Kapitolu bych rád zahájil diskusí o dvou významech slova konzervativní. V jednom smyslu je jím označován ten, kdo, obecně řečeno, podporuje status quo; člověk, jemuž jde o uchování momentálně platných zákonů, kodexů jednání či morálky, pravidel, nařízení.
Hned na začátek špatná zpráva: Klasický liberalismus je zhruba od poloviny devatenáctého století na ústupu, ve veřejném prostoru se na jeho místo tlačí myšlenky socialismu. Není nijak přehnané konstatovat, že minulé století bylo jak v USA, tak v Evropě dokonce epochou socialismu par excellence: socialismu národního (nacionálního), sociální demokracie, epochou komunismu a fašismu (druhá jmenovaná forma přitom prokázala největší životaschopnost, její specificky americké varianty nesou též název liberalismus či neokonzervatismus).1
Zpovídám se bohu všemohoucímu i Vám, pane vachmajstr – býval jsem za mlada demokratem. K volbám jsem chodil, do černé bedny lístky házel, měnil svět k lepšímu, přičemž spíše střídavé úspěchy mě jako poslušného syna demokratické církve valně nevzrušovaly.
Veden a motivován principem svrchovanosti teorie nad empirií, respektujíce základní poznatky jak politické ekonomie, tak politické filosofie (v oblasti etiky), předkládám v následujících studiích revidovanou verzi tří ústředních – a nebojím se říci až mystických – interpretačních konceptů, představujících teologickou sumu moderní historie.