocionální nádech, jako „buržoust“ pro staré marx-leninisty.

Pravičáci a konzervativci bohužel nejsou vzdělaní v levicové sociologii (či přesněji – technikách masové manipulace a PR), takže pouze instinktivně a poněkud tupě kopírují to, co viděli u homoaktivistů, v opačném gardu. Instinkt je to správný, ale výsledek vypadá trapně.

Autor chtěl tedy fakticky říci: „je normální, že jsem muž, že jsem heterosexuální a že pracuji, a absolutně se za to nestydím a odmítám stydět„.