I stalo se, že jsem se minulý týden v sobotu probudil s velmi nepříjemným pocitem v krku, no nepříjemným, na rovinu to bylo, jako kdyby mi mandle omotali ostnatým drátem. Obveselen vědomím nad nadcházející angínou jsem se tedy vydal do obchodu nakoupit si zásoby zmrzliny a jiných chlazených produktů k utišení bolesti v krku, která se bude, na základě mých zkušeností, jenom zhoršovat.
Obšťastnil jsem mého chlebodárce sobotním telefonátem, že na pondělí a nejspíš i na pár následujících dnů budu potřebovat „sik dej“ kvůli angíně která se o mě pokouší. Tak ať si nedělá naděje, že se nějak fyzicky zapojím do plánovaného přechodu naši firmy do krizového provozu. Byl nadšen. Já jsem se násldně jal zkoušet všemožné odvary a babské léky abych to nějak vydržel do pondělí, kdy dostanu ty krásné tlusté pilulky – ha!
V neděli byla bolest opoznání horší a objevila se očekávaná teplota. V pondělí ráno jsem už nebyl sto polknout vlastní sliny a teplota mého těla se, i přes paracetamolovou „léčbu“, držela kolem 38°C. Vydal jsem se tedy k obvodní lékařce. Po hodině sezení v čekárně jsem se konečně dostal na řadu a sdělil sestře co že to mám za trápení. Šla to říct paní doktorce. Během dvou minut byla zpět se sdělením, že musím okamžitě domů, že co si to jako dovoluji chodit s hentím covid k doktorovi, že tady někoho nakazím a zabiji. Že prý paní doktorka kontaktuje hygienu a já mám jít domů to vyležet, že nejsem riziková skupina. Marně jsem se snažil vysvětlit, že mé trápení je nejspíše bakteriálního původu a že bych na to potřeboval nějakou tu drcenou plíseň. Byl jsem dotázán, jestli jsem vystudoval medicínu a že prý paní doktorka ví lépe než já, co je správně. Super..
Vyrazil jsem tedy rovnou do lokálního krankenhausu. Bylo mi pod psa, takže jsem neměl sílu se ani moc vnitřně vztekat. Ve špitálu jsem na příjmu opět sdělil můj problém a proč jsem v nemocnici a ne u obvodního lékaře. Sestra na mě okamžitě začala křičet, co si jako myslím, že mi bylo jasně sděleno, že mám jít okamžitě do karantény, že tam někoho zabiju a že jestli okamžitě neopsutím nemocnici, zavolají opicajty. V tu chvíli jsem začal doopravdy pociťovat paniku, že se nedoberu své léčby. Než jsem došel ke svému autu, obšťastnila mne telefonátem paní z hygienické stanice. A vysvětlila mi, že mám henten covid a že musím zůstat doma. Že se zamnou zastaví hlídka PČR s více informacemi a zkontrolovat, zda-li dodržuji karanténu. Upozornila mne na to, že pokud ne, dopouštím se trestného činu. Jakékoliv protesty ohledně mého stavu, byly umlčeny s tím, že oni ví lépe než já co mi je. Mimochodem žádný test, nejsem riziková skupina.
Doma již na mě čekala hlídka PČR vymóděná 3M maskami a modrými rukavicemi. Se slovy (hej zmrde) Kde jste jako byl, máte být v karanténě. Říkám jim, že se vracím z nemocnice. Opět je mi sděleno, že nemám co jako chodit do nemocnice a mám sedět doma. Že to tedy teď vyřeší domluvou ale ať neblbnu, že můžu někoho zabít a taky, že za to můži jít do vězení až na 12 let. Nemám sílu cokoliv říkat nebo cokoliv dělat, chci si lehnout a ne se snažit vysvětlit opici is IQ 20 něco, co se mi nepodařilo vysvětlit lékařskému personálu. Na rozloučenou dostávám letáček jak se mám chovat.
Lehám si a usínám. Probouzí mě docela silné cloumání. Kouká na mě přítelkyně s docela ustaraným výrazem. Že jsem prý něco křičel. Už je tma, takže jsem prospal celý zbytek dne. Teploměr ukazuje 40,7°C. Přítelkyně volá nemocnici na kolečkách, sdělují ji, že si mám vzít paralen a pokud můžu normálně dýchat, že to není případ pro ně, že nemůžou riskovat nákazu. Mezitím, co já se v zimnici oddávám ledové sprše abych srazil teplotu. Přítelkyně volá její kamarádce, která ji radí ať ráno jedeme do lokální FN, že na záchrance bude od rána pan doktor, který by mě neodmítl ošetřit i kdybych měl Ebolu,Tifus a mimozemského parazita dohromady a ať jdeme přímo tam a nikde se nehlásíme.
V úterý ráno vyrážíme do 65 Km vzdálené fakultni nemocnice, přítelkyně řídí, já trpím a vypadám jak nafouklá bílá žába. V nemocnici mířeme přímo ke garážím ZZS. Tam nás vítá dědula v červených „montérkách“ a co že potřebujeme. Vyvětluji naši situaci. Dědula říká, že jsme tedy našli, koho jsme hledali. Kouká mi do krku a říká: „Proboha chlape, proč jste tady na záchrance a proč už nemáte dva dny antibiotika“. Vyprávím mu svůj příběh, vypadá docela smutně ale nic neříká. Vypisuje recept a popisuje cestu do nejbližší lékárny. Dává mi svoje telefoní číslo, že kdyby byl nějaký problém ať mu zavolám. Ale pokud bude vše v pořádku, měl bych za tři dny na kontrolu k obvodnímu lékaři. Říkám mu, že mám oficiálně karanténu a že bych tady u něj vůbec být neměl. Shodneme se na tom, že mu mám radši za tři dny zavolat jen ať ví, že je všechno v pořádku a nikomu o tom radši nic neříkat. Souhlasím a loučím se.
V pátek byl můj stav opoznání lepší, telefonická konzultace a sdělení mého stavu pana doktora potěšila, radí mi abych po dobraní antibiotik kontaktoval obvodní lékařku a vymyslel si bolesti v oblasti jater, že by mi měli udělat jaterní testy a tím zkontrolovali, jestli antibiotika nenapáchala nějakou škodu. Každopádně ať si prý koupím ostropestřec jako prevenci.
Někdo by si mohl říct, že to byl šťastný konec. Problém je, že když se zpětně podivám na tu eskapádu co jsem si musel absolvovat abych dostal základní léčbu, které bych se navíc asi nedočkal, kdyby nebylo „podpultové známosti“. Děsí mě představa, že tady lidé budou umírat, ne kvůli sars-cov-2 viru ale kvůli všeobecně živené panice, která bude mít za následek, že lidem a mým blízkým bude upřena základní léčba na v dnešní době již banální onemocnění. A upřímně vím, že s tím můžu hovno dělat.
(Záměrně neuvadím město fakultní nemocnice, poslední co bych si přál, je aby nějaký úřednický zmrd chtěl dělat dobro a uvalil na celou tamní ZZS karanténu, popřípade jinak persekuoval výše zmíněného pana doktora.)
22.03.2020 James
(374x známkováno, průměr: 1,18 z 5)