Velmi často slýchám nebo čtu v médiích a rovněž v místních diskusích o jakémsi období neomezené nadvlády obchodních či výrobních organizací (někdy nesprávně označovaných „technologické“, ale v češtině slovo „technologie“ znamená výrobní postup), které ovládají veškerou politiku a moc ve státě, Evropské unii, USA nebo dokonce v celém světě. Často je tento fenomén nadvlády kapitálu nad státní mocí označován slovem „fašismus“ nebo „korporativismus“.
Význam slov „fašismus“ a „korporativismus“ je ale původně zcela jiný.
Korporativistické uspořádání společnosti bylo do své dosud nejryzejší formy realizováno v Mussoliniho fašistické Itálii v letech 1922–1945. Slovo „korporace“ působí zásadní problém pro pochopení principů jeho fungování, přičemž možná hlavním zdrojem toho nedorozumění může v ČR být Zákon o obchodních korporacích z roku 2012, který zcela iracionálně nahradil do té doby platný a logičtější Obchodní zákoník a z prapodivných důvodů nazývá subjekty obchodního práva obchodními korporacemi (zřejmě od latinského corpus coby tělo nebo subjekt).
Fašistická korporace však nebyla žádným subjektem obchodního práva. Jednalo se o naopak o státní dozorující orgán kolektivního vyjednávání. Tedy v dnešní terminologii jakýsi státní regulační úřad.
Nejprve něco málo o fašismu
Hovoříme-li o jediném funkčním korporativismu v novodobých evropských dějinách, musíme se dotknout fenoménu fašismu.
Fašismus, coby politické náboženství Benita Mussoliniho (který tento pojem definoval jako první, a který fašismus také jako první ve větší míře zrealizoval), stál na teorii sociálně spravedlivého, rovnostářského státu. Státu, který je sám o sobě jediným a výhradním nositelem veškerých idejí a hodnot, jehož zájmy jsou nadřazeny veškerým parciálním zájmům občanů. Fašistický stát je pouze ideologického, nikoli materiálního původu. Ideologie je tedy tím jediným, co působí soudržnost mezi jednotlivými státními příslušníky. Fašistický stát sjednocuje: určuje cíl, k němuž spěje, určuje hodnoty, které vyznává a určuje prostředky, kterými stanovených cílů dosahuje.
Fašismus je antiliberální, antimarxistický a antikapitalistický. Stát definuje jako kolektivní celek, který není národnostního, ekonomického ani jakkoli jinak materialistického původu. Pojem stát nemá nic společného s národním státem, jak jsme dnes zvyklí státy chápat. Fašistický stát není tvořen národem, ale naopak: národ je tvořen státem. Státem v tomto smyslu může být nazýváno soustátí, unie nebo svaz, forma není podstatná. Podstatná je ideologie. Uvádí-li Wikipedie, že pro fašismus je např. typický vypjatý nacionalismus, tak je to ukázka zásadního nepochopení fašismu, protože nacionalismus ve fašismu vůbec nemůže existovat, neboť národ a stát ve fašismu jsou neoddělitelným celkem. Stejně tak fašismus nemůže být vrcholným stadiem kapitalismu, protože je antikapitalistický a tvorba kapitálu v něm sice není výslovně zakázaná, ale za prvé není smyslem fašistické ekonomiky, a za druhé si níže ukážeme, jak je systematicky regulována.
Jediným smyslem fašistické ekonomiky je uspokojování potřeb státu, zatímco tvorba zisku nebo kapitálu jsou až druhotné a přípustné pouze v případě, že slouží potřebám státu. Veškeré výrobní prostředky jsou předmětem soukromého vlastnictví. Společenské vlastnictví výrobních prostředků ve fašismu neexistuje, protože jednak by šlo o antisystémový prvek, jak si níže osvětlíme, a navíc by takové výrobní prostředky nepatřící nikomu nebyly předmětem potřebné údržby, investic a péče, a po jejich zchátrání by za ně nevznikla potřebná náhrada (pád reálného socialismu jednoznačně ukázal, že v tomto se Mussolini nemýlil).
Lidská nebo majetková práva jsou ve fašismu platná pouze pokud zároveň slouží zájmu státu. Neexistují a nejsou vymahatelná žádná lidská ani majetková práva, která by mohla být se zájmem státu v rozporu nebo mimo zájem státu. Mussolini shrnul myšlenku fašismu sloganem: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát!“.
Fašismus měl za cíl uvést soukromý a veřejný život do souladu ve jménu zájmu celku, byl výhradně kolektivistický. Lze na něj tedy nahlížet jako na umírněnou formu socialismu (ostatně pokračovatelem Mussoliniho fašismu byla Socialistická či Sociální Republika Saló – v závislosti na překladu). Samotný název fašismus vychází ze slova „fasci“ = svazky; „fascismo“ = svazáctví, svázání jednotlivostí za nějakým společným účelem.
Fašismus vycházel z aktivistické myšlenky „jednání namísto diskuse“. Zatímco v demokracii se o každém návrhu zákona dlouhodobě jedná a každý může vznášet námitky a připomínky, čímž se tříbí názory a vrcholným střetem názorů je sněmovna volených zástupců lidu (Parlament), ve fašismu je diskuse považována za neefektivní ztrátu času a Parlament byl Mussolinim označován za Žvanírnu (později tento postoj převzali i jiní). Proto ve fašismu nemá parlamentní zastupitelský systém místo. Zastupitelskou/parlamentní demokracii měl nahradit princip korporativismu (od latinského corporatio = sdružení), který představoval vyvažování moci na základě sociálního postavení.
Korporativismus
Základním správním kamenem italského korporativismu byly veřejnoprávní lokální syndikáty (místní, provinční, viceprovinční – u nás by byly řekněme střediskové, okresní či krajské). V těchto syndikátech se sdružovaly osoby stejného nebo obdobného ekonomického postavení (v marxistickém názvosloví „třídy“). Syndikáty zastupovaly buď zaměstnance v určitém oboru a lokalitě (např.: Provinční fašistický syndikát námezdních dělníků ve Vercelli), nebo naopak zastupovaly zaměstnavatele v určitém oboru a lokalitě (např.: Fašistická průmyslová unie provincie Foggia).
K vytvoření syndikátu v daném oboru byla zapotřebí min. desetina zaměstnanců nebo zaměstnavatelů určitého regionu (provincie).
V syndikátech si jednotlivé skupiny volily své zástupce pro kolektivní vyjednávání do oborových korporací. Zástupce místního syndikátu měl být volen všeobecným shromážděním členů a pak schválen nadřízenou konfederací. Jeho jmenování poté mělo být vyhlášeno vládním výnosem. V praxi k tomu ale z různých příčin nedocházelo a tajemníci byli nejčastěji přímo jmenováni státem/vůdcem, což byla systémová chyba, která nebyla nikdy uspokojivě dořešena.
Na provinční úrovni hrály roli rozhodčích pracovně-právních sporů mezisyndikátní výbory.
Účast v syndikátech nebyla povinná, ale… všechny syndikátní dohody platily v daném oboru a dané lokalitě pro všechny zaměstnance nebo zaměstnavatele bez rozdílů, zda členy syndikátu byli či nebyli. Takže pokud někdo členem syndikátu nebyl, platily pro něj všechny povinnosti (stejně tak samozřejmě i práva) jako na člena. Pouze nemohl své požadavky nikde vznášet a uplatňovat, takže členství v syndikátu bylo v tomto smyslu výhodou. Asi nepřekvapí, že lidově byla účast v syndikátech vnímána jako dobrovolně povinná (ostatně něco na ten způsob známe i z naší vlastní historie).
Koordinačním orgánem byla korporace, sjednocující národní syndikátní organizace zaměstnavatelů a národní syndikátní organizace zaměstnanců v každém daném odvětví průmyslu, zemědělství či služeb. Jejím smyslem bylo dohlížet na vyrovnané zastoupení zaměstnavatelů a zaměstnanců, jejich stejná práva, povinnosti vůči sobě navzájem a nestrannou arbitráž.
Na základě zákona 76 z února 1934 bylo zřízeno 22 korporací, které byly děleny do 3 skupin: zemědělské, průmyslové a veřejných služeb. Kritériem členění byl tzv. produktivní cyklus. V článku 43 byla korporace definována takto: „Korporace není nadána právní subjektivitou, ale představuje administrativní orgán státu. Dekret ustavující korporaci také určuje její funkce a pravomoci. Stejným dekretem je stanovena i její organizace a jsou upraveny povinnosti a pravomoci jejích ústředních a místních činitelů.“
Rozhodovacím orgánem každé z 22 korporací se stala Korporátní rada, složená z úředníků ministerstev, Národní fašistické strany a ze zástupců sdružení zaměstnavatelů a zaměstnanců, které korporace nominovaly a jež jmenoval vůdce, jenž rovněž jmenoval jejího předsedu. Korporace podléhaly Národní radě korporací, jíž byly součástí.
Nevyjasněné spory ohledně regulace kolektivních pracovních vztahů, které z nějakých důvodů nebylo možno vyřešit v příslušné korporaci, byly v kompetenci Apelačních soudů (de facto pracovní soudy). Král měl ale samozřejmě právo na udělování amnestií či abolic.
Ještě je na místě zmínit postavení prefekta v syndikátní struktuře, který v případě, že zástupci sdružení poruší zákon, stanovy či základní cíle syndikátu, mohl zjednat nápravu (na náklady příslušného syndikátu). Dále měl pravomoc vyšetřovat aktivity podřízených sdružení, přičemž místní zástupci korporací rovněž podléhali prefektovi a mohli komunikovat s ministerstvem korporací jenom jeho prostřednictvím.
Pojem korporativismus tedy neznamená svět ovládaný subjekty obchodního práva, které likvidují vše mimo sféru svého zájmu (jako v dystopické hře Syndicate z roku 1993), ale jedná se o pokus o odstranění třídní nerovnosti liberálního kapitalismu 19. století a zároveň odstranění násilí v marxistickém třídním boji.
Z pohledu pravo-levého vidění světa by fungující fašismus neměl být ani levicový, ani pravicový. Do této podoby však nikdy nedošel, a tak bychom jej označili asi spíše za umírněný nemarxistický socialismus, tedy od středu mírně vlevo (a samozřejmě tím pádem vpravo od marxismu). Označení jako pravicový radikalismus či pravicový extremismus nebo nedej Bože vrcholné stádium kapitalismu ukazuje, jak je shora vysvětleno, na totální nepochopení smyslu a fungování korporativismu, coby sociálně-ekonomickém principu vyvažování moci.
Je ale třeba uvést, že za celé období vůdcovství Mussoliniho nebyl v Itálii nikdy korporativistický systém dořešen.
Rovněž Mussoliniho pojem totalita či totalitní stát nemá nic společného s muži v kožených kabátech pobíhajících po ulicích se samopaly v rukou a terorizující obyvatelstvo, ale označuje stát, který reguluje totálně všechny aspekty života svých obyvatel. Totalita tedy nemusí být pro občany à priori negativní, byť logicky představuje státní zásah do soukromí jednotlivce, což pro někoho může znamenat úlevu od vlastní zodpovědnosti, pro jiného naopak nežádoucí zásah do osobnostní vůle (osobnostní práva v demokratickém smyslu ve fašismu nenajdeme).
Nacismus
Ač je německý národní socialismus často uváděn jako evoluce italského fašismu a je dokonce často za fašismus mylně označován, jeho cíle byly poněkud odlišné a rovněž principy fungování byly jiné. Vůdce německého národně-socialistického hnutí Adolf Hitler sice také slovně prosazoval sociálně spravedlivý, kolektivistický systém, ale jeho hlavním cílem rozhodně nebyl sofistikovaný korporativistický stát po vzoru Itálie, nýbrž unitární národ tvořený rasou, který sjednotí Evropu a osvobodí ji od vlivů ras podřadných. Ale namísto sofistikovaného vyvažujícího korporativismu byl postaven na cechovní struktuře řízené pracovní frontou po stránce politické a strategické a ministerstvem hospodářství po stránce exekutivní. Politicky se jednalo o čistě diktátorský režim, který neměl žádné protiváhy ani nástroje pro vyvažování moci jako italský korporativismus či demokratická zřízení, ale stál výhradně na osobní odpovědnosti vůdce vůči lidu, přičemž ona odpovědnost nebyla vlastně nikdy definována.
Závěrem
V ČSR počátkem 30. let 20. století, tedy v době Velké deprese, jíž fašistická Itálie odolávala citelně lépe než kapitalistické Československo, byly patrné snahy o převzetí některých korporativistických prvků po vzoru Itálie. Ale vzhledem k tomu, že Československo bylo pevnou demokracií (byť bylo v dobovém tisku hodně pláče nad demokracií, coby pramene neustálé korupce a politikaření), nebyly nakonec tyto snahy buď realizovány vůbec, nebo proběhly pouze omezeně – např. zřízení obchodních komor. Plánům na zřízení korporativistického Nejvyššího úřadu hospodářského udělalo konec až nastolení Druhé republiky. Důvodem byla konjuktura v Československu od poloviny 30. let a naopak všeobecný úpadek Itálie v téže době. Ten byl způsoben jednak nevýkonnou fašistickou ekonomikou (ostatně jako u jakékoli dosavadní formy socialismu), rozsáhlou korupcí na všech místech italského hospodářství (o níž ale italská média pod státním dozorem samozřejmě neinformovala, na rozdíl od svobodných médií v demokratických zemích) a mezinárodní izolací, do níž se Itálie dostala po napadení Habeše.
A tím spadla klec na fašistický korporativismus. Dodnes z něj přesto dost prvků přejímáme, počínaje oborovými komorami (například Česká lékařská komora) přes čerpání dovolené na zotavenou zaměstnanci, veřejnoprávní média až po Tripartitu (kolektivní vyjednávání mezi zástupci odborů, zaměstnavatelů a státu). Některé státy ale těží z korporativistického systému podstatně více, jako např. Rakousko či Švédsko.
Ostatně princip tzv. „neziskového sektoru“ (či Havlismu s jeho vizí nepolitické politiky) lze rovněž zařadit do sféry korporativistického fašismu. Na jedné straně přináší altruistické dobro (péče o nemocné, staré a nemohoucí), na straně druhé páchá zvěrstva a násilí v oblasti politické. Nějak podobně můžeme nahlížet i na celý Mussoliniho korporativismus. Dodnes má nejen v Itálii řadu stoupenců. Jeho zhroucení měla na svědomí nevýkonná ekonomika a všudypřítomná obrovská korupce, i když asi tím nejpodstatnějším byla skutečnost, že vítěznými Spojenci po druhém díle Světové války byl právě fašismus označen za původce této strašné války. Nyní už bychom měli všichni vědět, že to byl samozřejmě naprostý nesmysl.
02.09.2025 Integrale
(141x známkováno, průměr: 1,13 z 5)