Veřejné zájmy

Veřejný zájem je celoskupinový zájem, tj. takový zájem, který přesahuje zájem jednotlivce či pouhé frakce. Ačkoli veřejný zájem patří mezi důležité právní instituty a operuje s ním celá řada právních norem, platné právo neobsahuje jeho definici; veřejný zájem se proto řadí mezi tzv. neurčité pojmy.
Encyklopedie práva.

Veřejný zájem je zřejmě tím, co by si lidé vybrali, kdyby viděli jasně a racionálně, a jednali nezaujatě a benevolentně.
Walter Lippmann

Veřejný zájem je sumou zájmů individuálních.
Adam Smith

Obecně je za veřejný zájem označována taková orientace politiky, která podporuje rozvoj společnosti a řešení jejích reálných problémů.
Wikipedie

Z výše uvedených citací je jasné, že značné problémy začínají už se samotnou definicí pojmu „veřejný zájem“. Proč? Podle většiny zdrojů je problém v rozlišení, které zájmy jsou veřejnosti prospěšné (tedy v jejím zájmu) a které ne. Já bych si však dovolil jít ještě o něco více do hloubky. Co jsou to vlastně ty „zájmy“? Typicky se jedná o nejrůznější projekty z libovolného oboru. Když uvedu několik příkladů, tak „zájmem“ (a stále vůbec neřeším otázku prospěšnosti veřejnosti – pohybujeme se pořád ještě pouze v rovině, co je jakýkoliv „zájem“) většina lidí nazývá park, divadlo, dětské hřiště, knihovnu, ale také kasíno, hospodu, opiové doupě, hlučnou továrnu.

Tato majorita by se pravděpodobně shodla na tom, že první čtyři uvedené „zájmy“ jsou ty „veřejně prospěšné“, zato zbylé čtyři patří někam na okraj společnosti. To ale zatím nechme stranou. Troufám si totiž tvrdit, že žádný z výše uvedených příkladů vůbec není „zájmem“, pro který by se dalo určovat, zda je „veřejný“, či nikoliv. Aby mělo vůbec smysl bavit se o nějakém „zájmu“, je nutno navíc započítat ještě jeho cenu. Co tím chci říct? Že příkladem „zájmu“, pro který je smysluplné rozhodovat, jestli je „veřejný“, je například park za milion, divadlo za deset milionů, dětské hřiště za půl mega, knihovna za dvacet a tak dále. Někteří lidé s vyvinutým smyslem pro takzvanou sociální solidaritu, mohou v této chvíli namítnout, že otázka peněz není důležitá, protože jde o vyšší dobro a například nemocnice či sirotčinec je vždy veřejným zájmem (bez ohledu na cenu). Tito lidé jsou velmi často z řad bývalých voličů jistého nejmenovaného politika, který kdysi prohlásil, že kdyby tu spadli marťani, bude schvalovat zákony s marťany. Když si však dovolíme zavrhnout hypotézu pádu dobrosrdečných marťanů, kteří nám tu začnou zdarma a nezjištně stavět školy a dětská hřiště, mohu snadno vyvrátit argument o nedůležitosti peněz při určování „veřejného zájmu“ dokonce bez toho, abych používal jakákoliv další fakta, dovedu ke sporu samotnou tezi vyššího dobra. Ono si totiž stači položit prostou otázku: Je lepší pouze hřiště, nebo hřiště a sirotčinec? Je lepší pouze škola, nebo škola a knihovna? Je lepší špatně vybavená nemocnice, nebo dobře vybavená nemocnice? Je lepší divadlo se špatnými herci, nebo divadlo s dobrými herci? I ten nejlevicovější občan mi snad dá za pravdu v tom, že lepší je u každé otázky možnost druhá. A tím se dostáváme k jádru věci. Marťany tu nemáme, žádná další síla, která by tu nezjištně konala dobro, zatím neexistuje, takže jsme omezeni vlastními limity. Když se udělá něco zbytečně drahé, nemusí pak stačit peníze na něco, co by bylo v „lepším“ veřejném zájmu. Cena je tedy určitě jedním z nejpodstatnějších faktorů pro určování toho, který „zájem“ je veřejný (tedy prospěšný). Proto je k definici „zájmu“ třeba přidat ještě jeho cenu, jinak není možné rozhodnout o jeho prospěšnosti. Opět uvedu příklad (tentokrát extrémní, proto mě prosím neberte za slovo, přeháním schválně, abych vysvětlil, na co narážím): Nemocnici v ceně 1kč bude velmi pravděpodobné většina lidí považovat za „veřejný zájem“. Nemocnice za 500 miliard naopak veřejným zájmem určitě není, protože za tuto cenu se dá krom stavby nemocnice ještě navíc vybavit mnoho dalších nemocnic lepšími přístroji. Doufám, že nezbytnost zahrnutí ceny do rozhodování, který „zájem“ je veřejně prospěšný a který nikoliv, je v této chvíli jasná všem čtenářům.

Jak je tedy možné, že se o „veřejných zájmech“ rozhoduje často bez ohledu na cenu? Jak může někdo přijít a prohlásit například, že cyklostezka je veřejným zájmem a proto ji vybudujeme? Jak je možné, že někdo tvrdí tuto větu bez ohledu na to, že ještě nezná cenu? Výběrová řízení probíhají až POTÉ, co se rozhodne, že projekt je „veřejným zájmem“. To logicky znamená, že někdo udělal toto rozhodnutí bez toho, aby znal cenu výše zmíněného „zájmu“. Jenže v minulém odstavci jsme si dokázali, proč nelze bez znalosti ceně o takové věci rozhodnout. Dostáváme se tedy ke sporu. Nejedná se však o spor ideologický, pravo-levý, politický, filosofický…. Mluvím zde o čiste logickém sporu, který je hojně využíván v mnoha matematických důkazech. K tomuto sporu nebylo nutno využít žádných ekonomických znalostí, nebylo dokonce třeba ani nikde volit mezi jakousi „sociální spravedlností“ a „ekonomicky racionálním chováním“. Ke sporu bylo dovedeno samo tvrzení, že věci, o kterých se tvrdí, že jsou v této zemi „ve veřejném zájmu“, skutečně ve veřejném zájmu jsou, pokud se o jejich prospěšnosti rozhodlo dříve, než bylo vypsáno výběrové řízení (a tento spor platí pro všechny definice veřejných zájmů, které někdo může myslet vážně – včetně sebelevicovějších extrémistů).

Jeden z hlavních problémů systému, který nazýváme demokracií, vidím v tom, že společnost vychází z premisy, že všichni (od určitého věku) mají stejné právo rozhodovat (násilím) o všech občanech v systému (i proti jejich vůli). Všechny jejich hlasy jsou započítávány se stejnou důležitostí bez ohledu na to, jakým přínosem dotyční pro společnost jsou, či jak moc jsou k rozhodnutí kompetentní, ale dokonce není započítáno ani to, jak moc danému člověku na rozhodnutí záleží. Ono by se mohlo na první pohled zdát, že tato kritéria (zejména to poslední) jsou vlastně neměřitelná. Při bližším ohledání lze však zjistit, že všechna tato kritéria měřitelná jsou.

Napřed je třeba nějakým způsobem popsat, čím se vlastně mění svět a jak dochází k tomu, že se dějí věci, které potřebujeme, aby se děly (ať už se jedná o stavbu či demolici nějaké budovy, nebo o výrobu či destrukci nějaké věci, případně o cokoliv dalšího, co se neděje samo „od přírody“). Ke všem takovým akcím dochází, když někdo začne vyvíjet nějakou aktivitu, něco dělat, vymýšlet, tvořit. Obecně by se všechny tyto činnosti daly shrnout do pojmu práce. Ta je pak obousměrně směnitelná za majetek/peníze (za odevedenou práci lze získat peníze a za peníze lze naopak koupit práci). Lze tedy říci, že když dám někomu peníze, dávám mu tím vlastně sílu měnit svět. Čím víc síly někomu dáte, tím větší vliv má pak on na to, jak bude svět kolem nás vypadat. Lze tedy říci, že peníze se rovnají možnostem měnit svět.

Vzhledem k tomu, že o rozložení peněz (tedy sil) ve společnosti rozhodují všichni lidé dílem přesně odpovídajícím jejich schopnostem, těžko lze najít spravedlivější způsob – navíc je možné přesně vyjádřit míru chtění (kdo má nějaký počet peněz, má k dispozici daný objem možností měnit svět, z nichž může libovolný kus vzít a investovat libovolným směrem). Představme si například, že se uvolnila velká parcela v hustě obydlené oblasti a nyní je nastolena otázka, jestli je „veřejným zájmem“, aby na tom místě stála škola, nebo aby se tam postavila raději knihovna. Jak by to v idylickém případě bylo řešeno v demokracii? Lidé z dané oblasti si odhlasují, co tam chtějí mít postaveno. Hlas nebude nic stát, kdokoliv se ho může zříci, ale platit na danou stavbu budou stejně všichni – bez ohledu na to, co se tam bude stavět a jak moc to chtějí (či nechtějí), zato s velkým ohledem na příjmy dotyčných.

Kdyby tento systém neexistoval, nebylo by žádných veřejných peněz, logicky ani veřejného majetku. V tom případě by došlo ke zcela spravedlivému rozhodování – kdo si parcelu koupí, ten na ní může stavět. A stavět na ní může vše, na co má prostředky. Samozřejmě se nemusí jednat o jednotlivce, kupující stranou může být libovolné občanské sdružení či organizace, která od vlastních členů (bez podpory státu, který do celé věci přináší nespravedlnost) sehnala odpovídající prostředky.

Tento problém je ale daleko šiřší. Ono tady nejde jen o to, kde bude postavena škola či park. Na stejném principu totiž funguje veškeré vybírání peněz od lidí, za které se pak kupují věci, které mají těm lidem teoreticky sloužit, čímž narážíme na holou podstatu systému, ve kterém je omezena svoboda lidí tím, že někdo vezme násilím jejich peníze a rozhodne, co za tyto peníze lidem koupí. Tímto násilím jsou samozřejmě daně. Nebudu-li daně platit, po několika iteracích tahanic, kdy mi bude zabavován majetek a podobně, skončím při jisté konfiguraci systému až ve vězení.

Alarmující je, že daně jsou už tak hluboce zakořeněné do systému, až mnohým lidem ani nepřipadají jako násilí. Za povšimnutí stojí, že většina těch, kterým daně připadají správně a nutné, by pravděpodobně odsoudila situaci, ve které si skupina lidí odhlasuje, že každý přispěje nějakou částkou a společně si za tuto částku koupí něco, co mohou společně užívat, nicméně by k tomuto příspěvku byli donuceni i ti, kteří nesouhlasí a nic si kupovat nechtějí – prostě proto, že si většina odhlasovala, že to tak chce. Kdy je takové chování povoleno a kdy není? Proč nemůžu se skupinkou lidí přijít na ulici k náhodnému chodci, uspořádat hlasování o tom, že si za všechny naše peníze (tedy peníze naší skupinky i peníze chodce) cosi koupíme, přičemž pokud by si náhodou chodec dovolil nesouhlasit, prostě ho k tomu násilím donutit? Stát přece dělá totéž, občané mají na výběr podobně jako onen chodec a fyzické násilí na ně bude v konečném důsledku uplatněno také (neuposlechne-li). Tuhle otázku jsem kladl mnoha lidem a reakce byly různé. Nejčastější byla, že je to absurdní příměr, který přece nemohu myslet vážně. Tuto reakci si překládám jako „nepřemýšlel jsem o tom, celý život mi bylo vtloukáno do hlavy, že o tom přemýšlet nemám a že to má být každému jasné, takže vlastně nemám argumenty“ a nemá smysl se jí dále zabývat. Dále přicházejí na řadu argumenty typu „je to zvykem a osvědčilo se to“, což lze většinou vyvrátit pouze prostou otázkou, jestli přijde dotyčnému aktuální stav naší země (případně celé Evropy) rozumný, správný a dobrý. Pak jsou tu ještě námitky k tomu, že je přece rozdíl v tom, když něco podobného udělá deset milionů lidí a něco jiného, když to udělají čtyři. Ty se dají opět velmi snadno rozptýlit tím, že dotyčný typicky není ani sám schopen určit množství lidí, pro které je to už v pořádku a pro které ještě ne (ten „přelom“ působí absurdně), navíc už vůbec nemluvím o tom, že by měl krom určení hranice ještě navíc tuto hranici nějak zdůvodnit či obhájit před ostatními. Jediný rozumný argument, který nelze vyvrátit jednou větou (budu ho tedy vyvracet celým odstavcem), spočívá v tom, že ti čtyři pobudové na ulici jsou k rozhodování daleko méně kompetentní než lidem zvolení zástupci.

S tou kompetencí je to ve většině případů sice samozřejmě pravda, avšak vyvstává tu otázka, proč by byli lidem zvolení zástupci povolanější k rozdělování peněz jednotlivců, než ti jednotlivci sami. Ale i kdyby nakrásně byli, opět nevidím žádný důvod, proč to musí být násilně – tedy kdo má v politiky takovou důvěru, že jim svěří své peníze k přerozdělování a ještě je jim ochoten za tu práci zaplatit, může to udělat i dobrovolně z vlastní vůle. Paradoxní na té situaci je, že takovému systému se každý vysměje s tím, že je naprosto absurdní, aby měl zástupce, který mu bude radit, co si má kupovat – dokonce i v případě, že by byl takový zástupce neplacený a dělal to zdarma. Přesto průměrnému člověku přijde správné, když tito zástupci existují (z donucení) a ještě za své služby berou peníze.

Přitom kdyby byli opravdu tito zástupci „hlasem lidu“, nemuseli by přece násilím vybírat daně od všech a prosazovat nějak pokrouceně to, co si lidé nepřímo odhlasují. Věří-li lidé skutečně tomu, že tito zástupci (a teď nemluvím nějakých konkrétních zástupcích, mám na mysli zcela obecné zástupce libovolné nepřímé demokracie) naloží s veřejnými penězi nejlepším možným způsobem, nemusí vůbec ty peníze pouštět z ruky, stačí poslouchat rady těch, kterým údajně věří. V tomto momentě přichází oblíbený alibistický argument typu „copak já, ale ostatní lidi by ty peníze dobrovolně na veřejně prospěšné věci nikdy nepřispěli“. Je ale třeba podívat se i na druhou stranu této mince – pokud by nějaký projekt nebyl realizován proto, že na něj lidi nepřispěli, pak ho evidentně nechtěli (protože k projektu patří ruku v ruce i jeho cena), takže asi nebyl zrovna veřejně prospěšný. Aktuální systém tento průzračně jasný princip (tedy že to, co je veřejně prospěšné, si lidi koupí stejně sami) velmi komplikovaným způsobem zamlžuje. Pointa tohoto zamlžení spočivá ve snaze přesvědčení každého jednotlivce o tom, že systém bude nutit ostatní jedince k tomu, aby platili zájmy přesvědčovaného, které by sami dobrovolně platit odmítali. Háček je ale v tom, že systém je uzavřený s nulovým součtem (nemáme tu žádné marťany, kteří by nezjištně pomáhali, takže veškerá práce, která byla pro společnost vykonána, musela být vykonána právě někým z té společnosti), takže teoreticky může splnit tento slib některým jedincům, ale rozhodně neplatí obecně a nemůže z principu (právě proto, že systém je uzavřený) vytvořit něco z ničeho, tedy dát nám cokoliv, co by bez toho systému nebylo (zato může vytvářet na náklady společnosti mnoho zbytečností).

Předpokládejme, že někdo má zájem o nějakou věc (službu či produkt), nemá na ni sám peníze, ale nevadí mu se dělit s ostatními. V takovém případě dotyčný zjistí, kolik daná služba či produkt stojí a kolik je možno sehnat zdrojů (samozřejmě se jedná o zdroje vlastní i cizí, ve formě peněz či práce/snahy). Dělba zdrojů je plně v kompetenci těch, kteří mají na koupi zájem. Mohou se domluvit buď rovným dílem, nebo třeba nějak sociálně, aby majetní platili více, dohodě se meze nekladou, může být jakákoliv, protože do ní nikdo není nucen. Není nutné, aby si lidé nějakým způsobem něco odhlasovávali, není ani nutné, aby měli v této věci stejná práva, naprosto logicky budou mít větší práva ti, kteří věnují více zdrojů, protože jsou hůře postradatelní, což je (na rozdíl od rovnosti hlasů) rozumné. Když jsou tedy známé náklady i zdroje, mohou nastat dvě situace. Buď zdroje převyšují náklady, v tom případě může být projekt realizován a není žádný problém. Nebo jsou náklady moc vysoké, což ale jasně znamená, že služba či produkt ve veřejném zájmu prostě není – lidé prostě nejsou ochotni zaplatit potřebnou cenu, což znamená, že jim to za to nestojí.

Celý ten mechanismus „veřejných zájmů“, kolem kterého se neustále tak mlží a prezentuje se jako hrozně složitý, je vlastně pouhé rozhodnutí, jestli se vyplatí něco koupit, či nikoliv. Jen o tom nerozhoduje jeden člověk, nýbrž skupina. Tak složité je to aktuálně ze dvou (zbytečných) důvodů. Zaprvé (a to je problém v jakékoliv demokracii) jsou do rozhodování (a následně placení) zataženi paušálně všichni bez ohledu na to, jestli je to vůbec zajímá, přičemž váhu hlasu mají též všichni stejnou, nezávislou na tom, jak moc jim na dané věci záleží a co jsou pro ni ochotni a schopni udělat. Zadruhé (a to je problém pouze demokracie nepřímé) o problému rozhodují pomocí zástupců, které si ale volí obecně, ne v rámci konkrétní věci, takže vlastně jejich hlasy kolikrát ani nemusí být vůbec zohledněny (nebo mohou být dokonce využity k prosazení opačného cíle). Tyto problémy jsou vázány čistě na demokracii, neboť kdyby lidé dostali možnost rozhodovat o věcech sami (a ne nějakým hlasováním, prostě si něco buď koupí, nebo nekoupí), problém s „veřejnými zájmy“ by odpadl a byl vyřešen samovolně. Důležité je si uvědomit, že ačkoliv byla většina příkladů v článku uvedena pro lepší názornost na stavbě školy, knihovny, parku a podobně, platí naprosto stejné principy pro veškeré veřejné finance.

Myslím, že pro úplnost je třeba zmínit ještě jednu situaci, která v článku zatím nebyla řešena. Doposud se vždy jen tiše předpokládalo, že problémy stojí pouze tak, jestli se vyplatí někde něco vybudovat/koupit/vytvořit/sehnat. Veřejné zájmy mohou být samozřejmě i jiné – může být nutno třeba něčemu zamezit. Takovou situací je například to, když by někoho napadlo postavit supermarket v kostele sv. Mikuláše, nebo když si chce nějaký dobrák vybudovat rafinerii uprostřed Boubínského pralesa. Řešení není moc složité (samozřejmě v případě, že Vám na daných lokalitách záleží). Opět je možné použít peníze, jen tentokrát k opačnému účelu. Není dokonce ani nutné mít těch peněz víc než majitel obchodního řetězce či rafinérie. Bohatě stačí nabídnout za výše zmíněný pozemek více, než by dotyčného podnikatele stál jiný pozemek, který by pro něj měl podobnou hodnotu. Zrovna v případě sv. Mikuláše či Boubínského pralesa by asi nebylo třeba vykonávat žádnou činnost, protože takové o takové lokality budou mít logicky zájem lidé, kteří je rozhodně nebudou mít v úmyslu zničit, protože jinak by si raději koupili něco jiného v těsné blízkosti (chce-li tedy někdo mít supermarket na Malostranském náměstí, rozhodně se mu nevyplatí koupit kostel, protože domy okolo jsou levnější, neboť o ně není takový zájem, a poslouží tomu účelu stejně). V případě, že se bude jednat o nějakou méně atraktivní lokalitu, jejíž cena nebude vyšroubována do výšin kvůli množství zájemců, lze situaci opět řešit tak, že více lidí spojí své síly. Toto je mimo jiné opět naprosto spravedlivý způsob, jak rozhodnout, jestli nějaká místa chránit, nebo je nechat být. V demokracii se o podobných věcech hlasuje, což je k ničemu, protože hlas nic nestojí a není pro něj nutno nic udělat, takže vlastně nevyjadřuje reálný názor hlasujícího (kdyby to skutečně něco stálo, lidé by se nad svou volbou zamýšleli a nenechali se zmanipulovat tím, že jim někdo dá klobásu a pivo zdarma). Kdyby se rozhodovalo přímo činy (penězi), všichni by mohli přesně vyjádřit, jak moc je pro ně co důležité a výsledek by tomu přesně odpovídal. Je samozřejmě možné (a pravděpodobné), že by některé věci zanikly, ale byly by to PŘESNĚ ty, o které prostě není REÁLNÝ zájem. To by mělo samozřejmě za následek, že by se o věcech rozhodovalo podle SKUTEČNÝCH preferencí (tedy pokud chce někdo o něčem rozhodovat, musí za to zaplatit – čím víc zaplatí, tím větší má jeho rozhodnutí váhu), ne podle toho, jaké řešení včera vychvaloval (nebo spíš pomlouval) Franta v hospodě u piva (takovému Frantovi dáte třeba podpis na petici, ale těžko tisícikorunu, kterou by využil k prosazování toho, o čem Vás přesvědčil). Lidé by nad svými rozhodnutími (a celkově nad svou zodpovědností) daleko víc přemýšleli.

Hlavní je nenechat se zastrašit tím, že kdyby se stát o občany nestaral, byli by tito vydáni na nemilost jakýmsi bezcitným ekonomickým predátorům, kterým by se občané rádi bránili, ale se kterými nelze nic dělat. Stát má totiž k dispozici prostředky právě od občanů. Takže pokud je pravdou, že se občané dotyčným predátorům skutečně bránit chtějí, pak tyto prostředky dají i dobrovolně. Pokud je dobrovolně nedají, znamená to, že to není jejich vůle (a stát je tedy násilím nutí k chování, které prostě nechtějí). A souhlasí-li většina občanů se státem z důvodu, že „já bych peníze na společné zájmy klidně dával, ale ostatní ne“, je zřejmé, že se tento důvod popírá sám sebe. Respektive on se nepopírá pro jednotlivce, ale popírá se pro celek – je-li skutečně stát vůlí občanů, pak je evidentní, že občané CHTĚJÍ platit na společné zájmy. Jenže to je ve sporu s tím, že „já bych platil, ale ostatní by neplatili“ – kdyby tohle skutečně platilo, pak by ti „ostatní“ nemohli přece stát nikdy chtít.

Tím se dostáváme k hlavní myšlence celého článku: JE-LI NĚCO SKUTEČNĚ VE VEŘEJNÉM ZÁJMU, BUDE TO REALIZOVÁNO I SVOBODNĚ A BEZ NÁSILÍ. Stát, který násilím vybírá od lidí peníze a něco za ně pořizuje, je vlastně zbytečný, protože koupí buďto věci, které by si lidi koupili i bez státu, nebo věci, které lidi ve skutečnosti nechtějí.

Na závěr bych si dovolil citaci mé oblíbené postavy z velmi poučného seriálu Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére:
Subsidy is not to be given to what the people want! It is for what the people don’t want but ought to have! If they want something, they’ll pay for it themselves!
– Sir Humphrey Appleby

13.10.2010 Urza

Související články: