Dnes jsem se z auta jen tak mimoděk zadíval na nějakou slečnu, jak jde přes přechod pro chodce. Přemýšlel jsem, co mě na ní tak zaujalo a pak jsem na to přišel. Měla pěknou zimní bundu. Podíval jsem se na teploměr na palubní desce a ukazoval 16,5 °C.
Vrtá mi hlavou už dlouho, jak to vlastně s tím vztahem mezi člověkem podmíněnou klimatickou změnou, rozuměj oteplováním, a CO2 je. „Respektyvně“ vrtá mi hlavou, jak to doopravdy je, kdo komu lže a jak se takový vlak zastavuje.
Počasí lidi fascinovalo vždycky a asi není příliš složité pochopit proč – jejich existence na něm v podstatné míře závisela (což moderní doba dokázala změnit jen částečně) a jedná se o soubor jevů jen obtížně uchopitelný, ovlivnitelný či předpověditelný (což moderní doba nezměnila vůbec).
Horečka klimatické změny stále nabírá na teplotě. Teorií nevratného oteplování zemského povrchu, způsobeného zvýšenými emisemi kysličníku uhličitého, se dnes řídí myšlení a skutky většiny politiků. Důsledkem jsou probíhající masivní změny ve společnosti i v celých průmyslových odvětvích. Řada měst, u nás pak například Praha 7, vyhlašují klimatickou nouzi.
Je spor kolem člověkem způsobeného globálního oteplování / klimatické změny sporem čistě vědeckým, nebo má také etický rozměr?
Alchymistův učeň Jan Baptista van Helmont se jal vážit hořící uhlí, a při tom zjistil, že se při hoření kamsi ztrácí hmota. To vedlo k dalším pokusům, při kterých se zjistilo, že rostoucí strom skutečně nabírá na hmotě. Kruh se uzavřel izolováním „Lesního plynu“, jenž dnes známe pod chemickým názvem kysličník uhličitý, CO2.