Poklady z knihobudky: Neil de Grasse Tyson – Astrofyzika pro lidi ve spěchu (ISBN 978-80-7565-645-2)

Začátkem prosince 2024 jsem v jedné místní knihobudce objevil další poklad – uvítala mne temná obálka s obrazem mlhoviny, hvězd a galaxií, na které byl stříbrným, všemi barvami duhy se lesknoucím písmem vyveden velký vlídný nápis “NEPROPADEJTE PANICE”.

Dobře, takto tam ten nápis není, je tam normálně název knihy z titulku článku. Ale stříbrné písmo s všebarevnými odlesky tam je! Kromě toho, že se mi zalíbila ta obálka, zaujal mne také obsah. Mám rád knihy na toto téma a k jedné další se dostaneme těsně před koncem – uděláme si zase takové malé srovnání.

Hned na obálce si také neodpustili informaci, že držíte v ruce New York Times bestseller. Zvláštní, vždycky jsem si myslel, že knihu je třeba nejdřív vydat, vytisknout a prodávat, aby se z ní mohl stát bestseller a tudíž tuto informaci může na obálce nést jen v případě, že by bylo možné cestování v čase… Někoho by tato fráze dokonce mohla od knihy odradit – jsou lidé, kteří říkají, že je to jako pečeť “to bude kravina”, ale já se k tomuto sdělení stavím neutrálně a raději si udělám svůj názor. Nemoc, kterou jsem přes Vánoce utrpěl, mi totiž dala spoustu času na knihy, takže tuto malou knížku o 213 stranách jsem doslova zhltnul téměř v rekordním čase. A teď už se nebudeme zdržovat a hop – hupsneme rovnou do singularity…

1. “Největší příběh všech dob”

Příběh začíná zostra (cituji z knihy): “Na samém počátku, před bezmála čtrnácti miliardami let, se celý vesmír a s ním veškerá hmota a energie známého vesmíru vešly do menšího prostoru, než představuje jedna biliontina velikosti tečky na konci této věty.” Od této chvíle nám autor popisuje, co a jak se dělo po velkém třesku, přesně krok za krokem jak vznikaly které částice a oddělovaly se od sebe jednotlivé druhy interakcí, kolik asi byla teplota a jak tak to zhruba souvisí s tím, co všechno bylo možné. Až od určité teploty níž je totiž možné, aby se kvarky spojovaly do protonů a neutronů. Ale kdybych už nevěděl co jsou kvarky, tak mi to autor vlastně nevysvětlí. Autor také občas trochu přeskakuje, takže z jedné miliardtiny sekundy po velkém třesku si odskočí do roku 1916 k Einsteinovi a za dvě věty je zase zpět. Budiž mu ale ke cti, že nás tak cca jednou za stránku a půl ukotví odstavcem o jedné samostatné větě, např. “Od počátku uplynula jedna miliontina sekundy.” Tahle kapitola čtenáře opravdu vtáhne do knihy. Kdybychom udělovali hvězdičky, tak za tuhle kapitolu bych připsal první.

2. Na zemi jako na nebesích

Hop ze singularity a ocitáme se v době Isaaka Newtona. To je ten lenoch, jak furt hnípal pod stromem, až mu spadlo na kebuli logo jisté počítačové firmy, tehdy ještě nenakousnuté. Autor nám zde vysvětluje, jak vlastně Newton po té hrozné ráně do hlavy gravitační zákon formuloval a že byl první, kdo si uvědomil, že podobné zákony jako na zemi musí platit i v celém vesmíru. Newton tu myšlenku nejen vyslovil, ale byl schopen ji i dokázat a obhájit. Tak vlastně položil základy moderní vědy, protože do té doby se všichni mudrcové domnívali, že Země je něco extra a co je kolem, jsou kulisy, které tam někdo dal, abychom se nenudili. Takto to alespoň z knihy vyznívá. Autor ale zase skáče jak koza, tu k sondám Voyager, tu ke kometám útočícím na Jupiter. Trochu jsem se u této kapitoly nudil a trochu se v ní také ztrácel. Za tohle pomyslná hvězdička nebude.

3. a 4. “Budiž světlo” a “Mezi galaxiemi”

Kapitola budiž světlo nepojednává o viditelném světle, nýbrž o tom, jak se vědcům rozsvítilo, když objevili kosmické reliktní záření. To je takové to mikrovlnné pozadí, tedy zbytkové fotony od velkého třesku, které lze dnes v našich končinách “pozorovat” v mikrovlnném pásmu. Autor dává k lepšímu jména a data lidí, kteří to předvídali a teoreticky popsali už dávnou dobu do zpátku. Dále se věnuje lidem, kteří spočetli, jakou má kosmické pozadí teplotu a také, v jakých frekvencích by se tedy reliktní záření mělo pohybovat a pak vypráví příběh, jak se tyto teorie podařilo omylem a náhodou a o dost později dokázat páru vývojářů, když hledali, co jim ruší mikrovlnné vysílače. Celkově jde ale autor po povrchu a kdybych o CMB už něco něvěděl z jiných knih, docela bych se v tom ztrácel a chvílemi nevěděl, o čem je řeč. Kapitola “Mezi galaxiemi” pak pojednává o tom, co všechno obsahuje takzvaně “prázdný” prostor, že tedy vůbec není prázdný. Ale zase – jde po povrchu a stylem hup na kozu, hup dolu. Za tyhle dvě kapitoly dohromady je to taková ušmudlaná půlhvězdička.

5. a 6. “Temná hmota” a “Temná energie”

Hup a jsme prozměnu u temných. Konečně se to rozjíždí – Einstein, Newton, další jména, jak bylo objeveno, že vesmír musí obsahovat více hmoty, než jen to, co vidíme, jak temná energie vysvětluje, proč se vesmír rozpíná. Proč je právě model temné energie ten pravý a nejde to vysvětlit jinak. Je to kapitola zdánlivě nabitá informacemi, ikdyž to jsou spíš takové zajímavosti a perličky pro pobavení. Zase musím konstatovat, že kdybych neměl vědomosti z jiných knih, trochu bych tápal. Vlastně ani ten efekt existence temných není pořádně (rozumějte do detailu) vysvětlen. Prostě se konstatuje, že existují a jak na to lidi přišli. Celkově ale autor uvádí zajímavé věci a vcelku umně je spojuje dohromady. Za obě tyto kapitoly dohromady je to na jednu další hvězdičku.

7. “Vesmír na stole prostřený”

Tohle je velmi zajímavá kapitola. Autor bere jeden chemický prvek po druhém (neprojde samozřejmě všechny) podle procentuálního výskytu ve vesmíru a o každém něco napíše – kde se vyskutuje, jak vzniká, kolik ho asi je, k čemu na zemi slouží, kdy byl objeven atd. Věděli jste například, že Helium je jediný prvek, který byl objeven dřív ve vesmíru, než na zemi? Stalo se tak pomocí spektrometrie světla hvězd.

Autor se okrajově věnuje i některým sloučeninám, cituji opět z knihy: “Přesto se ani věděc tu a tam nevyhne myšlence, že je periodická tabulka jen jakousi zoo s jediným druhem zvířat, kterou si vymyslel nějaký spisovatel knih pro děti. Jak jinak bychom mohli uvěřit, že když smícháme sodík – jedovatý reaktivní kov, který se dá krájet nožem na máslo – a čistý chlor, páchnoucí, smrtící plyn, získáme chlorid sodný, což je neškodná, z biologického hlediska zcela nepostradatelná sloučenina nazývaná kuchyňská sůl? Nebo co takový vodík a kyslík? Jeden výbušný plyn, druhý podporuje prudké spalování, a přesto společně vytvářejí kapalnou vodu, kterou se oheň hasí.”

A ještě jedna zajímavost – atomový rozpad i fúze vždy končí u železa. Při obojích reakcích se totiž vždy uvolňuje energie, s výjimkou právě železa. “Železo má totiž ze všech prvků nejnižší celkovou energii na jednu jadernou částici,” praví kniha. Je tedy potřeba mu jak pro fúzi, tak pro rozpad jader, naopak energii dodávat. Hmm… American Steel – build to last! Ale jo, na hvězdičku to je.

8. a 9. “Do kulata” a “Neviditelné světlo”

Kapitola “Do kulata” je spíš taková filozofická a zabývá se tím, že nejvýhodnější tvar je koule a také je to nejčastější tvar ve vesmíru. Co k tomu dodat… asi jo. Zajímavá je pak další kapitola, “Neviditelné světlo”. Ta je o tom, jak a kdy (a kteří) vědci zjistili, že je taky něco jako UV, IR, mikrovlny, gamma a tak. V celku je to zajímavě podané a je to jedna z mála ucelených “plynule plynoucích” kapitol bez přeskakování jinam. Za mě další půlhvězdička za tu ucelenost.

10. a 11. “Mezi planetami” a “Exoplaneta Země”

Kapitola 10 pojednáva o tom, co všechno za harampádí se nachazí v meziplanetárním prostoru. Takové ty různé Kuiperovy pásy a pásy ateroidů, komety atd. Ale zase je to dost po povrchu a vlastně to dohromady neříká nic moc konkrétního. A kdo nespal ve škole, tak pro toho ani nic moc nového. Jedenáctá kapitola se dívá na Zemi očima mimozemšťanů a vysvetluje nám, co by asi tak viděli, kdyby na naši planetu zaměřili svoje teleskopy. V jakém spektru by nás museli pozorovat a z jaké vzdálenosti…? No ale celkově je to slabota a působí to jako školní slohová práce. Za mě bez hvězdičky.

12. “O kosmické perspektivě”

Poslední kapitolu jsem dokonale nepochopil a po pravdě řečeno, mě i dost nakrkla. Autor v ní nabubřele konstatuje, že člověk, který se tímhle zabývá, musí mít přebytek času, že dívat se na svět z perspektivy celého vesmíru není pro zemědělce, dělníky od pásu ani bezdomovce – prostě blá blá blá, několik stránek je věnováno odstavcům, které všechny začínají “kosmická perspektiva je…” a celkově to působí zase jako nějaké filozofické pojednání, úvaha na úrovni druhého stupně ZŠ (téma “proč by si měli být všichni rovni”), jako nějaký manifest. Jakoby se autor snažil založit nějaké nové (celo)kosmické náboženství. Fuj! Za tohle bych mu nejraději dal jednu hvězdičku mínus.

Srovnání a doporučení

ApLvS vyšla česky v nakladatelství Jota v roce 2020. Originál Astrophysics for People in a Hurry vyšel u W.W.Norton&Co v roce 2017. Ve stejném roce vyšel anglický originál knihy We Have No Idea: A Guide to the Unknown Universe, autoři Jorge Cham, Daniel Whiteson. Česky vyšlo v nakladatelství Práh v r. 2019 pod názvem O čem víme prd – průvodce neznámým vesmírem. Tuto druhou knihu mohu jen doporučit. Kdyby byla pokladem z knihobudky, měla by ode mne šest hvězdiček z pěti. Je o stejných tématech, ale vše více vysvětluje. Opravdu z toho pochopíte, o čem vesmír je. Věnuje se i částicím (standardnímu modelu) a dalším věcem, jevům a fenoménům. Je to opravdu velmi dobrá kniha a doporučuji jí začít. Kdo má rád audio, tak vyšla i namluvená, naprosto skvěle se toho ujal Jan Eisler. Odposlouchal jsem již několikrát a pokaždé tam objevím něco nového, co mi minule nějak uniklo. Opravdu naprosto úžasná kniha!

Suma sumárum a Závěr závěrů

Zpět ale k naší Astrofyzice pro lidi ve spěchu. Mě to vychází na 3 až 4 hvězdičky, podle toho, jak přísný budu za tu dvanáctou kapitolu. Tak řekněme 3 a půl, no! To je dost bída. Dle obálky a obsahu jsem čekal víc a jsem knihou celkem zklamán. Hlavně pro tu povrchnost a model hup sem hup tam.

Všechno se vysvětlilo úplně na konci, v poděkování. Autor se přiznává, že jednotlivé kapitoly jsou vlastně eseje, které vznikaly samostatně v průběhu několika let. Jo, je to znát, autore. Kvalita je fakt kolísavá.

Pro koho je kniha? Pro ty, co už přečetli nebo odposlouchali “O čem víme prd” a teď by se k tomu prdu chtěli dozvědět pár zajímavostí o tom, jak vědci to prd (nebo alespoň to málo navíc, co už víme), objevili a dokázali. Zda bych knihu doporučil, jako prvočtivo o vesmíru, nemohu jednoznačně říct. Asi ano, ale pouze těm, co nehledají vhled do problematiky ani hlubší vysvětlení dění ve vesmíru. Těm, které nezajímají jednotlivé druhy kvarků a proč musejí mít třetinové el. náboje, ani je nezajímají hlubší podrobnosti o silách a interakcích, bosonech, kvantových polích a strunách, ale za to je trochu zajímají zajímavosti ze světa vědy. Pro ty ostatní je tu “O čem víme prd”.

Váhám, zda knihu předat dál prostřednictvím knihobudky nebo zda si ji nechat. Pokud si ji budu chtít nechat, tak hlavně kvůli kapitolám 1 a 7. Ale zase kapitola 12 by se mohla v mojí knihovně samovolně vznítit, případně bych ji vytrhnul a rituálně spálil já sám. Tak nevím…

A na úplný závěr obligátní – má kniha potenciál pobavit? No, tak rozhodně nebudete spolucestující v autobude či vlaku oblažovat výbuchy smíchu. Možná se občas pousmějete nad nějakou tou perličkou nebo přirovnáním. Ale není to humoristická kniha. A když to vezmu kolem a kolem, tak vlastně (bohužel) není ani moc vzdělávací.

19.01.2025 C.J. Hornster

Související články: