Každý z nás si myslí, že vypadá jako Arnie či Clint Eastwood za mlada, ale přitom obyčejně máme na břiše místo šesti buchet jen jednu, zato pořádnou.
Mé rozhodnutí se sebou něco dělat nastalo ve chvíli, kdy jsem se začal pomalu ale jistě posouvat z tloušťky kategorie 1 do dvojky. Používám kamarádovu kategorizaci mužské tloušťky, která obsahuje tři základní stupně:
-
Nevidí na něj
-
Nevidí na něj, i když stojí
-
Nevidí toho, kdo kouří.
Ne že bych se o hubnutí v minulých letech už nepokoušel. Ale dopadl jsem stejně jako mnoho jiných, kteří nedokáží ovládnout své vlastní mnohozvíře. Kdo četl stejnojmenné dílko Vladimíra Párala, asi tuší, o čem mluvím. Mnohozvíře v mém pojetí je část podvědomí, které mne nutí sežrat vše, co vidím na rautovém stole, láká ochutnat grilující se prasátko od krutonu přes kýtu po morek, anebo praktikovat bílý sex jen tak z nudy.
První dvě tři kila šla při mých pokusech dolů vždy rychle, což jsem pokaždé společně se svým mnohozvířetem oslavil opulentní žranicí. Ta způsobila nejen raketový návrat ztracených kil, ale dost často jsem si na tělo přilepil další kilíčko. Kamarády jsem na volejbale častoval vtípky, že nemám nadváhu ale podvýšku, že chci zhubnout pět kilo a že mi jich zbývá už jen sedm. Cvik zvaný „ponor,“ při kterém cvičenec provede nádech a snaží se v předklonu zavázat tkaničky, byl sice ponižující, ale pořád to nestačilo. Funění do schodů jsem taky sváděl na kdeco, jen ne na to, že mám jateční váhu. Teprve věta mého ortopeda po artroskopii „Jestli ještě chcete hrát volejbal, musíte shodit dvacet kilo“ mne probudila.
To nejdůležitější bylo ovládnout bestii.
Začal jsem předpokladem, že žravost je stejná kategorie závislosti jako alkoholismus či kuřáctví. Zároveň jsem si uvědomil skutečnost mých předchozích proher: Mnohozvíře je vždy silnější a dostane vás. Musíte ho začít oblbovat postupně. Nabízím seznam bodů, které mi pomáhají udržet tu žravou svini ve mně na uzdě:
-
Omezit krmné dávky. Obecně mít na talíři méně, než jsem byl zvyklý. Případně odejít od jídla ve chvíli prvního pocitu sytosti. Hlavně si neupírat nic, co mám rád. Jen toho sežrat míň, no.
-
Nedojídat se mimo intervaly, které si určím já. Napiju se raděj vody.
-
Nedojídat ze slušnosti. Za vybízení „Tak dojez maso, brambory nech“ bez varování střílet.
-
Voda. Hodně vody. Mraky vody. Z kohoutku nebo minerálku. Bez bublinek.
-
Vejce. Když mne fakt trápí hlad, uvařím si třeba dvě vejce na hniličku. Bez chleba nebo s chlebem, podle toho, jde-li o večeři či o svačinu. K snídani klidně s cibulkou a slaninou, ale jen dvě.
-
Ořechy. Mandle, kešu, vlašáky. I jako müssli tyčinku. Ořechy umí dokonale umlčet mnohozvíře.
-
Vypustit sladké. Ne úplně. Mám rád kostku cukru v kafi, chleba s medem a máslem ke snídani, proč ne. Mnohozvíře v podobě cukrového absťáku by mne mohlo donutit vyplenit cukrárnu.
-
Chleba. Žádné rohlíky, housky nebo „celozrnné“ sračky z hypermarkeťáckých pekáren. Když už mnohozvíře řve k nevydržení, dostane chleba se solí. A vodou.
-
Samozřejmě ovoce a zeleninu, bílý jogurt. Kdo jedl nízkotučný jogurt, ví, že se to nedá žrát. Nejdu pod 10%. A sýry. Žádné náhražky, klidně Camembert, Goudu nebo i Roquefort. Ale jen kousek.
-
Po večeři už ani sousto. Obyčejně se najím kolem sedmé, a když náhodou žaludek vyje (jde o první týdny, pak už to není tak strašné), dám si pivo. Jedno. Jako šláftruňk. Pan inženýr Havlíček by si asi rval vlasy.
-
Alkohol? Klíďo. Když dodržuji těch předchozích deset bodů, dám si sklenku dvě dobrého vína, ale nemám potřebu pít víc, flašku už bych asi nedal. Jen si musíte uvědomit, že alkohol násobí sílu mnohozvířete, a chuť na chipsy či salámečky k vínečku narůstá se čtvercem zkonzumovaného chlastu. Už se mi podařilo na jednom rautu chlastat a nežrat, ale je to zbytečná autotortura, koukat na nádherně vypečený bůček a cpát do sebe kolečka okurky.
-
Pohyb. V minulosti jsem se hýbal v režimu pondělí, středa pátek. Přidal jsem ještě úterý a čtvrtek. Jo, a víkend. Že není čas? Kecy. Stačí jen přetlačit mnohozvíře. A detektivku lze sledovat i ze sedla rotopedu.
-
Nehroutit se z toho, na váze není nic poznat ani po týdnu trápení. První kila šla dolů prokazatelně až po třech nedělích. Taky jsem neztloustl za tejden.
Tohle jsem si naordinoval v březnu. Po čtvrt roce se rafička mé stařičké váhy pohybuje o nějakých sedm dílků níže než v předjaří. Přede mnou je ještě dvojnásobek cesty, kterou jsem si vytyčil, ale nehrotím to. Kopec na cyklostezce, který jsem loni dával s myšlenkou na defibrilátor, se najednou jeví mírnější prostě jen proto, že s sebou nahoru netáhnu ten kýbl sádla. Tradiční točenou malinovku v oblíbené cyklohospůdce jsem včera vylil a požádal o vodu, protože mi přišla šíleně sladká (loni mi chutnala). Spím jako dudek, pryč jsou těžké brambůrkovo-klobásovo-vinné sny. Jo, pány jistě zajímá: … V pohodě, spíš lepší.
O víkendu jsem náhodou v prádelníku narazil na značkové kraťasy, za kterých jsem vytloustl a které jsem zapomněl vyhodit. A najednou mi byly. Pod nimi jsem nalezl ještě jedny, které jsem v euforii vyzkoušel. Tak ty jsem pořád ještě nedopnul. Snad příští rok na jaře, pokud vytrvám. Jsem přeci pořád jen abstinující žrout.
A Mnohozvíře jen dříme.
24.06.2018 Pako
(351x známkováno, průměr: 1,11 z 5)