Kyperská krádež jako první vlaštovka?

Je tomu už skoro rok, co došlo na Kypru k legální organizované loupeži za bílého dne; ti, kdo měli u kyperských bank úspory přesahující určitý obnos, o ně byli okradeni ve velkém. Mezi reakcemi na tuto událost se tehdy objevily celkem opodstatněné obavy, že šlo mimo jiné o zkoušku toho, co všechno poslušní občané ještě snesou (či dokonce s nadšením uvítají); reakce veřejnosti na tento typ zlodějiny byly však kupodivu veskrze odmítavé (ačkoliv loupeže v podobě nejrůznějších daní jsou obvykle vítány a za zloděje jsou dokonce zcela absurdně označováni ti, kdo se okrást nenechají), takže se na nějakou dobu mohlo zdát, že k něčemu podobnému možná už ani nedojde.

Nedávno z EU prosákl jakýsi dokument, do kterého měla možnost nahlédnout agentura Reuters. Kompletní text jsem na Internetu neobjevil, takže vycházím z kusých informací, jež si lze přečíst zde. Podle Reuters mluví dokument především o tom, že EU hledá cesty, kterak vymanit členské země ze závislosti na bankovním systému. Potud skvělé. Avšak každého, kdo by třeba naivně předpokládal, že uvažované cesty budou morální či alespoň rozumné (jako například zrušení eura, případně jeho krytí, návrat ke zlatému standardu, či dokonce zrušení státního peněžního monopolu), musím zklamat, neboť v návrhu je samozřejmě zcela nepřekvapivě řešení spolehlivě kombinující ukrutné svinstvo s krystalickou blbostí.

Oč se tedy jedná? V dokumentu podle Reuters doslova stojí: „to mobilize more personal pension savings for long-term financing.“ Myslím, že zde už asi každý chápe, co všechno se pod „mobilizací“ úspor může skrývat; o tom, jak moc dobrovolná ona „mobilizace“ bude, není sice možná explicitně řečeno nic, ale znáte to, daně také platíte dobrovolně, protože jednak „společenská smlouva“ a jednak je to přece pro vaše dobro, občané! Je proto klidně možné, že kyperskou loupež budou následovat další podobné, stejně jako může přijít nějaký geniální povinný jednotný celoevropský důchodový systém, ze kterého se budou financovat dlouhodobé investice, pod čímž si lze opět představit cokoliv včetně státních dluhopisů (v rámci čehož nelze vyloučit ani to, že za úspory občanů jednoho státu se budou nakupovat dluhopisy státu jiného). Netvrdím, že to zrovna takto katastrofálně dopadnout nezbytně musí, ale rozhodně bych tuto možnost nevylučoval.

K přikrytí takového počínání a co největšímu zamlžení stavu věcí pak poslouží nové zákony o globálním účetnictví, podle kterých už nebude z účetního hlediska směrodatná současná reálná (tržní) hodnota, nýbrž majetek bude oceňován s přihlédnutím k budoucímu přínosu; tento koncept, pokud jsem jej správně pochopil, vychází z implicitního předpokladu, že tržní cena neodráží budoucí přínos, neboť obyčejný plebs určující tržní ceny není schopen vidět do budoucna, přičemž dlouhodobé investice jsou prostě správné, takže pohled těch omezenců musí ještě korigovat někdo moudřejší a lepší, nějaký politik, úředník či „asset manager“, který jako jediný dokáže statkům přiřadit jejich pravou hodnotu.

A protože banky fňukají, že jim státy házejí klacky pod nohy, neboť kvůli pokrizovým opatřením musejí ze zákona držet větší rezervy, EU ve výše zmíněném dokumentu uvažuje o přiměřenosti či nepřiměřenosti těchto pravidel v souvislosti s půjčkami na dlouhodobé investice. Kdo četl Pratchettovu Zeměplochu, tomu určitě připadala naprosto absurdní ankh-morporkská povolení pro zloděje, která udávala, kolik maximálně mohou tito ukrást; ale je to vážně tak nereálné? Náš stát (a zdaleka nejen ten) nutí své poddané přijímat zákonem stanovenou měnu, ve které vybírá daně, postavil do ilegality velké hotovostní platby (i výplaty mají probíhat bezhotovostně), čímž tlačí všechny k tomu, aby měli bankovní účty (s penězi na nich) a aby co nejvíce transakcí probíhalo skrze banky a v zákonem stanovené měně; následně svěřil bankám možnost vytváření nových peněz, tedy bohatnutí na úkor držitelů měny (podobně jako ankh-morporkský cech zlodějů má právo krást), avšak všichni ostatní jsou za takové jednání tvrdě trestáni (stejně tak je tomu v Ankh-Morporku). Když se pak stát s bankami dohaduje o tom, jak velké rezervy mají držet, nejedná se o nic jiného, než o stanovení limitu, do kterého smějí okrádat držitele měny (stejně jako cech zlodějů má stanovený maximální povolený limit výše krádeží).

Velmi nebezpečnou je pak zpola pravdivá iluze (které bohužel podléhá obrovská spousta jinak rozumně uvažujících lidí), podle které jsou banky zlé, zatímco stát je ten hodný zachránce, který drží nad občany ochrannou ruku, aby je banky nemohly odírat neomezeně. Inu, to je polovina pravdy. Schováno zůstává to, že jen a pouze státem nastolená a násilím vynucovaná pravidla dávají bankám možnost ovládat měnu a skrze manipulaci s ní okrádat lidi. Celá pravda je tedy taková, že stát dal bankám do ruky obrovskou moc legálně okrádat všechny poddané (možnost tvořit peníze, které pak musí ze zákona všichni přijímat a platit v nich daně), kterou pak trochu omezuje (limituje banky v tom, jak moc peněz mohou vytvářet). Principiálně se to nijak neliší od hypotetického příkladu, kdy si nějaký podnikavec založí „firmu“, jejíž specializací je přepadávání lidí v temných uličkách a průchodech, stát mu dá k takové činnosti svolení, obrana proti „zaměstnancům“ této „firmy“ bude ilegální, policie a soudy tuto „firmu“ chrání, přičemž bude existovat zákonný limit, kolik maximálně smí tato „firma“ nakrást. Byli byste za něco takového státu vděční? Velebili byste jej za každé snížení limitu okrádání a vnímali byste jej jako svého zachránce před těmi zlými?

Za neméně nebezpečnou považuji ústřední myšlenku dokumentu, tedy že je třeba nějakým způsobem podporovat dlouhodobé investice. S takovým smýšlením (byť s odlišnou volbou prostředků k dosažení cíle) se lze setkat relativně často nejen u papalášů z EU, ale také v běžném rozhovoru či internetové diskusi, kde bývá vyjádřeno typicky nějak takto: „Trh je skvělý pro krátkodobé investice, ale pokud jde o ty dlouhodobé, potřebujeme vládu.“ Otázka, co je vlastně krátkodobé a co dlouhodobé, bývá typicky považována za zbytečně šťouravou a odvádějící od podstaty, leč není tomu tak; ačkoliv se mnoho lidí shodne na tom, že dlouhodobé investice „by měly být podporovány“, není už jasné, jak moc dlouhodobé. Evidentně neplatí, že čím dlouhodobější, tím lepší, neboť investici na dvacet či čtyřicet let považuje sice většina lidí za rozumnou, sto let ještě jakž takž možná ano, ale tisíciletou (či delší) investici už téměř každý označí za hloupost. Proč? Protože se zrovna nacházíme v situaci, kdy má pro většinu lidí smysl uvažovat v horizontu desítek let, maximálně stovek, ale ne tisíců.

Kdybychom neměli co jíst či vymírali na morovou epidemii, byly by pravděpodobně i investice v řádu desítek let z pohledu většiny lidí zbytečně vyhozené zdroje. Kdybychom naopak žili v naprostém blahobytu, průměrná pracovní doba by byla hodina měsíčně, všeho by byla hojnost, pak by se nemusela jako hloupý nápad jevit ani stavba vesmírné lodi za biliardy dolarů, která za půl tisíciletí doletí na Alfu Centauri, protože by to mohlo být zajímavé. Názory na to, v jakém horizontu je vhodné investovat, se samozřejmě liší člověk od člověka a neexistuje žádná objektivně správná „míra dlouhodobosti“. Z toho důvodu je naprostý nesmysl nějaký typ investic uměle podporovat či zvýhodňovat; a tvrdí-li někdo opak, pak tím de facto říká: „Já investuji své peníze do správného horizontu, ale ostatní ne, oni investují své peníze moc krátkodobě.“ Což souvisí mimo jiné i s tím, že drtivá většina těch, kdo na jedné straně mluví o nutnosti dlouhodobých investic (a myslí tím především to, že by tak měli investovat ostatní), na straně druhé raději ze své výplaty odešle další splátku hypotéky či leasingu, než aby tyto peníze poslali na účet Akademie věd či zachránců deštných pralesů.

Komu se zdá, že článek rozebírá příliš mnoho témat, má určitě pravdu; i já bych byl raději, kdyby jich nebylo tolik, nicméně bohužel seznam omylů obsažených v těch několika větách, které z výše zmiňovaného dokumentu unikly, není zrovna krátký. Nezbývá tedy než doufat v tu nepravděpodobnou možnost, že budeme z EU pryč dříve, než se tato rozhoupe k realizaci svých plánů; a v rámci tohoto doufání a vyčkávání je asi nejrozumnější zajišťovat se na stáří vlastními prostředky, které je patrně nejvhodnější držet co nejdále od bank a pokud možno i od korun či eur.

Související články: