Společenský problém INCEL podruhé - zpět na článek

Jako málem-incel můžu říct, že tohle téma je docela složitý. Já a moje současná žena, se kterou jsem už přes čtvrt století, jsme oba byli fakticky odsouzeni být incely, protože na obou stranách to bylo s potenciálem najít solidní protějšek úplně na levačku – já k tomu navíc ještě panic (ona aspoň nějakou zkušenost měla, ale všechny stály za houby, takže se rozhodla, že na nějaký mužský už se může tak akorát vysrat, že to za to nestojí). Na škole jsem měl pár známostí (téměr doslova pár), kdy jsem byl schopen zapříst rozhovor s holkou natolik, že jsme se k sobě vraceli, protože jsme si tak nějak měli o čem povídat, ale jinak mezi náma nic nebylo a nebyli jsme tak nějak kompatibilní, takže to nakonec dopadlo vždycky tak, že z její strany sorryjako. Jo, pravda, na vojně po mě šla jedna místní šereda, tu jsem poslal do prdele já, protože ty vole brr, ještě teď se mi dělá husí kůže i na patě, když si na to vzpomenu. Až se divím, že jsem s ní nakonec nějakým nedopatřením neskončil, protože to bylo to období, kdy jsem byl permanentně nadrženej jak stepní kozel a dal bych cokoli za jakejkoli vrz. Péčko tenkrát nebylo, pokud nepočítám cestu autobusem na nějaký polní cvičení, kdy nám řidič jedno pustil na tu obrazovku v přední části, no, to nemá cenu rozvádět, bylo to zajímavý, ale nechtěl bych se k tomu vracet.
Zabalil jsem to, řekl jsem si, že zůstanu starej mládenec a svět se beze mě v klidu obejde a já bez něj. No, a pak přišla ta situace, že jsem v práci zavadil o jednu „zákaznici“, která mi na první pohled padla do oka – jenže takových bylo už tolik, že jsem tomu nevěnoval pozornost, dokud jsem nezačal jezdit dělat něco do firmy, kde ona figurovala. A co čert nechtěl, zakecali jsme se a poprvé jsem cítil, že přeskočila jiskra opravdu oběma směry. V situaci, kdy jsme něčím takovým ani jeden už ani nepočítali.
No, a výsledkem je, že jsme spolu už relativně dlouhá léta, i nějaké to děcko se povedlo a oba máme dostatečně dobrý příjem na to, abychom si mohli říct, že je vlastně jedno, kdo bude tam nahoře u kormidla, že se s tím vždycky nějak popasujem. Samozřejmě nemůžu říct, že mě nějak těší, kam to všecko směřuje, naopak jsem z toho kolikrát nasranej jak mísa hoven, ale vím, že to dáme, protože pokud bychom to neměli dát my, tak si neumím představit, jak by to dala většina národa. Jako nemám o naší situaci nějaký valný mínění, ale že bychom se měli špatně, to nemohu říct.
Do dneška ale nejsem přesvědčen o tom, že to, co se nám dvěma přihodilo, je normální. Naopak, čím dál tím víc si uvědomuju, jakou loterii jsem to vyhrál, aniž bych si vůbec vsadil.
Takže ono to ve finále jako vždycky dopadne nějakým tím směrem – ještě se v dějinách lidstva nestalo, aby něco nějak nedopadlo.