Nimrodi nevědí, že turisti mívají zbraně - zpět na článek

Je to asi trochu OT, ale nedá mi poznámka, která popisuje jev, který hrozí přerůst do obludných rozměrů.

Prakticky denně jsem svědkem následků toho, že rodiče dítěti, z nedostatku času se jim věnovat, koupí „živou hračku“ – ve formě psa a do paneláku.
Dítě nejpozději v okamžiku zjištění, že jsou s takovou živou hračkou spojeny i nějaké přesné povinnosti ve formě venčení, tahle hračka přestane zcela bavit a kdyby mohly, odhodí ji do kouta, jako ty neživé.

Já pak na ulici a přilehlých trávnících, vidím uštvané rodiče, jak v tom častém časovém presu, doslova za sebou vlečou na vodítku -jak jinak- naprosto nevychovaného, mladého psa, který na ty rodiče prostě zbyl.
A těm rodičům, je z nějakých důvodů -z nichž několika snad rozumím- prostě blbé, dát živou hračku, která děcko dávno přestala zajímat právě kvůli tem povinnostem, někam do slušného útulku, nebo někomu jinému z rodiny.

Nezřídka takové „venčení“ hraničí s určitou formou týrání toho psíka, protože ti stresovaní a uštvaní rodiče, nemají ani tolik času, aby si něco o psech a jejich potřebách, přečetli na hentěch internetech, na kterých jinak tráví mraky času.
Neví například nic o tom, že prakticky žádný pes, se nevysere/nevychčije skoro na povel a to prakticky kdekoliv.
Takže obvykle vlečou psa po betonovém chodníku/dlažbě, na kterých se 98% normálních, nepřešlechtěných a nezdegenerovaných ras, jednoduše nevysere.
Pes musí mít „svá místa“, nemusí to nutně být jedno a totéž, ale obvykle se jedná o totožný/podobný povrch, nejčastěji ten trávník, na kterém se už minimálně jednou či dvakrát vysral/vychcal a k dalšímu vyprázdnění tam prostě potřebuje cítit své výměšky a tím je dán povel do mozku psa, že tohle je to „vhodné“ místo, či povrch.
Tím vlečením po betonovém chodníku, dosáhne hloupý/nepoučený rodič pouze toho, že pes si třeba dvakrát-třikrát ucvrkne pár kapek na nějakou rohovou podezdívku plotu, ale nevysere se.
Spěchající rodič to vyhodnotí „asi se mu dnes nechce“ – pak to ve psovi trčí celou noc až do rána, kdy se pes při podobném rychlém „venčení“ nevysere opět. Po návratu domů, se pro přeplněnost střev teda ani nenažere.
Jednoduše nemůže, pajšl mu to nedovolí. Kromě tohoto utrpení, potom takový přeplněný pes obvykle celé dopoledne a část odpoledne, než se někdo vrátí z práce, stráví kňučením a štěkáním u dveří, aniž by to někoho zajímalo.

Bydlel jsem přes 22 let v paneláku, takže o tomhle, o dětech a rodičích, na které živé hračky prostě zbyly, vím své.
Byl jsem například svědkem postupného, doslovného ničení původně krásného dalmatina jménem Fido, naprostým minimem pohybu, krátkým venčením a zároveň zřejmě silně kalorickým, kvalitním žrádlem (poměrně dobře zajištěná rodina).
Takže se z krásného, štíhlého a veselého Fida, stala během jednoho roku apatická a vyslovená koule sádla, která v závěrečné fázi už ani nezvládala chodit po pár schodech z 1.patra ven – prostě se neunesla, zřejmě atrofií či jinou degradací svalstva a i množstvím toho sádla. Bylo fakt děsivé, téměř denně to sledovat, ale nenaděláte vůbec nic.

Nemůžete kecat někomu do jeho majetku, kterým pes je – je to z pohledu zákona věc a majitel si s tou věcí může dělat, co si usmyslí. Zajímavé ale je, že pokud ta „věc“ už někomu vážně ublíží, tak tou věcí záhadně být přestává a najednou je z pouhé obyčejné věci zaručeně smrtící zbraň, kterou lze majiteli odebrat jen na základě rozhodnutí soudu.

Kromě toho, jsem sám měl 14 let jako nejlepší kamarádku, fenku „pouliční směsi“ špice s čímsi již kříženým, takže výsledkem byl pes stejné velikosti i srsti, jako původní špic, ale mnohem, mnohem klidnější a přítulnější.
Nikdy bych, i při tehdejším značném časovém vytížení nedovolil, zvlášť později, ve vyšším psím věku, aby se důkladně a na „svém“ nevyvenčila minimálně 4x denně, později i víckrát. Když jsem náhodou nemohl sám, nebo hrozilo, že přijedu pozdě, šlo to zařídit různě: Hodní a milí sousedi z patra v důchodu, kterým jsem se nebál dát klíče od bytu, které fenka důvěrně znala a měla ráda. Nebo to šlo zařídit fenkou doslova milovanými, mými rodiči, taktéž důchodci, co se ale rádi šli občas s psíkem projít, když jsem já sám nemohl.
Nebyla to navíc zbylá živá hračka po dětech – ty už byly větší a byly z domu. Pořídil jsem si ji, jako kamarádku lepší člověčí a někdy si ráda přelezla i ke mně, do nadstandardně široké postele a ráno byla spolehlivější, než budík :D

Stačí si jen uvědomit, co to dělá s naším vlastním, člověčím pajšlem, když se nemáte možnost v klidu a pořádně vysrat, nebo musíte nějakou dobu a z nějakého důvodu držet chcaní – třeba proto, že se zrovna nalézáte na dost těžko přístupné střeše a něco tam kutíte. U toho psíka je to ještě dáno výchovou od štěněte, že i kdyby se mu chtělo hodně, tak ale v bytě prostě nesmí – i za cenu újmy na zdraví, o které samozřejmě psík neví, ale způsobuje mu to bolest či křeče.
Mimo jiné – děcko, které je ochotno plnit povinnosti, spojené s takovou živou hračkou, nikdy i se speciálním sáčkem to hovno po psovi prostě nesebere, je to pro ně fuj hovno, přestože je od jejich mazlíčka..Ale abych dětem nekřivdil, dělají to nejvíc ti dospělí – proč by měli tahat hovno v sáčku do nejbližšího odpadkáče, že.
Však prý to déšť rozpustí, rozmočí a vstřebá se to do země – přesný opak je pravdou a hovno jako bota leží se zaschlým povrchem v trávě i měsíc.
Takhle tupí někteří rodiče jsou.