Vážíme relevantní možnosti: výčet 6 možných zájmů Ruska na Ukrajině a 6+2 teorií, co a proč Putin dělá - zpět na článek

Celkem zajímavý komentář co jsem našel kdesi na FB konzervativních novin(ty bych si dovolil tady na FB považovat za oblíbené či snad důvěryhodné).

Koho by zajímalo –

Proč je provedení ruské invaze takové, jaké je? Kde ruské špičky nabraly své přehnané sebevědomí, které je přivedlo k přesvědčení, že zemi o velikosti Francie obsadí s dvou set tisíci vojáky? Jak si představovali, že to asi proběhne?
Dnes již víme, že o záměru byl důkladněji informován jen Putinův nejbližší okruh čítající pouze několik jednotlivců. Můj překlad textu z knihy All the Kremlin’s Men od novináře Michaila Zygara dává na některé tyto otázky odpověď.
_______________________
V roce 2006 se Šojgua, tehdejšího šéfa ministerstva pro mimořádné události, v jednom televizním pořadu zeptal teenager:
„Co byste dělal, kdybyste byl v letadle, které padá z nebe?“
Šojgu odpověděl bez váhání: „Nic. Letadlo by padalo dál bez ohledu na všechno.“
_______________________
ŠOJGU
Aby lépe porozuměl potenciálním protivníkům, doporučil Vladimir Putin Šojguovi sledovat dva americké televizní seriály: Boss a House of Cards. „Budou se ti hodit,“ doporučil prezident novému ministrovi. Je jasné, proč se Putinovi tolik líbily: utvrdily ho v jeho přesvědčení, že všichni západní politici jsou cyničtí darebáci, jejichž slova o hodnotách a lidských právech jsou pouhou párou nad hrncem a pouhým nástrojem k útokům na nepřátele. Šojgu s tímto hodnocením souhlasil.
Nový ministr obrany byl vždy Putinovým nejvěrnějším spojencem, i když jeho kariéra začala dávno předtím, než se Putin přestěhoval do Moskvy. Šojguova dlouhověkost v Putinově okolí nemá obdoby. Federálním ministrem se stal již v roce 1991, kdy Putin ještě pracoval jako poradce petrohradského starosty Anatolije Sobčaka. Na začátku Šojgu vytvořil „záchranný sbor“, který se později transformoval v nové ministerstvo pro mimořádné události (ve skutečnosti to byla mocná bezpečnostní služba). V roce 1992 byl Šojgu prostředníkem při urovnávání gruzínsko-osetského konfliktu a pomáhal při evakuaci ruských uprchlíků z Tádžikistánu.
Šojgu se nikdy nesnažil vyčnívat z davu – o to pozoruhodnější je, že Putin mu částečně vděčí za své prezidentství. V roce 1999 stál populární šéf ministerstva pro mimořádné události v čele kandidátní listiny proputinovské strany Jednota, dítěte Borise Berezovského a Alexandra Vološina. Úspěch Jednoty (která se ve volbách do Dumy v roce 1999 umístila na druhém místě za komunisty) fakticky zaručil Putinovo následné vítězství v prezidentských volbách v roce 2000, neboť jeho hlavní soupeř, tým Primakov-Lužkov, byl zničen. Tvůrci této jednoúčelové strany však nesklidili ani dividendy, ani Putinův vděk. O rok později odešel Berezovskij do nuceného exilu v Londýně a téměř všichni gubernátoři, kteří Jednotu podpořili, přišli o práci.
V prvních letech Putinova prezidentství byl z míry vyveden i Šojgu. Jako vůdce strany Jednota se postavil proti nápadu Vladislava Surkova spojit se se stranou Vlast. Kreml jeho námitky samozřejmě ignoroval, ale aby Šojguovi ocukrovali pilulku, dostal aspoň symbolickou funkci spolupředsedy Jednotného Ruska (spolu s poraženým moskevským starostou Jurijem Lužkovem a gubernátorem Tatarstánu Mintimerem Šajmijevem). Ještě složitější byly Šojguovy vztahy s novou elitou, z níž většinu tvořili bývalí Putinovi kolegové z FSB, kteří nyní ovládali prezidentskou administrativu.
Jako silovik z Jelcinovy éry byl Šojgu přirozeným nepřítelem. Proto Šojgu nebyl pro volby do Dumy v roce 2003 vybrán do čela Jednotného Ruska a přenechal tuto funkci necharismatickému, ale servilnímu ministru vnitra Borisi Gryzlovovi, bývalému spolužákovi ředitele FSB Nikolaje Patruševa. Šest měsíců před volbami, v červnu 2003, zahájil Gryzlov mohutnou PR kampaň proti korupci uvnitř vlastního resortu. Image přísného, ale spravedlivého policisty se měla zalíbit voličům.
Uvnitř ministerstva vnitra odhalil gang „vlkodlaků v epoletách“. Ukázalo se, že hlavou této údajné zločinecké skupiny nebyl policejní úředník, ale generál z ministerstva pro mimořádné události s úzkými vazbami na Šojgua. Strana se otřásla v základech. Proslýchalo se, že Šojguův podřízený svědčil proti šéfovi, a dokonce se při výslechu přiznal, že letadla patřící ministerstvu byla použita k dovozu drog z Tádžikistánu do Ruska. Zůstalo jen u fám, ale Šojgu na okamžik vypadal zranitelně.
Šojguovi pomohla jeho loajalita a trpělivost. Věděl, že klíčem k přežití je udržet si přístup k Putinovi. K tomu dokázal využít prezidentovu lásku k lovu a extrémním sportům a také jedinečné zdroje ministerstva pro mimořádné události.
Šojgu se fakticky stal Putinovou cestovní kanceláří v jedné osobě a organizoval pro prezidenta výlety po celém Rusku, včetně Šojguovy rodné Tuvy – malé a malebné republiky na hranicích s Mongolskem. Šojgu se stal Putinovým stálým společníkem při lovu a rybaření. Byl to právě on, kdo v roce 2007 zorganizoval pro Putina a monackého knížete Alberta II. rybářskou výpravu do Tuvy, kde prezident poprvé pózoval fotografům s nahým hrudníkem.
A ještě slavnější fotografie Putina s holým hrudníkem v kovbojském klobouku a na koni ze srpna 2009 byla rovněž výsledkem Šojguem inspirovaného výletu. Šojgu dokonce focení „režíroval“. Byl to on, kdo vyhrabal Putinův kovbojský klobouk ze skříně ministerstva pro mimořádné události a vybral strom, na který Putin toho dne vylezl. Podle očitých svědků se Putin velmi snažil. Třikrát přeplaval studenou, úzkou řeku Chemčik, aby se ujistil, že jeho motýlek bude ve videu správně zachycen.
O šest měsíců později došlo k tragédii: při požáru v nočním klubu v Permu ve středním Rusku zahynulo 156 lidí. Okamžitě se ukázalo, že na vině byla požární ochrana. Opakovaně provedla v klubu bezpečnostní kontrolu a pokaždé dala souhlas výměnou za úplatek. Média napsala, že to bylo docela typické jednání pro Šojguovo ministerstvo pro mimořádné události, které bylo za požární bezpečnost zodpovědné. Na pověst Šojgua osobně však tragédie neměla žádný vliv.
V roce 2009 dosáhla společná rekreace Šojgua a Putina nové úrovně, když byl Šojgu jmenován prezidentem Ruské geografické společnosti, která existuje od poloviny 19. století, a Putin se stal předsedou správní rady (jeho předchůdci v této funkci byli carové Mikuláš I., Alexandr II. a Alexandr III.) Šojguovi pobočníci tvrdí, že se skutečně vyžívá v extrémních sportech a každoročně se vydává na velké dobrodružné výpravy, přičemž každá z nich je velkým bolehlavem pro jeho bodyguardy, kteří nesmí ztratit svého svěřence z dohledu. Ministra po tuvanské tajze pronásledují také úředníci ministerstva obrany se speciálním komunikačním spojením a jaderným kufříkem.
Těžká zkouška pro Sergeje Šojgua přišla v roce 2012 při Putinově návratu do Kremlu. Dosud nenahraditelný šéf ministerstva pro mimořádné události byl nově jmenován gubernátorem Moskevské oblasti. Byla to zjevná degradace, ale Šojgu přijal i tuto ránu osudu stoicky a nadále plnil Putinovy pokyny. Prezident si všiml, že Šojgu vůbec neremcá, a tak jeho moskevské vyhnanství trvalo jen šest měsíců. Když byl Anatolij Serďukov odvolán z funkce ministra obrany, Putin ho nahradil Šojguem, který byl neutrální a neměl žádnou spojitost s útoky na Serďukova.
Šlo o Putinův tradiční systém brzd a protivah. Ačkoli ho jeho okolí může částečně ovlivnit, vždy se řídí poskytnutými radami jen napůl. Pokud někdo aktivně lobbuje za odstranění jiného, Putin nikdy nejmenuje lobbistovu preferovanou volbu.
Serďukovo sesazení zorganizovali náčelník generálního štábu Sergej Ivanov a „král zbraní“, generální ředitel Rostecu Sergej Čemezov, což v praxi znamenalo, že novým ministrem musel být někdo, kdo na ně nemá žádné vazby. Důležitým úkolem Šojgua v jeho nové roli bylo navázat vztahy s generály. Ti Serďukovem pohrdali, protože ignoroval jejich názor a považoval je za překážku armádních reforem. Šojgu rozpustil celý tým účetních, které Serďukov pověřil kontrolou hospodaření.
KRYM
V propagandistickém filmu Krym: Cesta domů Putin vypráví, že noc z 22. na 23. února strávil řízením operace na záchranu života Viktora Janukovyče. Několikrát prchajícímu prezidentovi telefonoval, byl v kontaktu s jeho ochrankou a dal pokyn ruským speciálním jednotkám specnaz, aby lokalizovaly Janukovyčovu kolonu.
Putin dále v dokumentu uvedl, že měl informace o tom, že nové ukrajinské orgány mají v úmyslu svrženého prezidenta zabít. Zdrojem těchto informací byl s největší pravděpodobností sám Janukovyč, který ve svém posledním televizním projevu k ukrajinskému lidu tvrdil, že na jeho vozidlo a vozidlo předsedy Nejvyšší rady Volodymyra Rybaka bylo stříleno (což Rybak popřel). Putin strávil onu bezesnou noc ve své rezidenci Novo-Ogarjovo ve společnosti svých nejbližších poradců: ministra obrany Sergeje Šojgua, tajemníka Rady bezpečnosti Nikolaje Patruševa, šéfa FSB Alexandra Bortnikova a náčelníka generálního štábu Sergeje Ivanova.
„Řekl jsem svým čtyřem kolegům, že události na Ukrajině se vyvinuly tak, že musíme začít plánovat, jak vrátit Krym Rusku. Nemohli jsme tento region a jeho obyvatele nechat napospas rozmarům osudu a nacionalistickému parnímu válci,“ shrnul Putin události té noci. Jeho nápad se nesetkal s jednomyslným přijetím.
Patrušev byl vášnivě pro a naléhal na Putina, aby neprodleně jednal.
Šojgu naopak reagoval skepticky. Za provedení plánované operace by byl zodpovědný on, a tak dlouho vyjmenovával řadu argumentů proti. Putin ho však neposlouchal. Jeden z plánovačů operace na Krymu tvrdí, že Putin popletl data.
Ruské speciální jednotky se nalodily na lodě v Novorossijsku a byly vyslány do Sevastopolu o něco dříve, 20. února – tedy ještě před svržením Janukovyče. V té chvíli se však jeho osud zdál Kremlu předem daný, protože ukrajinský prezident zahájil rozhovory s evropskými ministry a byl připraven přijmout jejich podmínky.
To vysvětluje, proč Putin pověřil svého zástupce Vladimira Lukina, aby dohodu nepodepisoval. Podle Kremlu se o konkrétním plánu postupu ve vztahu ke Krymu poprvé jednalo v prosinci 2013, kdy Moskvu navštívil šéf Nejvyšší rady Krymu Vladimir Konstantinov. Ten tajemníkovi Rady bezpečnosti Nikolaji Patruševovi sdělil, že v případě svržení Janukovyče bude autonomní republika Krym připravena „připojit se k Rusku“. Patrušev byl takovou rozhodností příjemně překvapen.
Myšlenka vrátit Krym do ruského svazku nebyla spontánní. Již v roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti Putin prohlásil, že pokud Ukrajina vstoupí do NATO, riskuje ztrátu Krymu a východu. Postupem času se myšlenka na připojení Krymu konkretizovala. Putinova letitá mantra „musíme se vypořádat s Ukrajinou, jinak ji ztratíme“ se změnila v „pokud Ukrajina vstoupí do NATO, zabereme Krym“. Koneckonců ruská černomořská flotila byla na Krymu umístěna v Sevastopolu, „městě ruské slávy“. Základnu měli od Ukrajiny pronajatou od roku 1991.
V roce 2010 podepsali Dmitrij Medveděv a Viktor Janukovyč takzvané charkovské dohody: Rusko snížilo Ukrajině vysokou cenu plynu (za což byla Julija Tymošenková trestně stíhána) výměnou za prodloužení pětadvacetiletého pronájmu základny v Sevastopolu pro Černomořskou flotilu a navýšení počtu ruských vojáků, kteří jsou zde umístěni. Na podzim 2013, kdy v Kyjevě začaly protesty na Majdanu, se v Kremlu i mezi siloviky a vlasteneckými podnikateli denně mluvilo jen o Krymu. Na rtech měli větu „Krim naš“ (Krym je náš). Obzvlášť velkými fanoušky tohoto hesla byli šéf Rosněfti Igor Sečin a šéf Ruských železnic Vladimir Jakunin. Rozhodnutí vrátit Krym Rusku (které bylo podle Putina učiněno 23. února 2014 v sedm hodin ráno) bylo velmi riskantní. Nicméně Nikolaj Patrušev a Sergej Ivanov, podporovaní šéfem FSB Alexandrem Bortnikovem, Putinovi sdělili, že interní průzkumy veřejného mínění provedené Federální ochrannou službou ukázaly, že obyvatelstvo Krymu je v drtivé většině pro připojení k Rusku. A co víc, žádný odpor by se nekonal: ukrajinská vláda byla v rozkladu a nebyl nikdo, kdo by dal armádě rozkazy k obraně poloostrova.
V důsledku toho bylo rozhodnuto, že operace na „navrácení“ Krymu by měla pokračovat, ale s velkou opatrností. Úkolem byl pověřen Sergej Šojgu. Všichni chápali, jak riskantní je to úkol. Strach z neúspěchu byl reálný, protože navzdory letitým řečem o nutnosti znovudobytí Krymu ve skutečnosti neexistoval žádný konkrétní plán takového postupu. Bylo to dosud neprobádané území.
Politickou část krymské operace řídil neznámý Oleg Belavencev, Šojguův bývalý asistent, který měl dlouhá léta na starosti přísně tajné úkoly. Uvnitř ministerstva pro mimořádné události vedl agenturu Emercom, která prováděla zahraniční operace ministerstva. Když byl Šojgu jmenován gubernátorem Moskevské oblasti, stal se Belavencev jeho výkonným tajemníkem. A když Šojgu přešel na ministerstvo obrany, jmenoval Belavenceva novým šéfem subdodavatelské firmy, která byla podezřelá z korupce v kauze Oboronservis, jež vedla k Serďukově odvolání.
Dne 23. února se Belavencev vydal na Krym, aby si udělal základní přehled o situaci. Plán na obsazení Krymu původně zahrnoval pomoc premiéra republiky Anatolije Mogileva, který byl chráněncem Viktora Janukovyče. Mogilev nejprve souhlasil, že nebude Moskvě stát v cestě, ale pak se zastyděl a utekl do Doněcku. Dalším Belavencevovým krokem proto bylo oslovení vůdce krymských komunistů, šestašedesátiletého bývalého šéfa Nejvyšší rady Krymu Leonida Gracha.
V Moskvě byl nejznámějším z krymských proruských politiků, zatímco doma měl pověst cvoka. Několik dní po rozhovoru s ním Belavencev navrhl, aby se stal novým premiérem. Grach dokonce telefonicky hovořil se Šojguem, který mu řekl, že se Rusko chystá převzít kontrolu nad Krymem, a požádal ho, aby převzal odpovědnost. Grach ochotně souhlasil. Šojgu však brzy zjistil, že Grach nemá na Krymu vůbec žádný vliv a není na něj spolehnutí. A tak byl starý komunista zase zapomenut.
26. února vypukly nepokoje v Simferopolu. Před budovou Nejvyšší rady se konala dvě protichůdná shromáždění zároveň – jedno krymskotatarské a druhé ruské. Rozneslo se, že Nejvyšší rada se chystá požádat Putina o přijetí Krymu do Ruské federace. Rusové to přišli podpořit, Tataři přišli protestovat. Následovala rvačka, při níž byli zabiti dva lidé (jeden byl umačkán, zatímco druhý zemřel na infarkt). Vůdcům ruského a tatarského shromáždění se nakonec přece jen podařilo dav rozehnat. Ruským vůdcem byl jednačtyřicetiletý místní poslanec Sergej Aksjonov.
Ještě téže noci Šojgu nařídil vyslání ruských výsadkářů z pskovské 76. gardové divize na Krym. Deset letadel přistálo v Sevastopolu, načež vojáci provedli noční operaci s cílem zmocnit se Nejvyšší rady, vlády Krymu, a uzavřít vzdušný prostor poloostrova. Nad budovou Nejvyšší rady byla okamžitě vztyčena ruská vlajka.
Vojáci byli v neoznačených uniformách, čímž si vysloužili přezdívku „zelení mužíčci“. Ruské úřady je neuznaly za své a ruská armáda oficiálně popřela jakoukoli účast. Jednotky, které převzaly kontrolu nad Nejvyšší radou v Simferopolu, operovaly naslepo – nebyly předem informovány o tom, kam a proč byly vyslány.
Jejich úkolem bylo nastolit kontrolu nad budovou. Někteří ani nevěděli, ve kterém městě nebo zemi se nacházejí. Novým pánem panství – tedy budovy Nejvyšší rady – byl nyní Belavencev. Ve filmu Krym: Cesta domů Putin tvrdí, že k vyslání vojsk na Ukrajinu nepotřeboval povolení Federální rady (horní komory ruského parlamentu): „Podle příslušné mezinárodní dohody jsme měli právo umístit na naší vojenské základně na Krymu 20 000 vojáků, dokonce o něco více. Ani s dodatečnými silami, které jsme vyslali, nebylo tohoto počtu dosaženo. Přísně vzato jsme nic neporušili.“
Tehdejší ukrajinský prezident Alexandr Turčynov však uvedl, že na Krymu bylo 46 000 ruských vojáků. Putin požádal Radu federace o povolení nasadit vojáky mnohem později, 1. března, kdy už byla krymská operace ukončena. Před střetem před budovou krymské Nejvyšší rady 26. února přijeli na Krym poradci FSB a GRU (vojenské zpravodajské služby), včetně Igora Girkina, který se později stal známým jako Igor Strelkov, vůdce hnutí za nezávislost Doněcké lidové republiky. Jejich cílem bylo uspořádat mimořádné zasedání parlamentu a zvolit nového premiéra.
Krymští poslanci se odmítli zúčastnit, a tak je policisté v civilu odvedli do budovy násilím. Šéf krymské Nejvyšší rady jmenoval novým premiérem již zmíněného Sergeje Aksjonova. Tento málo známý poslanec stál v čele krymské strany Ruská jednota a měl pověst člověka s kriminálními vazbami. Právě on vyvolal rvačku před budovou Nejvyšší rady, po níž se ruská vojska vylodila v Sevastopolu. „Předseda krymského parlamentu mi řekl, že je to náš Che Guevara – přesně to jsme potřebovali,“ říká Putin ve filmu, když popisuje své první setkání s Aksjonovem.
„Parlament byl naprosto legitimním zastupitelským orgánem krymského lidu,“ řekl dále Putin v již zmíněném televizním rozhovoru. „Lidé hlasovali a zvolili si Sergeje Valereviče Aksjonova novým premiérem Krymu. No a legálně úřadující ukrajinský prezident Janukovyč jej schválil. Z hlediska ukrajinského práva bylo vše uspokojivé. Ať už se říká nebo vykládá cokoli, všechno proběhlo v pořádku.“
Poté, co byl Janukovyč 23. února dopraven vrtulníkem z Krymu na ruskou válečnou loď, byl usazen v letovisku Barviča u Moskvy. Podle Putina se však koncem února ještě jednou vrátil na Krym, než si konečně uvědomil, že „není s kým jednat“. Odpoledne 27. února dal předseda krymského parlamentu hlasovat o rezignaci premiéra Mogileva a o zvolení Sergeje Aksjonova novým premiérem.
Podle oficiálních údajů hlasovalo pro šedesát jedna ze šedesáti čtyř poslanců. Podle samotných poslanců však skutečný počet poslanců byl dvaačtyřicet z padesáti tří, což by nestačilo k usnášeníschopnosti. Aksjonov byl však zvolen.
Dne 28. února přivezlo vojenské dopravní letadlo Il-76 na Krym 170 veteránů z Afghánistánu a Čečenska, dále sportovce, členy motorkářských klubů a členy „vlasteneckých klubů“. Byli ubytováni v letovisku na Krymu, které bylo majetkem ministerstva obrany, na příkaz poslance Dumy a vůdce Svazu veteránů Afghánistánu Klinceviče, dlouholetého Šojguova přítele. Ten se v roce 1999 na Šojguovu žádost spolu se svými „Afghánci“ připojil ke straně Jednota. Po Šojguově jmenování ministrem obrany Klincevič prohlásil: „Šojgu a vítězství jdou ruku v ruce“.
Všichni „turisté“, kteří dostávali instrukce od Klinceviče, toužili po návratu Krymu do Ruska a měli silnou nostalgii po sovětské imperiální minulosti. Byli ochotni bojovat, ale jejich role spočívala pouze v tom, že hráli roli obyčejných Krymčanů, kteří protestovali a požadovali, aby Rusko znovu získalo kontrolu nad poloostrovem.
Byl to improvizovaný Majdan, stejně procítěný jako ten v Kyjevě, ale s tím zásadním rozdílem, že většina aktivistů byli Rusové – tedy cizí státní příslušníci (v té době) – i když se fyzicky ani jazykově nelišili od místních. Během několika dní ruská vojska s podporou místních milicí ovládla všechny ukrajinské vojenské základny na Krymu. Nedošlo k žádnému odporu, protože téměř všechny základny byly obsazeny smluvním personálem z řad místních obyvatel. A téměř všichni byli proruští.