Od inflace k inflačním tlakům, panickému nakupování, sázce na dluhy a prasknutí bubliny - zpět na článek

Což přesně ti grázlové chtějí.

Původně článek obsahoval ještě následující filosofickou pasáž, kterou jsem nicméně odstranil jako offtopic:

Jediná svoboda je bezdlužnost a úspory. Dluhy znamenají poslušnost a poddanství. Banky i vlády chtějí ze všech chudé dlužníky.

Člověk s hypotékou žije pod neustálým Damoklovým mečem, aby se nedostal do platební neschopnosti, nepřestal splácet a nesebrali mu úplně všechno. Na zahypotékovaných kolegách v práci vidím, jak šoupají nohama a jsou ti nejposlušnější z poslušných, protože si prostě nemohou dovolit výpadek příjmů. Jen když dostanou konkurenční nabídku z jiné firmy, naroste jim na chvilku hřebínek. Ale strach z toho, že by se v nové práci nemuseli uchytit a mohli by se tak dostat do platební neschopnosti, je i tak zastrašoval. Nechali se dořvávat šéfem jako malí kluci za bagatelní nesmysly, kdy by se člověk normálně ozval. Bez odporu poslechli libovolné přesčasy. Bez odporu si nechávali zadávat nesmyslné úkoly a zadání od ignorantů ze středního managementu, kteří k tomu ani nebyli oprávněni z hlediska organizační struktury atd.

Oproti tomu člověk, který žádné dluhy nemá a k tomu si vybudoval finanční rezervy na řádově minimálně měsíce základních životních nákladů? Ten si může vyskakovat úplně jiným způsobem a není vůbec tak citlivý na vydírání. Když například covidistická vláda a firmy začaly vyhrožovat, že kdo se nenechá opíchat mRNA či adenovirovou vakcínou výrazně nebezpečnější než předchozí technologie, toho vyhodí z práce – mohl jsem se rozhodnout, že si budu stát za svým a nenechám se vydíráním zlomit, protože jsem věděl, že by pro mě ztráta zaměstnání nebyla existenční ohrožení. Stejně tak hodně přidá klidu vědomí, že bych měl na právníka a soudní poplatky, kdybych byl nucen se soudit o základní životní práva či existenci.

Hypotéka není principiálně špatně, v řadě situací může dávat smysl – asi jako jediný dluh neurčený k podnikání. Ale tak velký dluh s tak malou rezervou spláceníschopnosti znamená obrovské riziko neschopnosti splácet, které lidi automaticky staví do extrémně nevýhodného a podřízeného postavení.

A to přesně vyhovuje vládám i bankám. Bankám proto, že ze střadatelů nejenže nic nemají, ale měly by jim naopak platit úroky. A nemají na ně žádné páky – střadatel může kdykoli své peníze poslat jinam a zavřít účet, sbohem šáteček. Kdežto dlužníky nejenže banky oškubou až na kost, ale ještě je mají pěkně v hrsti a mohou jim vnucovat své finanční produkty mj. „kvůli dobrému kreditnímu skóre“, pojištění neschoppnosti splácet apod. Z pohledu bank je tedy ideálem, aby ideálně 100% společnosti dlužilo bankám, platilo splátky s co nejvyššími úroky a nemělo žádný vlastní majetek a nezávislost. A za totéž i veleúspěšně lobbujíé na všech úrovních, národních i nadnárodních.

Proto nepřekvapí, že bankéři z Centrálních bank, Mezinárodního Měnového Fondu, vlády i velká média propagují co nejmenší, ideálně negativní úrokové sazby s tím, že jsou skvělé protože tlačí lidi se zadlužovat. Zato výslovně propagují cílené ničení úspor kladnou inflací s tvrzením, že inflace je zapotřebí aby „donutila lidi nesedět na úsporách a utrácet„. Žádná konspirace, naprosto racionální zájem – který je akorát drze protlačován brutálním, nelegálně nenahlášeným konfliktem zájmů.

Stejně tak každé vládě nebo přidrzlému zaměstnavateli nejvíce vyhovuje, aby z co nejvíce občanů a zaměstnanců byli dlužníci bez úspor, protože ti se bojí jakkoli protestovat či odepírat poslušnost a s bezvýhradnou poslušností bez řečí šlapou brázdu, aby nepřišli o zdroj příjmů, nedostali se do splátkové neschopnosti, ekonomicky přežili, nepřišli úplně o všechno. Nebo dostali potřebné sociální dávky, takový či onaký „scoring“, či nízké úroky.