Nemocnice na kraji města, new edition

Byl jsem zde několikrát požádán, abych zveřejnil nějakou vtipnou historku z natáčení…tedy z časů mé zdravotní služby. Nemocnice na kraji města se hlásí, hned dvěma kapitolami!

První historka začala v době kovidí, když jsem měl letět na nejmenovanou misi do zahraničí. Měl jsem vyvedené kovidové testy v barvě, jak požadovaly tehdejší mezinárodní buzerační regule i prohlášení, že jsem se nikdy a nikde vědomě nesetkal s žádným kovidím infektem. I v 15:00 hodin, půl hodiny před koncem pracovní doby, den před mým odletem jsem však měl zažít přímo blízké setkání třetího druhu.

Volalo mě ÁRO. Prý tam mají chlápka, co zakrvácel do dýchacích cest, já mám prý konzilia, tak ať se na to jdu podívat. To, co jsem viděl, jsem vlastně neviděl ještě nikdy předtím.

Samozřejmě. Pacient koviďák, ročník 1991, na ECMO, protože dýchací mašina jaksi nestíhá foukat. Kouknul jsem se bronchoskopicky do plic a zjistil jsem proč. Od hlavní dolní části průdušnice přes bifurkační karinu po prakticky v celém rozsahu tracheobronchiálního stromu distálně je pevně lpící krevní koagulum, které obliteruje celý bronchiální strom. Představte si žvejkačku v enormním množství, kterou vám někdo zalepí celou průdušnici a průdušky. Na CT plíce kompletně zkondenzované, šance, že by ten člověk ještě někdy těmi plícemi dýchal, mi připadala naprosto mizivá. Odsátí pomocí flexibilního bronchoskopu bylo zcela neúčinné, ostatně přede mnou byli u chlápka dva kolegové, kteří rovněž s odstraněním koagula neuspěli. Pacientovi bylo 30 a měl to asi spočítané. Jinak zdravý člověk. Škoda ho.

Árař, který nad chlápkem ještě nechtěl zlomit hůl a odpojit ho, mimo jiné proto, protože v předsíni JIPky stála celá jeho rodina, kupodivu manželka, malé dítě a rodiče. Rodiče zběsile kouleli očima, vypadali vtekle, jakože je to naše chyba, že chlápek je nemocný. Matka pacienta plakala, manželka rovněž, děcko, asi jednoleté, vypadalo nejistě. Árař nevzrušeně pokračoval: „váš kolega mi řekl, že když se to nepodaří zprůchodnit flexibilem, tak máte udělat rigidní a odsát to na sále.“

Nic takového ve zprávě ovšem nebylo. No ovšemže. Na podobné knížecí rady je každý zvědavej, ale je to typický úkaz vohnoutství v našem zdravotnickém prasečáku. Každej ví, co má povinnost udělat ten druhej, ale zároveň má vždy výmluvu, proč zrovna on to samé udělat nemůže. Tak rigidní bronchoskopie už mohla být udělaná, samozřejmě s nejasným rizikem pro provádějícího lékaře, protože chránit se před obsahem dýchacích cest, které máte těsně před hubou v podstatě nelze. Tak to je jasný, že se to tím pádem musí udělat až teď. Proč to dělat v deset ráno, když je možné to dělat o půl čtvrtý odpoledne, že ano. Koukal jsem na ty příbuzné, na tu manželku, která měla slzy jako hráchy a na to děcko a přišlo mi, že mi zůstal v ruce Černý Petr. Ostatně jako již mnohokrát. Kurva!

„Tak mi ho přistavte na sál, jdu se převlíknout a ať mi naše sálovky nachystají instrumentárium, zavolejte jim“, zavrčel jsem nasraně. So pretty pleae with sugar on top, clean the fucking car, jinak hodně štěstí a vystavte mu úmrťák. Sestry kupodivu ani neprotestovaly a nic nenamítaly, ani mi neporadily jako obvykle ať si sestry a instrumentárium opatřím sám, že ony nejsou telefonistky.

Na sál číslo 11 jsem nastoupil v plné polní v igelitovém atombordelu, jen jsem tam vstoupil, lilo ze mě jako z vola. Měl jsem na sobě jakési lyžařské brejle s maskou FFP3 a brejle se potily, neviděl jsem na krok. Vypadal jsem jako takovej ten fízlí tupej kokot z URNy, jen bílej a asi o 30 kg těžší, místo MP5 Heckler & Koch jsem měl v ruce rigidní bronchoskop Storz, ready to fight.

„Miluško, prosím Vás, sundejte mi ty brejle, jestli má mít tohle naše šaškování aspoň nějaký efekt, vemte lihobenzín a otřete mi palici a nasaďte mi moje brejle, chlap stejně nedejchá, tak jak by to na mě asi mohl přenýst, že jo. A vyměňte mi světlovodnej kábl, tenhle je na hovno a žádný světlo nevede. Do prdele, nic nevidím!“

„Klid doktore, už to nesu“, zašvitořila Miluška, zlatá to žena. Vedle svého náročného džobu plného kontaktů s vystresovanými a nasranými doktory a pacienty, potenciálně smrtícím virusem, jak nám tehdy kázal soudruh Babiš, se spoustou nočních zvládla nejen dobře vypadat, ale ještě se před smrtí postarala o svého manžela s Alzheimerem. To se dneska v době bolševického feminismu hned tak nevidí. Po jejím zachraňujícím zákroku jsem začal vidět.

Sotva jsem zavedl rigidní tubus do chlápkových dýchacích cest, zjistil jsem, že moje prognóza se pravděpodobně naplní. „Miluško, dejte mi ten největší hovnocuc, co tam na tom sítě máte!“. Ani sání s největším průměrem a silou nebylo schopno s koagulem jako žvýkačka hnout, ani ho nějak narušit, sedělo jako ulité, pružilo jako guma, stěny průdušnice byly s narušeným epitelem a koagulum pevně lpělo ke spodině. Tohle bude v řiti a ještě se navíc nakazím, pomyslel jsem si. Árař, mimochodem jeden z nejschopnějších, kterého můj tehdejší zaměstnavatel měl a snad pořád má, se díval zasmušile, akomodováno na nekonečno.

„Pane doktore, já mám nápad. Co kdybychom těm neurologům z angiolinky odvedle ukradli trochu streptokinázy, nebo spíš hodně streptokinázy, a narvali mu to do průdušnice?“ „No co kurva, chlap bez toho stejně zakalí, ničím nedejchá, nemáme co ztratit, teda kromě toho že na něm provaříme majlant, kterej nám ti zmrdi z VZP stejně nezaplatí,“ řekl jsem. Kolega árař, který se ještě nesmířil s tím, že bude referovat příbuzným špatné zprávy, byl svolný.

„No, myslím, že byste měl nejdřív udělat nějakou rešerši, ať nedostaneme od vašeho přednosty po koulích, pane doktore.“ „Tak dobře, jdu hledat.“

Asi za pět minut kolega hlásí: „Tak použití trombolytické léčby v dýchacích cestách je přípustný i když neprobádaný terén,“ referuje, „našel jsem nějaký Američany, Australany a Kanaďany, co to zkusili a dobrý“.

Tak jsme mu tam šoupli prvních 100 miligramů Alteplasy. Po chvíli jsem sondou vyzkoušel, co dělá sraženina a pomalu se začala měnit v blátíčko. Ďoubal jsem do ní, abych zvýšil reakční plochu enzymu a pomalu se prokutával strukturami průdušek. Posléze jsme blátíčko odsáli a byli schopni identifikovat segmentální bronchy. „Pane doktore, vono to funguje, hrňte to sem ve velkým!“. Dalších 100 miligramů uvolnilo dýchací cesty na subsegmentální úroveň a rezervoár sání se utěšeně plnil. V části bronchů se tu a tam objevil hlen a serózní tekutina, což mi připadalo trochu nadějné. Bubliny z air entrapmentu ne. Třeba není tou krví zalitej úplně do mrtě.

„Už asi víc nedám, ale teď mi to tady pořád krvácí z tý narušený sliznice, pane doktore, no pokud to tak necháme, tak ho máte zítra tam, kde jsme ho měli před chvílí. Co kdybyzme tam dali nějakej Exacyl?“ Dobře, tak asi jo, řekl na to árař a nalili jsme mu do průdušnice několik ampulí tranexamové kyseliny až to tam stagnovalo. Krvácení ustalo.

Tak asi víc už s tím nic neudělám, pane doktore, stejně si myslím, že je to všechno na hovno. Pokud je zakrvácenej až do alveolů, tak je to stejně v prdeli, ale uvidíme. Ale zkuste mu ještě do plic šoupnout umělej surfaktant, jestli máte, třeba se zvetí. Tak se mějte. Nashle.

Bylo 17.30 a přesčas přirozeně zaplacený nedostanu, páč mi nebyl nařízen. Ještě že dětičky jsou samostaný a já si dám kafe s Miluškou, která má do sedmi, chvilku dřimknu na inspekčáku, než půjdu domů. Večer se sbalím, políbím přítelkyni, ve 2 ráno vlakem směr Praha, v 7 ráno mi letí letadlo. Na nařízenou karanténu kvůli blízkému setkání třetího druhu jsem se samozřejmě zvysoka vysral jako na placatej šutr a zatloukl jsem to, protože to bych kurva fakt hodně tratil.

Za 4 týdny jsem se vrátil ze zahraničí. Čínskou komunistickou chřipkou jsem se nenakazil. Potkal jsem anesteziologa v jídelně. Normálně nepatřím k jeho okruhu přátel a nebavíme se spolu, ale teď si to štráduje ke mně a volá: „Tak pane doktore, představte si, že ten pacient, co jsme ho spolu dělali před 4 týdny přežil! Po tom vašem extempore jsme ho přeložili na superkonziliární pracoviště na Bulovku a už ho odpojili od ventilátoru.“

Člověk vydrží někdy neskutečně mnoho. Musím říct, že by mi ta zpráva udělala radost. Chlápek měl z prdele kliku, spousta lidí tenkrát prostě zakalila i při menších problémech.

Doufám, že pacoš přežil i s kompletním mozkem a s trochou těch plic, aby si mohl aspoň svobodně dojít na záchod a jednou oslavit s dítětem maturitu a doufejme, že se s ním ta jeho stará nerozvede, když už nebude schopný alfasamec a provajdr. Třeba mu ještě plíce transplantují, nebo se stane jiný zázrak. Třeba přežil bez úhony. Já vlastně vůbec nevím, jak na tom dnes je a kde je mu konec.

Každopádně jsme v našem špitále ad hoc úspěšně použili trombolýzu v tomto kontextu v pravděpodobném život zachraňujícím módu asi jako první v čekoprasečáku a možná v počtu několika případů na světě. A nikdo se o tom nedozvěděl.

Druhá historka byla něco obdobného. Paní nejmenovaného etnika, říkejme jí třeba Démétérová, asi 160 kg na 160 cm, napojená na ventilátor kvůli čínské komunistické chřipce. Po 8 dnech provedená tracheotomie (hádejte, kdo měl konzilia ke koviďákům), sundaná z ventilátoru, spontánně dýchající, nechodící, přeložená na nejmenované vysoce odborné a akademicky respektované pracoviště a jeho JIPku k doléčení.

A to mi takhle asi v 10 večer volá tamější lékařka. Paní doktorka s mužskou mutací příjmení (například jako Ema Smetana), s cenou děkana za excelentní PhD práci a náběhem na docenturu a množstvím publikací s impakt faktorem. Nevím, možná už dokonce docenturu měla. Feminism in its purest form is winning. Paní doktorka ale kupodivu v telefonu své příjmení deklinovala v ženské formě: „Paní D. má akutní dechové obtíže a myslíme si, že je problém s kanylou, pane doktore. Požadujeme urgentní konzilium a případné převzetí do péče“.

Začal jsem tušit sviňárnu. Tak po celou dobu na áru nás nevolali a žádný problém s kanylou nebyl, sestry si suspendované tracheostoma samy ošetřovaly a všechno šlo v poklidu. Po 10 dnech, když je všechno zahojené a stav pacientky zlepšen, najednou zčistajasna problém zrovínka čirou náhodou, když se přeložila na doléčení? No to bude ale náhodička.

Tak běžím, abych stihl ten desetiminutový časový limit urgentních konzilií. S jazykem na vestě jsem doběhl na JIP, kde dvě sestry mezi sebou švitořily.

„Tak kde máte tu paní?“

„Je na šestce, doktore, pošlem za váma sestru, co ji má na starosti“.

Paní doktorka s mužským příjmením se osobně urgentního konzilia neúčastnila, vlastně jsem jí ani neviděl, ač to má podle konziliárního řádu nemocnice nařízeno. Některá pravidla a nařízení se na feministické lékařky a kandidátky na budoucí přednostku kliniky v dobách Brave New World prostě nevztahují.

Sotva jsem vstoupil do místnosti, viděl jsem obrázek jako mnohokrát předtím. Paní funí jako sentinel, oči jako angorák z důvodu rozsáhlých krevních sufuzí pod spojivkou prokazující opravdu dlouhodobou a výraznou dechovou tíseň, obličej brunátný, saturace 95%. Těžce patologický dechový vzorec. Kyslík na plný koule.

„Dejte mí stříkačku, sestři a zapojte mi tady bronchoskop do sání“. Vypustil jsem balonek, vytáhl tracheostomickou kanylu a prakticky okamžitě se za ní vyprázdnil asi pěticentimetrový štupl zaschlých chrchlů, který subtotálně obturoval průdušnici. V tom okamžiku začala paní dýchat úplně normálně. Zavedl jsem tedy zpět novou kanylu a zkontroloval průdušky endoskopem. Sytě růžová sliznice, hnisavá tracheobronchitida doprovázející asi 90 % pacientů s časnou tracheotomií v důsledku absence klimatizační funkce horních dýchacích cest, žádné poškození epitelu, nic zajímavého ani specifického k řešení pro náš obor.

„A co ten překlad, jak vám řekla naše paní doktorka, doktore?“

„Ten není zapotřebí, sestřičko, vidíte, že pacientka dýchá úplně normálně. Víte, pokud nechcete, aby se vám podobná situace opakovala, budete se muset začít starat o dýchací cesty,“ prostě veni, vidi, vici, nemožné dokážem do pěti minut.

„No ale na to my tady nejsme zařízený, doktore!“, s křikem oponovala sestra.

„Jaktože ne, sestřičko? Vidím tady odsávačku, stříkačky taky máte, fizák máte, nebulizér máte, mukolytika máte, Berodual případně taky máte, všecko máte. Vy toho vlastně máte mnohem víc než my, a vaše JIPka dostává na pacienta mnohem větší prachy na den než ta naše. Péče o dýchací cesty patří k základním a univerzálním úkonům na JIP. Z ekonomického hlediska je pro nemocnici výhodnější, aby pacienka byla tady. Víte, sestři, vaše tvrzení je s realitou v příkrém rozporu. Já myslím, že jste zařízeni velmi dobře.“

„A co mám jakože dělat?!?!?“, křičela sestra, „pořád nám tady lítaj nějaký vrtulníky, jak to máme stíhat?“

„Víte sestři, jak říkám, péče o dýchací cesty patří mezi standardní úkony na JIP. To není péče našeho oboru ani na to není žádnej kód. Je to jen TISS, odsávání t trachey naslepo, to máte nasmlouváno tak jste schopni to dělat. Vy tu JIPku máte schválenou, tak je zcela jasné, že disponujete jak personálním tak věcným vybavením. Nevím, jak u vás, ale celkově by bylo dobré nebulizovat, popřípadě každých půl hodiny stříkačkou aplikovat 2 ml fízáku do tracheostomatu a omezit kyslík na nezbytné minimum. Ono se říká, že kudy kyslík teče, tudy léčí, ale existuje něco jako kyslíková toxicita, tak to s tím kyslíkem moc nepřehánějte, protože jinak dojde k rozvoji krustózního zánětu a prodlouží se vám pobyt paní tady. A samozřejmě pravidelně paní odsávat, aby vám tam ty hleny nestagnovaly. Jinak zaschnou a ucpou vám tu kanylu jako teď. Antibiotika máte, všechno máte, tak co konkrétně je u nás tak specifické, aby bylo nutné pacientku překládat? Pokud to nestíháte, tak proč se nedomluvíte s doktory a ty pacienty prostě neodkloníte jinam?“

„Tohle domluvil koordinátor péče o kovidový pacienty a my je podle regulí musíme z našeho sektoru vzít!“

„No, tak vidíte…,“ řekl jsem smířlivě. „Veškeré instrukce budete mít ve zprávě podrobně. Tak já se loučím a přeji vám příjemný zbytek dne.“ Sestra vytočená do červenýho, ovšem lékařka s mužským feministickým příjmením nevolala.

Tak odsávání cikánských chrchlů je sestrám ze slovutné kliniky a JIPky nejvyššího typu eklhaft. A tak si zavolají picmouse challengera, aby se o to postaral a zbavil je práce. Bohužel narazily na špatnýho kolouška. S péčí o kovidové pacienty přicházejí i peníze. Ty se rozdělují podle toho, kdo se stará a kdo ne dle plánu koordinátora péče. Tady mi to připadalo, že došlo ke klasické feministické privatizaci zisku a „challengerizace“ práce. Ale ve skutečnosti jsem nevěděl, kdo si penízky rozdělil a kdo zůstal na základě. Takže možná měla sestra pravdu a její protest byl oprávněný, nevím. Věci ovšem nabraly pro všechny docela nečekaný spád.

Pár dní po inkriminovaném víkendu jsme měli obvyklou ranní schůzku lékařů, na jejímž konci náš šéf naštvaně zavelel: „Všichni odejdou a zůstane tady challenger“. Začal jsem cítit průser, a přestože je šéf můj spolužák a tykáme si, měl jsem neodbytný pocit, že diskuse nebude přátelská.

„Já tady na tebe mám stížnost ze spřátelené kliniky, challengere. Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tu pacientku prostě nepřevzal, jak bylo požadováno?“

„No šéfe, já myslím, že je to napsáno v tý mý zprávě tady. Prostě jsem problém vyřešil, další péče o pacientku byla standardní, náš obor nemusel participovat, a ještě sem jim to tady rozepsal, jak se mají starat, i když jsou to věci, co by měli normálně umět už ze školy, koukej.“, snažil jsem se oponovat. „Nebo mi prosím Tě vysvětli, co jsem z odbornýho hlediska udělal špatně?“

To vytočilo šéfa do červenýho: „Ty vole, víš dobře, že Tě respektuju odborně. Nikdo nemá nic proti tomu, jak jsi to odborně vyřešil. Ale kurva, neser mě! Tohle nemá s odbornou stránkou nic společnýho. Jedna věc je odborná stránka a druhá věc je společenská stránka! Sestry nám teď ve špitále hrozí výpověďma. A víš ty vůbec, že si vás ta pacientka nahrála na mobil?“

Z kontextu jsem vyrozuměl následující. Pacientka si nahrála na mobil komunikaci mezi mnou a sestrou. Tu předala spolu se svými subjektivními zážitky z hospitalizace svým četným rómským příbuzným a za přednostou slovutné kliniky přišla horda dobře vyzbrojených rómských spoluobčanů. Byli v hojném počtu, měli velké postavy, velká břicha, zlaté řetězy kolem krku, vreckové nožíky a nunčaky a nelpěli na společenských konvencích. Měli s panem přednostou velmi dlouhý emotivní rozhovor, jehož obsah mi není znám. Přednosta, vytočený vzteky do běla, následně uhodil na své podřízené, přičemž sestry se sčuchly, předvedly hysterák, že za ty prachy a za těchto podmínek tady dělat nebudou a že dají hromadnou výpověď, protože ve vedlejším špitále je vezmou na klik v počítači. A deputátní uhlí a dva sickdaye navíc a co vůbec kdo po nich chce. Vrchní sestra je musela uklidňovat, protože jinak by museli zavřít krám. Tím celá věc skončila. Feminismus a vohnoutství opět slavně zvítězili. Výsledkem byl telefonát šéfa šéfovi, aby si na své klinice udělal pořádek s požadavkem, aby mi dal po koulích.

„Jestli se tohle ještě jednou bude opakovat, tak z toho budu muset něco udělat. Asi tě suspendujem ze služeb a pošlem tě na nějaké méně exponované pracoviště, kde tyhle věci nebudu muset řešit. My potřebujeme mít s ostatníma dobré vztahy, to tady na sedánkách neustále opakuju. Já myslím, že jsi dost inteligentní na to, abys přesně chápal, co se po tobě chce. Máš tady dobré podmínky a já bych byl velmi rád, aby ty podmínky zůstaly tak, jak jsou.“

Roma locuta, causa finita. Život šéfů ve zdravotnictví je svým způsobem specifický a těžký, na což jsem měl přijít až následně. V té chvíli jsem ovšem cítil nespravedlnost a nasranost, ale neodvážil jsem se pípnout. Nemělo by to žádnou cenu, protože jsem zase chápal, že on jinak jednat nemohl. Na jeho místě bych jednal možná stejně, nevím. I když zas na druhou stranu někteří šéfové takto nejednají a za své lidi se postaví.

Paní Démétérová se ještě ten den objevila urgentně přeložená u nás na JIP. Už žádné problémy s ucpáním dýchacích cest ani jiné problémy nebyly. Když mě viděla, obřadně mě vítala a smála se od ucha k uchu. Já se moc nesmál. Ze špitálu odešla mnohem zdravější, než do něj přišla.

Aneb jak říkal inspektor Trachta. Napište si, Hlaváčku, zásadu číslo 8: Na světě je to tak, že jedni orají a vláčejí, a druzí sklízejí. Tato zásada platí nejenom v čekoprasečáku a nejen ve zdravotnictví.

Disclaimer: „Text popisuje subjektivní náhled na reálné události. Jména osob jsou smyšlená.“

23. 7. 2025 Challenger

Související články: