Výběrové řízení - zpět na článek

V těch osmdesátkách se taky nestávalo, že někdo u paneláku parkoval služebák.
Dneska, kdy má i nižší management služebáky k soukromému použití jako jeden z bonusů, jsou firemních služebáků s polepem plná parkoviště i plné uličky – všude, kde se dá stát.

Když to srovnám s dřívějškem:
Já sám, po brzkém zařazení mezi externisty, jsem měl služebák od podniku přidělený, protože jsme byli, spolu s jedním kolegou a v naší specializaci, fakticky sami na čtyři okresy. Perfektní práce toho typu:
Jak si to uděláš, tak to potom máš – případně odfláknutá práce se pak krásně, jako přesně udělaný bumerang, vracela opět k tomu, kdo byl na daném místě naposled. Což se zase dalo zpětně dohledat v knize zakázek, nebo v šanonu objednávek servisu.
V podniku byl ostatně někdo, kdo měl sledování těchto věcí, jako jsou záruky, periodické údržby větších investičních celků apod., v referátu – a pokud se nějak častěji stávalo, že se na jedno konkrétní místo/instalaci muselo jet třeba i 4x až 5x do měsíce, tak bylo sakra co vysvětlovat..

Ale o tom jsem původně psát nechtěl.
Klasika – jako soploš těsně po vojně, jsem vyfasoval nejprve sice velmi praktickou, ale neskutečně pomstychtivou, zákeřnou a blbě topící Š1202STW, pak asi na rok dalšího kripla, který předtím měl asi čtyři pány, v první várce dovezených W353 Combi, na kterém se soudruzi z NDR asi ještě učili, nebo co…Ale fakt je, že vždy jsem s tím warťasem „nějak dojel“, což u 1202STW neplatilo ani omylem. U té nebylo malých závad..
To trvalo zhruba tři roky a pak se mi konečně podařilo, vyřvat a vyvzdorovat si Žigulíka 2102-kombík, jehož dovoz tehdy zrovna začal.
Bylo to naprosto špicové a spolehlivé auto, o které jsem se dobrovolně staral a se kterým jsem jezdil vlastně až do definitivního konce podniku, přes čtrnáct let. Zadek toho kombíku byl téměř trvale naložený zhruba metrákem dílů a polocelků, takže jízdní vlastnosti i v zimě suprovní. Topilo to už po dvou kilometrech, ráno v zimě a při -10 bylo čelní sklo bez ledu nejpozději do 10 minut – i bez pracného škrábání.

V podniku ale platilo neprůstřelné pravidlo, že po skončení práce (třeba i v šest večer, když se někde něco neplánovaně protáhlo či zadrhlo) služebáka na noc a na víkend vždy vrátit do areálu podniku – přes tohle nejel vlak, zapisovali to vrátní a padaly za to prémie na nulu, pokud se na to někdo vysral a služebákem přijel ráno do práce.

Ono to mělo i praktickou stránku věci – ty služebáky totiž byly fakticky trvale naložený nějakým základním a často i hodně rozšířeným sortimentem náhradních dílů značné ceny – často na běžném trhu nedostatkovými.
Několikrát se v zimě stalo, že během pozdně-odpolední práce některého servisáka na zakázce, kdy už byla fakticky tma, mu někdo na ulici služebáka komplet vykradl.
Škody zpravidla za vysoký tehdejší desetitisíce až nízké jednotky stovek tisíc, vždy vysoce přesahující aktuální hodnotu toho auta.
Pak samozřejmě přišla různá, vesměs nesmyslná a ve výsledku nesmyslná omezení, jako např. zákaz přesčasových prací po setmění a jiné podobné píčoviny, které pak byly v tichosti zase odvolány.

Naše služebáky totiž měly lakování a na sobě výrazné nápisy v barvách tehdy sakra zajímavého podniku. Takže pro zloděje, který po něčem konkrétním šel, nebylo těžké uhodnout, co služebák s těmito nápisy asi obsahuje, tudíž k čemu se dá jeho vykradením přijít.
Pravidlo vracet služebáky, na podnikové hlídané a dobře osvětlené parkoviště, mělo u těchto servisních vozů rozhodně svůj smysl. Na ulici takto výrazně označené i naložené auto, prostě neuhlídáte.

Na stejné ploše podniku, měli někteří zaměstnanci zaparkovaná svá soukromá auta či motorky, kterými do práce jezdili, pokud se dalo, nebo to tak chtěli, či potřebovali.
Větší část zaměstnanců ale stejně jezdila vlaky a autobusy, jejichž tehdejší cena, síť a hustota to velmi dobře umožňovala.
Tehdejší hromadná doprava byla svou cenou naprosto bezkonkurenční čemukoliv.
Jezdit do práce vlastním osobním autem, to byla spíš výjimka, nežli pravidlo. Obvykle do práce jezdili autem ti, kteří zaspali, nejel ani žádný náhradní spoj, nebo v pátek chtěli z práce rovnou pokračovat, nebo něco převézt na chatu či chalupu.
Mně samotnému MHD/linková a vůbec hromadná doprava jako taková, z několika dobrých důvodů nevyhovovala. Zpočátku samozřejmě byly nějaké postranní kecy o tom, kdo je ten, který si může dovolit, jezdit denně do práce autem, ale jen krátce.