„Kdo obětuje trochu svobody, aby získal trochu bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno,“ řekl Benjamin Franklin, americký myslitel a vědec osmnáctého století; já tímto citátem začínám text, který bude věnován právě státním zásahům, které si kladou za cíl zajistit lidem bezpečí a ochraňovat je. Co o takových zásazích můžeme říci? Z prvního dílu vyplývá, že nejsou potřeba; z druhého zas, že nejsou efektivní; z třetího navíc to, že nejsou morální; a nyní, v dílu čtvrtém, si ukážeme, že i nehledě na jejich nepotřebnost, neefektivitu a amorálnost jsou důsledky takových zásahů negativní pro samotné poddané, kvůli kterým údajně vznikají. […]

Ve dvou předchozích dílech jsme si ukázali, proč je volný trh v uspokojování lidských potřeb obecně lepší než státní centrální plánování. S tím je mnoho lidí ochotno souhlasit, avšak namítají, že takto „pravicové“ smýšlení je sice efektivní, avšak bezcitné, amorální, neetické a nespravedlivé. Je tomu skutečně tak? Znamená skutečně více státu sice menší efektivitu, ale více spravedlnosti? Pojďme si tyto otázky rozebrat a zodpovědět. Každá lidská společnost v historii uznávala nějaký soubor pravidel, který určoval, co je dobře a co špatně. Takový seznam pravidel (zákonů) nazýváme právem. Různých práv existuje bezpočet: zvykové právo, momentálně platné zákony ČR, kodex krále Chammurapiho, […]

Jelikož se na druhý díl v celém seriálu odkazuji rozhodně nejčastěji, domnívám se, že si dané téma zaslouží ještě jedno rozšíření, neboť je skutečně naprosto zásadní. Doposud jsme se na problém ekonomické kalkulace dívali pouze z pohledu centrálního plánovače; rád bych však ještě ukázal, jak vypadají důsledky nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování z pohledu jeho poddaných. Klíčové je si uvědomit, že každý jedinec má omezené zdroje, které využívá k uspokojování svých potřeb. Tyto potřeby mohou být zcela libovolné, materiální, duchovní, požitkářské, asketické; v každém případě však prioritu těchto potřeb zná vždy nejlépe ten člověk, kterého se to týká. Nikdo […]

Jev, kterým se zabývá druhý díl, se nazývá „nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování“. Protože jde o jednu z naprosto nejzásadnějších věcí, na které je založeno mnoho tezí napříč celým seriálem, rozhodl jsem se jí věnovat více než jeden článek. Hluboké porozumění tomuto tématu je pravděpodobně nezbytné pro úplné pochopení dalších textů. Představme si centrálně plánovanou společnost a její vládu, jež může být tvořena jednotlivcem, případně i nějakou skupinou; není-li tato společnost na zcela primitivní úrovni technologického rozvoje, nelze považovat za reálné, aby tito panovníci rozuměli všem oborům lidské činnosti, kterým se věnují jejich poddaní. Musí tedy nezbytně vytvořit hierarchickou […]

Snad každé malé dítě dnes ví, že socialistické centrální plánování selhává; příklady z historie netřeba hledat dlouho. Nyní se, prosím, vážení čtenáři, na okamžik zastavte, zamyslete a odpovězte si v duchu na otázku, proč tomu tak je. Jak byste to popsali jednou větou? Spočívá-li vaše odpověď v tom, že všechno vlastnil stát, takže nikdo neměl motivaci se o to starat jako o své, navíc všichni vše rozkrádali, tento článek vám pravděpodobně přinese nový pohled na věc. Tato –asi nejčastější– odpověď je sice pravdivá, nicméně zdaleka nevystihuje největší problém centrálního plánování. Motivovat manažery státních podniků, aby se snažili stejně jako manažeři […]

Každý už jistě někdy slyšel něco o neviditelné ruce trhu; jedni se na ni odvolávají, druzí ji zas zesměšňují. Ne úplně každý však ví, že se jedná o sousloví relativně staré; a ještě méně lidí tuší, že toto označení poprvé použil v osmnáctém století britský myslitel Adam Smith ve svém díle „Bohatství národů“. Až zarážející však někdy je, jak málo si mnozí –a někdy i lidé s diplomem stvrzujícím jejich ekonomické vzdělání– pod tímto pojmem představí; velmi často jejich povědomí končí u toho, že tím chtěl autor asi metaforicky naznačit, že trh nějak všechno zařídí. Pravdou sice je, že pan […]

V uplynulých měsících a letech jsem sepsal mnoho článků, úvah, komentářů a argumentů, ve kterých většinou velebím a obhajuji svobodu a kritizuji její opak – tedy stát. Reakce vás, čtenářů, jsou různé. Zejména poslední dobou se častěji a častěji setkávám jak s oprávněnou kritikou, že píši moc negativisticky a více kritizuji, než navrhuji řešení, tak i s pozitivními ohlasy na téma, že bych měl o bezstátní společnosti psát více. Na základě obou typů připomínek jsem se rozhodl napsat seriál článků, ve kterém bych rád čtenářům přiblížil možnou podobu bezstátní společnosti a hlavně ukázal, že idea společnosti svobodných lidí, jimž nikdo […]