Příběhy tisíce a jedné Palestiny (2)

Pohádka dojímavá s rádoby objektivní polevou

Na rozdíl od svého druha ve zbrani z prvního příběhu autor této pohádky vynechává zoofilní hrátky a rozhodl se postupovat přes emoce a ve službě veřejné osvěty: „Každodenní čtenář českých webů a sledující české žurnalisty by si po událostech, které začaly v ranních hodinách 6. října mohl myslet, že další vlna násilnosti v jednom z nejvíce sledovaných konfliktů na Blízkém Východě začala právě v ten den.“

Jedná se o klasický manévr oblíbený fanoušky Putina, kteří jej používají například ve formě „osm let bombardovali Dombas“ (viz též použití specifického pravopisu). Autor hrdě deklaruje, že hodlá jednat ve veřejném zájmu a přispět k dovzdělání zaslepené české veřejnosti: „Jelikož se Český mediální prostor tomuto konfliktu v žádném případě nevěnuje s nutnou hloubkou a profesionalismem, je na každém z nás, aby se sám dovzdělal. Tento článek slouží jako osvěta s přihlédnutím do relevantní literatury, kterou zmíním.“ Již z úvodní datace celé události čiší skromná profesionalita, ale nesuďme ukvapeně a podívejme se, jak se mu tento bohulibý záměr podařil.

Úvodem se dozvídáme o neutěšené situaci v pásmu Gazy: „Jedná se o malý střípek území o rozloce 8 kilometrů na šířku a 40 km na délku, kde se tísní 2,2 milionů lidí.“ Takže už úvodní rámování je jasně nastavené – Izrael bojuje proti malému střípku území – což pěkně rezonuje s kulturním imperativem, který se učíme už ve školce, tj. že bít menšího je špatné. Aby to ještě více zarezonovalo a došlo to i těm natvrdlejším čtenářům, tak autor dodává: „Polovina lidí jsou děti.“ (což představuje výrazný demografický růst, jenž je patrně průvodním jevem oné „genocidy“, o které mnoho expertů, včetně autora, s chutí píše). Škoda, že v rámci navozování atmosféry „šikany maličkých“, autor neupřesní, že pod pojmem „děti“ jsou míněni i mladiství do 18 let, jejichž dětské hry jsou poněkud specifické (a cynik by si dokonce vzpomněl na jejich podobnost s „dětskými“ migranty, kteří též nezřídka projevují pozoruhodnou „vyspělost“).

Demografický výklad je doplněn sdělením: „70 % obyvatelstva jsou uprchlíci a jejich potomci, kteří byli vyhnání z nově vzniklého státu Izrael v roce 1948. Dle mezinárodního práva mají tito lidé status uprchlíka.“ Nechme stranou, že s tím prcháním to nebylo tak žhavé a část obyvatelstva odešla dobrovolně na výzvu armád chystajících se provést první pokus o svépomocnou likvidaci Izraele, tedy šlo spíše o migranty. Z autorova sdělení plyne zajímavý závěr v kombinaci s výše uvedeným údajem, že tam je 50 % obyvatel pod 18 let. Tedy z těch 70 % asi nebude většina uprchlých v roce 1948, a asi to nebudou ani jejich potomci v první generaci, a dost možná ani v druhé atd. Podle autorovy logiky by pak platilo i tvrzení ve stylu: „99 % Čechů jsou uprchlíci a jejich potomci.“, neboť předci každého z nich odněkud prchali (nebo migrovali), přinejmenším pak v 6. století během stěhování národů. Nebude asi náhodou, že podobné tvrzení souznící s myšlenkovým světem autora s chutí šíří různé oikofobní spolky a fanoušci neomezené imigrace. Zároveň je hezké, že autor futruje své expozé odvoláním se na mezinárodní právo, ale už nedodává, že status uprchlíka (a s tím spojené benefity) normálně není dědičný, a už vůbec ne přes několik generací, a že tuto výsadu má z nějakého důvodu pouze „uprchlická elita“, tj. Palestinci. A už vůbec tuto výsadu neměly po roce 1948 vyhnané židovské komunity v zemích Blízkého východu a severní Afriky, jejichž členové tam mnohdy žili déle než „Palestinci“ v Palestině, která byla od konce 19. století cílovou stanicí silné ekonomicky motivované imigrace z okolních muslimských zemí.

Kromě toho, že území je malé a přelidněné, se od autora dozvídáme, že obyvatelstvo je smutné, nezaměstnané a trpící depresemi. Při tomto svém dojení dojetí však autor opomíná zmínit prostou skutečnost, že v Gaze vládne Hamás už od roku 2006, kdy vyhrál volby (a zatočil s tamními exponenty Fatahu podobně jako islámští ultras točí s homosexuály, tj. na střechách vysokých budov). A právě Hamás se mezi obyvatelstvem Gazy těší většinové podpoře a má pod palcem rozdělování finanční i materiální „rozvojové pomoci“ ze zahraničí, včetně té z EU (a rozděluje ji svým jménem, z čehož čerpá snadno politické body – viz onen příběh o Hamásu jako charitativní organizaci). Její objemy nejsou malé, dá se z ní toho hodně postavit, ale Hamás ji využívá více „kreativně“.

Ve snaze kompenzovat toto opomenutí přichází autor s příběhem o vlivu izraelské „okupace a obležení“ Gazy, která v jeho podání trvá od roku 2006 (viz: „Když Izrael zahájil své obležení v roce 2006…“), což v autorově podání vychází v dojemné shodě s Putinovým narativem přirovnávajícím situaci v Gaze k blokádě Leningradu. Sice samým autorem výše v jeho článku uvedený odkaz na UNICEF (což rozhodně není proizraelská organizace) píše pouze o „blokádě“, ale proč to trochu nepřibarvit na „okupaci a obležení“? Aneb jak se říká ve woke partě: „Rozhodující je žitá zkušenost.“, tj. pokud se tak chudáci Palestinci cítí, kdo by si mohl dovolit do toho míchat nějaká fakta?

Škoda, že autor opět opomene zmínit roky probíhající, byť s přestávkami, ekonomické kontakty přes hraniční přechody, jakož i dodávky energie, vody a dalších komodit z Izraele do Gazy, které navzdory jeho a Putinovu dramatickému líčení stále probíhaly až do současnosti, neboť jinak by nedával smysl ten pokřik, když po 7.10. Izrael avizoval jejich dočasné přerušení (a což i autora v závěru textu přimělo použít ultimátní CAPS LOCK). A také autor nějak nezmínil desetitisíce pracovních povolení pro Palestince z Gazy dojíždějící za prací do Izraele, z nichž část se patrně zapojila do shromažďování informací nezbytných pro plánování útoku 7.10. A pokud jde o přitvrzení blokády po 7.10. je tak nějak logické a nepřekvapivé (i když asi ne pro autora), že Izrael za takových okolností omezil ekonomické kontakty s Gazou. Dokonce to lze vnímat i jako relativně humanitární gesto, neboť to pomohlo přesvědčit civilisty k opuštění předpokládané oblasti pozemních bojů. (blíž k otázce blokády Gazy a k mezinárodnímu právu viz tento rozhovor).

Dále se autor zaštiťuje v palestinsko-izraelském konfliktu tak dokonale nestrannou a objektivní institucí jako je OSN (zájemci nechť si najdou a porovnají seznam rezolucí týkajících se Izraele), jež má pod sebou tak skvělé agencie, jako jsou „Palestinian only“ UNRWA a UNHRC, a tlumočí čtenářům sdělení: „Dle generálního tajemníka OSN je Pásmo Gazy „peklem na zemi.“ Nadto se dozvídáme, že Gaza je „největší koncentrační tábor na světě“ a že už od 2006 Izrael údajně omezuje Palestincům v Gaze příděly potravin a drží je na hranici kolapsu, což se patrně projevuje tím výše zmíněným demografickým růstem. Pokud jde o podobu „koncentračního tábora“, přirozeně netuším, zda autor do Gazy jezdí tak často jako průměrný levicový „bojovník proti útlaku a za sociální spravedlnost“, ale naštěstí jistý palestinský novinář Ahmed Alnaouq byl v Gaze často a rád a, když odjížděl, tak si na rozloučenou nahrál video o tom, jak hezky to tam vypadá (následně ho smazal, neboť mu došlo, že to je „politicky nevhodné“, ale stále je hodně dostupných videí, která ukazují, jak „koncentrační tábor“ vypadal před 7.10.).

Aby toho nebylo málo, tak autor sáhl do historie a vytasil se s odhalením, že „Izrael proti Pásmu Gazy také vedl několik otevřených válek.“, čímž autor myslí konflikty v letech 2008 a 2014, což kombinuje s orgiemi „hlubokých lidských příběhů“ za použití oblíbené praktiky zvané třešňobraní. Jedním z jeho preferovaných zdrojů je lidskoprávní organizace HRW – právě ta, jež v říjnu naskočila na populární mediální linku „Izraelská bomba zabila 500 palestinských civilistů při útoku na nemocnici.“, a nyní, cca po měsíci, potvrdila po vzoru proslulého Rádia Jerevan to, co bylo známo již v prvních dnech po incidentu, tj. že to nebyla bomba, že nebyla izraelská, že se to nestalo v nemocnici a že mrtvých nebylo 500 (nýbrž nižší desítky). Omluva za tuto dezinformaci se nekoná, neboť omlouvat se židům či je pozitivně zmiňovat je hluboce neprogresivní (což je zásada, které se drží i autor, jak je vidět níže).

Autor nešetří barvitými výrazy jako „izraelské běsnění“, „Izrael dokončil destrukci Pásma Gazy“ a „Izrael ničil veškerou civilní infastrukturu“. Dokonce podává i výčet této zničené infastruktury: „Izrael ničil školy i školky, zničil jediný mlýn v Pásmu Gazy, elektrárnu, čističku na vodu, 6 studen na vodu a také farmu na kuřata.“ – není sice zřejmé, zda toto má být kompletní výčet civilní infrastruktury v Gaze, ale v kontextu tvrzení o „dokončené destrukci“ se zdá, že přinejmenším autor to tak vnímá. To však nic není, protože jde „jen“ o rok 2008, což v byl podání autora pouze začátek. Dozvídáme se, že Izrael „Své běsnění znovu zopakoval v roce 2014.“ a „Míra devastace byla ještě vyšší.“ Zvláště pikantní je autorovo odhalení, že OSN v osobě generálního tajemníka byla vůči Izraeli smířlivá a že výše uvedené „běsnění“ způsobil prezident Obama, což v jeho pojetí byl filosemitský zahraničněpolitický jestřáb (viz jeho pokus o reset s Ruskem, jeho fiktivní „červená linie“ Sýrii a jeho „pivot“ proti Číně) a důkazem jeho bezohledně brutální agresivity bylo, že „neustále opakoval nutnost Izraele na sebeobranu“, což je z pohledu autora evidentní nehoráznost stavící Obamu někam mezi Hitlera a Čingischána (a v čemž autor dojemně souzní i s postojem Ruska).

Je půvabné, že pří vší deklarované „hloubce a profesionalismu“, kterými se čtenáře snaží „dovzdělat“, autor (opět) opomene zmínit kontext jím tak barvitě líčených událostí v roce 2008 a 2014. Tedy se nedozvíme nic o únosech, ostřelování a vůbec o ničem, co by mohlo pokazit liliovitý obraz „chudáků Palestinců“ – inu, zamlčování „nevhodných“ faktů par exellence, přesně podle kuchařky různých „how dare you“ probuzenců. Z téhož důvodu se nedozvíme nic ani o mírové nabídce premiéra Olmerta vůči Fatahu a o zajímavém načasování hamásnických aktivit bezprostředně poté.

Též je pikantní, že autor se sice dojímá: „Devastaci ale nemohlo a ani nemůže obyvatelstvo opravit, protože stavební materiály patří dle izraelského okupačního manuálu do kategorie „Dual Use“ – a jeho import do enklávy je tedy značně omezený!“, ale stovky kilometrů hamásnických tunelů jsou patrně pod jeho rozlišovací ochotu (ohledně té devastace, viz odkazované video výše). V jeho světě Palestinci svou situaci stoicky snášeli bez jakýchkoli incidentů či odporu, pouze s jedinou výjimkou: „Zbídačené obyvatelstvo se vzmohlo na jeden protest, který proběhl v roce 2018 a 2019. Den za dnem neozbrojení civilisté kráčeli k bariéře, kde je izraelská armáda neuprostně střílela. Civilisty, děti, lékařský personál.“ – jak je autorovým stylem, barvité, květnaté, srdcervoucí, až na skutečnost, že to nebylo tak žhavé s tou ojedinělostí, „neozbrojeností“ ani s těmi „civilisty“ (což samozřejmě nevylučuje, že tam mohli být i skuteční civilisté, protože Hamás má zjevně různé způsoby, jak je „motivovat“).

V závěrečných pár odstavcích autor dramaticky graduje, označí Gazu pro dobrou míru ještě dvakrát za „koncentrační tábor“ a dvakrát za „ghetto“, přičemž nemyslí moderní „gangsta-zóny“, nýbrž přímo židovské ghetto. Je sice trochu antiklimaktické, že situaci v Gaze přímo neoznačí jako „holokaust“, což má patrně demonstrovat jeho „expertní nadhled“, ale fanoušci „provokativních“ výroků nemusí smutnit. Hamásníci, kteří si 7.10 vyrazili užít, jsou v jeho podání „vězni, kteří uprchli z vězení“. Termín teroristé je přirozeně fuj a namísto toho je použit politicky korektní termín „bojovníci“ a to konkrétně v jímavé pasáži: „Protože to přesně bojovníci Hamásu jsou, členové zuboženého obyvatelstva (nebo zvěř, nehodící se škrtněte), kteří se do svého zajetí narodili, mnoho z nich doteď ani nevylezlo ven z toho ghetta.“

Jak už to v pokrokových textech bývá, dočkáme se miniaturního odsouzení útoku ze 7.10. propojeného však s neoddělitelnou relativizací ve stylu: „židi si za to stejně můžou sami“. V tomto případě tu máme, vzhledem k výše uvedenému nikoli překvapivě, i ospravedlnění pro „bojovníky“ a to: „Útok Hamásu byl krvelačný, odporný a brutální – přesně takový, jaký se dal čekat, když dotlačíte obyvatelstvo koncentračního tábora na doraz.“, a dále: „Jak můžeme chtít po lidech, kteří byli zredukování na zvěř, aby se nechovali jako zvěř?“

Autor se sice v textu vágně vymezuje proti „moderním liberálům 21. století“, ale jeho text by klidně mohla napsat sama Gréta – ostentativní soucit s utlačovanými, selektivní výběr faktů a hysterická dramatizace. Chybí už jen „rasismus, islamofobie a zlý západní imperialismus“, ale toho se dočkáme třeba příště. Přesto však v jeho výsledném emočním dortíku je harmonie chutí poněkud nevyvážená a propagandistický efekt poněkud povrchní. Pokud se chce dojímat nad osudem „utlačovaných menšin“, jimž nechutná polívčička, kterou si navařily, možná by se mohl poučit od zkušenějších soudruhů. Někteří dokáží i na mediálně podstatně méně výživném tématu, jako je třeba Náhorní Karabach, v jednom sloupku elegantně smíchat intelektuální pozérství i tragické dojetí a dokonce tam zvládnou přidat i drobné pomazlení Putinovi (praktická ukázka viz zde).

Editační poznámka:

Kurzívou v uvozovkách jsou citace z odkazovaného článku, samotnými uvozovkami jen parafráze nebo pouhá ironie.

10.12.2023 Jaroslav Neveris Zamazal

Související články: