Pár postřehů o nových ženách

Muži se dnes mohou házet do jednoho pytle, to je IN, to není paušalizující, generalizující, zavádějící. Ale ženy jsou samozřejmě co člověk, to originál. Tomuhle přeceňování lidské individuality se vysmál už Kundera ve Směšných láskách.

Genderové klima ve společnosti je teď takové, že ženy mají pré. Už smějí a prý i zvládnou všechno, ale pořád jim zůstávají veškeré výhody ze starých časů. V případě potřeby se kdykoliv mohou hájit společensky zažitou pozicí „já, slabá žena, kterou je potřeba chránit.“ Všimli jste si například, že když jde o větší fyzickou námahu, je to automaticky chlapská práce, ale obráceně už tohle škatulkování neplatí? Dneska už ženským skoro nemůžete podržet kabát, ale pro ně žádná „sexistická“ omezení v praxi neexistují.

Na rozvodech stále slušně vydělávají a děti jako by patřily výhradně jim. Žena sama může rozhodnout o potratu, protože „my body, my choice“, i když tím zabije vašeho sviště. Pouze ženám bežně projde výmluva typu „není mi dobře“ bez konkrétního důvodu. Na druhou stranu se dnes kanceláře neziskovek plní novým typem svobodných a nezávislých žen, jež čelí výzvám třetího tisíciletí, jako jsou třeba výzkum pitného režimu krokodýlů nebo padesát odstínů labioplastiky.

Člověk se pro ženy může rozkrájet, ale ony nikdy nemají dost. Jako by žily v obsedantní tenzi, že z chlapa se dá vždycky vytřískat ještě o trochu víc, i když on už padá na hubu a hledá si strom, na kterém by se oběsil (zatím však ne a ne se rozhoupat). Cokoliv my chlapi uděláme, pokaždé by to mohlo být jinak, lépe a radostněji. Možná si ženy až tolik neuvědomují, že skoro KDYKOLIV lze téměř COKOLIV udělat JINAK a možná dokonce i lépe a radostněji, ale v praxi se jedinec zpravidla musí rozhodnout pro JEDINÝ způsob řešení a realizovat ho včas i přes jeho nedostatky. Zde mám na mysli náročnější problémy, nikoliv to, jak telefonovat a zároveň si vytrhávat obočí.

Ve spoustě činností a zaměstnání muži pomáhají ženám v tom, na co ony samy nestačí, zatímco muži žádnou pomoc nepotřebují. Jeden bývalý kolega z práce pomáhal ženským tak dlouho, dokud ho nezačaly pomlouvat, že (kvůli tomu) nestíhá svoji práci.

Moderní ženy často a rády dávají najevo, že muži jsou jakési primitivní až podřadné bytosti, které vedle hromady dalších postižení nedokážou fungovat v celé paletě duševní a emocionální ženské barevnosti. A kdo nebo co za tím stojí?

Pračka a zubní vrtačka, přátelé. Protože v době, kdy se pralo na valše a zuby trhal bez umrtvení kovář, by ženy ani nenapadlo, aby o mužích smýšlely jako o obtížném hmyzu. Až pokrok odhalil jejich pravou tvář. Přestože prakticky jediným ženským vynálezem je podprsenka, neváhají nás označovat za líné a nepotřebné duševní mrzáky.

Nikdy nepochopím, proč žena, která mi chce sdělit například to, že se jí včera pokazilo auto a shání šikovného opraváře, mi začne vyprávět o své kadeřnici a její nemocné dceři. O čtvrt hodiny později se teprve dozvím souvislost s tím autem, které prý výhodně koupila od strýce, co teď žije s onou kadeřnicí střídavě v Riu de Janeiru, kam by se ona taky jednou chtěla podívat, ale až si našetří a letenka bude v posezónní akci. Když už očividně ztrácím nervy, konečně se vymáčkne, že potřebuje toho automechanika.

Ženy mluví nejen v příbězích, ale hlavně v hádankách. Nás muže, kteří se vyjadřujeme srozumitelně, systém „domysli si sám“ moc nebere. Když vám žena řekne: „Až budeš mít čas, mohl bys udělat to a to…?“, neznamená to, jak si, možná důvtipně myslíte, že to máte udělat hned, ale že už to mělo být dávno hotové. Ženy takto vyhýbavě asi mluví ze strachu nebo z jakési zdvořilosti. To jsou takové ty jejich eufemismy typu: „Ty ses spravil“ (ztloustl jsi) versus mužské: „Ty máš ale vanu, ty vole!“. Jak už jsem řekl, ženy tímto způsobem spolu komunikují mimo jiné proto, že se bojí jedna druhé a to dokonce i přesto, že mají mezi sebou tajnou dohodu, že si budou pomáhat (a to hlavně proti mužům, kterých se bojí úplně nejvíc). Někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová to vyjádřila slovy: „Pro ženy, které nepomáhají jiným ženám, je vyhrazeno zvláštní místo v pekle.“

Ženy „řeší“ problémy jinak

Z mého pohledu problémy namísto řešení mnohdy spíše odstraňují a nebo se s nimi vypořádávají způsobem, který je sice v dané chvíli možná jednoduchý a rychlý, ale zdaleka ne vždy dobrý, protože potíž se pak brzy objeví znovu.

Mimochodem, už jste někdy zkoušeli mluvit na ženu, která něco píše, počítá, kontroluje, atp.? A přišlo vám, že vás zvládla vnímat? Mně tedy ne. Mě pokaždé odpálkovala, ať neotravuju. Takže s tím jejich umem dělat víc věcí najednou to nebude tak horké, jak nám vtloukají do hlavy knížky typu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A navíc: dělat pět věcí najednou je beztak „devatero řemesel a desátá bída“.

Ženy jsou v předstihu

To jako že pořád otravují s tím, že už chtějí mít něco hotové, aby to měly z krku a uvolnily si tak mozkovou kapacitu pro nakumulované problémy z minula, které byly odsunuty a nikoliv vyřešeny. Například se maluje byt a žena průběžně tlačí na to, aby se uklízelo a na to, aby se stavěl zpátky nábytek. Říkáte jí, že to nemá cenu, že to ještě malíři nemají hotové, ale ona prostě vidí nabarvené stěny a má jasné úklidové pnutí. Druhý den se polovina nábytku stěhuje zpátky doprostřed bytu, protože malíři potřebují ještě něco dodělat, a později se zbytečně myjou znovu dvě okna. Výsledkem je práce navíc a namísto ušetření času zdržení. Nebo třeba nesnáším to napětí, když ženská nutně potřebuje umývat nádobí, když ještě jím oběd. Fakt by to ještě pět minut počkalo. A co teprve předvánoční běsy, to je, panečku, brutální maso!

Ženy nehrají fér

Jsou naprogramované tak, aby přežily za každou cenu, takže zhusta lžou, až se jim od huby práší, protože: „já jsem sice řekla A, ale myslela jsem B.“ Za situace, kdy nelze spolehlivě určit viníka, snaží se svou chybu hodit na druhého.

Osobní příklad: V práci jsem šel na podatelnu vyzvednout si očekávané lejstro, ale v přihrádce jsem ho nenašel, pročež jsem toto reklamoval. Paní z podatelny zřejmě dostala strach, že se dokument ztratil její vinou, a tak mi bez skrupulí do očí začala tvrdit, že jsem si tam to zmíněné lejstro vyzvedl již včera. Ještě doplnila nějaký vylhaný detail pro větší věrohodnost kvůli případné konfrontaci u nadřízených („byla to bublinková obálka A4“, např.). Jednala sebejistě, zatímco já trochu váhal, protože poštu si vybírám stejně mechanicky jako si čistím zuby, a tak jsem si zaboha nemohl vzpomenout, co všechno obsahoval štos obálek a papírů, které jsem včera vyzvedl z přihrádky na podatelně. No a ta samá paní, jež mě prý tak jistě a určitě viděla, jak si inkriminovaný dokument odnáším, mi na druhý den volala a omlouvala se, že ho našla u sebe v šuplíku.

O tom, že ženy dokážou během chvíle třikrát změnit náladu, názor nebo stanovisko, se snad ani netřeba zmiňovat. Stejné nošení dříví do lesa by bylo zabývat se tím, jak šikovně a bez zábran si ženy umějí přivlastnit mužův majetek nebo o tom, že dané slovo pro ně nic moc neznamená. Prostě vám řeknou, že se změnila situace anebo že to myslely jinak, a tím to pro ně hasne.

Když má někdo jiný názor, nebo jedná na vlastní pěst, pro ženu to znamená, že je ve vzdoru nebo že nespolupracuje, a cítí se uražená. Ženy potřebujou všecko kolektivně zkonzultovat a navzájem si to odsouhlasit, což je strašně neproduktivní, protože dřív nebo později stejně rozhodne názor dominantní samice a akorát se tím ztrácí čas.

Ženy furt vyčítají mužům přebujelé ego a sobectví, ale dotknete se jejich vzhledu a pamatujou si to do smrti. Ta jejich opičí láska k vlastním dětem je především láskou k odrazu sebe sama. A tak by se dalo ještě dlouze pokračovat. Další ženské vrtochy možná doplní v diskusi zdejší „feministé“ a odborníci na ženy na slovo vzatí jako například Alien, Challenger a jiní…:-)

25.09.2022 Pohy

Související články: