Chtěl bych volně navázat na článek Tanguera a poskytnout Vám pohled do několika tříd základní a střední školy, kterých jsem se zúčastnil relativně nedávno.
Dvakrát za svůj život jsem byl mezi elitou, dvakrát mezi jelitama. Elita, neboli BNB (banda nadaných bláznů) se vyznačuje tím, že děti jsou inteligentní, ba co víc, ony vědí že jsou inteligentní, často bývají velcí individualisté. Jsou na ně kladeny vyšší nároky, za to ale každé dítě v něčem pokulhává, jedno tělesně, jiné je nepraktické a třetí vysloveně hloupé a dohání to tím, že dře jak kůň. Naproti tomu Jelita, nebo taky SPT (spolek průměrných trotlů) jsou typická tím, že nemají žádný nebo jen malý cíl a je jim jedno, jestli ho v životě skutečně dosáhnou, protloukají se jak to přijde, obecně je mnohem těžší je ukáznit a hlavně nejsou příliš soutěživí a svým kolegům ve třídě neodpustí žádný úspěch. Libují si v průměrnosti a ve velkém davu.
Vezmeme to ale postupně. Popisované se stalo na jedné ze dvou ZŠ v Modřanech mezi lety 1993 a 2002. V první a druhé třídě jsem byl součástí kolektivu typu SPT. Někteří neuměli v druhé třídě ještě stále číst, jiní počítat do 20, taky tam byli šprti co měli samé jedničky ale reálně věděli prd. Celou druhou třídu jsem jim stačil (přizpůsobení nejpomalejším) a ještě jsem stíhal pod lavicí číst různé encyklopedie, ponejvíce technické. Ve třetí třídě se odehrál pokus udělat z SPT jazykovou třídu. Dopadlo to tak, že jsem se v páté třídě octnul mezi těmi nejprůměrnějšími až podprůměrnými, mluvíme li nejen o ambicích ale i o IQ. A tady story začíná.
Do pseudojazykovky, na kterou se pak tak nějak potichu zapomnělo, jsem se dostal absolvováním pro mě velmi lehkých zkoušek, které jsem ležérně vyplnil a odevzdal asi za polovinu času. To mi trochu připomnělo inteligenční testy, kterými jsem prošel nedlouho předtím s výsledkem, že do Mensy bych mohl. Číslo si, s dovolením, nechám pro sebe. Jak se stalo, že jsem šel do páté třídy mezi ty největší idioty, to fakt nevím. Asi se jim pomíchali kádrové složky.
Nicméně, idioti po 3 letech angličtiny neuměli časovat sloveso „to be“ v přítomném čase, neuměli vypočíst 3 na druhou ani vynásobit dva triviální zlomky. Nebyl mezi nima až tak těžkej život. Samozřejmě, že individualistickej egoista, kterej ví, že ví, byl trnem v oku. Svoje relativně slušné postavení v hierarchii jsem si ale vždy vybojoval, protože mezi slepými je jednooký králem. Když to shrnu, dělal jsem ty největší voloviny ve sém životě. Během roku jsem nadělal škody za několik desítek tisíc všude různě kde se dalo, byl to fakt tobogán. Toulání venku, nedělání si nic z autorit, 5. třída byla z tohohle hlediska bezva. Jen po stránce vzdělání jsem se nic nového nedověděl a příliš dobře jsem se tam necítil.
Po tom, co se moji a ještě pár dalších rodičů ozvalo proti tichounkému zrušení jazykovky, došlo k reorganizaci tříd a já se ocitl ve výběrové jazykové třídě. Od 6. třídy povinně dva jazyky, fakt hukot. Takovej malej gympl uvnitř běžné základní školy. Až do 9. třídy jsem už kolektiv nezměnil.
Z 25 kusů nás bylo 9 kluků, o zábavu bylo tedy postaráno. Brzy jsme jako „Céčko“ začali platit za hlas, se kterým se musí počítat. Nebyli jsme blbí a učitelky to veděli.
V sedmé třídě se stalo, že jsme byli ubytováni (všechny 6. až 9. třídy) v koncentráku. Bylo to zařízení v jakési obci Žihle k tomu účelu určené. Ubytovací blok, tělocvičny, arbeitblock, pradon, učebny, kabinety, prostě všecko. A na chodbách mříže, všecko jen na dovolení. Pití v jídelně asi kilometr chůze od postele, v noci pěkná procházka. Točení max. do 0,5 l lahví, asi měli málo vody. Když nás ráno nahnali do školy, zamkli mříže, takže jsme si o přestávce nemohli dojít ani na pokoj např. pro zapomenutou láhev s pitím. Ani na výslovné požádání nebyli mříže odemčeny. Nutno podotknout, že vše bylo pod jednou střechou, nedalo se nikde nikam ztratit. Nějak jsem to tehdy přežil, ale nasraný jsme byli všichni.
Pak to přišlo. Výtržnosti. Pomeranče, mandarinky, jablka, tím vším jsme „vymalovali“ na chodbách i záchodech, starší kluci škrábali klíči do stěn i lavic, nikdo nebral na nic ohled. Na záchodech byla denně potopa, prostě jsme to tak chtěli. Částečně jsme bojkotovali i vyučování tím, že někteří odpovídali na jakoukoliv otázku vždy slovem „žízeň“. Ke všemu popisovanému se přidala i naše třída. A když se přidala naše třída, bylo to pro učitelky jasné varování. Pak někdo napsal na tabuli v nepoužívané třídě „ŠvK = škola v koncentráku“ a začalo se vyšetřovat. Když přišli k nám, někteří nahlas poznamenali, že to napsané je celkem pravdivé. Co se dělo pak, u toho jste měli být. Vyšetřování vyznělo do ztracena, soudružky se chytly za rypáky a druhý den byli mříže všude odemčené, nikdo nikomu v ničem nebránil, nesmyslná pravidla byla zrušena a kázeň se – překvapivě – zlepšila. A to o dost. Taková byla tedy váha hlasu 7.C na prahu nového milénia.
První hodina pracovních činností v kolektivu typu BNB se neobešla bez 6 zranění. Z 9 kluků docela úspěch. Jen já a dva další jsme věděli jak se drží pilník nebo rašple a jak šroubovák. Vždy když přišlo na praxi, která mě bavila, bylo v BNB veselo.
Intermezzo: Teď si říkáte, jak si ten Hornster myslí, že je geniální. Má pocit, že on umí úplně všechno, zatímco ostatní jsou trapný blbci, že nedovedou to nebo ono. Budu mírný. Jak už jsem psal, tak každému z nás něco nejde. U mě je to zeměpis, dějepis, všechny memorovací předměty obecně, k tomu vytrvalostní běh a míčové hry, na ty jsem úplně levej. Radši mám atletiku. Stačí?!
Celé ty čtyři roky jsme od učitelů poslouchali, jak jsme výběrová třída a jak na nás musejí mít vyšší nároky. Bylo to v každém předmětu. V devítce, zejména ve druhém pololetí, jsme stanovili axiom „My nejsme jentak někdo, my jsme 9.C!“ Náš hlas stále platil. Když se něco nelíbilo normálním žákům, učitelé na ně srali. Když se ozvala 9.C, věci se dali do pohybu. Respekt učitelů k elitní třídě a ohled na její názory je vždy vyšší než ve vztahu k SPT.
Když to shrnu, byl jsem v kolektivu BNB spokojenější. Prospěch jsem měl horší než mezi blbama, ale je vždycky lepší bejt průměrnej mezi elitou než za génia mezi jelitama. Kolektiv BNB v protikladu k SPT táhne člověka nahoru, nedovolí mu polevit ve snažení. Měli jsme tam jednu holku nadanou na sporty, ale co se týče matiky a takových věd, měla všechno dost tvrdě vydřený. Nikdy jsme jí ale za to nějak neplísnili, táhli jsme jí s sebou, jednou byla naše a tak to taky zůstalo.
Tak skončila ZŠ. Někteří z nás to až na vejšku nedotáhli. I tady gaussovka funguje. Někteří z nás už mají dnes dítě nebo dvě, někteří stále ještě studují. Osudy byli velmi různé a tak to má být. Ikdyž se stala spousta věcí, na které je lepší nevzpomínat, celkem těch čtyř let v téhle bandě nelituju.
Přišla střední a jak se záhy ukázalo, zařazen jsem byl zase do třídy typu SPT. To, co mě čekalo po první dva roky, byla pohoda kdy jsem nemusel šáhnout na učení a všecko jsem věděl. Strojařina mě bavila a stačilo mi dávat pozor v hodinách. Bylo to fakt snadný.
Už horší to bylo v kolektivu. Velké procento zavohnoutování, pár naprostých vymaštěnců co chtěli jen hulit a poslouchat techno. Mimochodem, jeden z nich byl i syn bývalého závodníka a majitele sítě autosalonů BMW, ale to jen na okraj. Někteří borci měli pocit, že za ně snad budu něco dělat… Jsem ochotný vždycky poradit, vysvětlit, pokud sám chápu a umím, ale aby někdo čekal, že za něj jeho úkoly budu dělat celé? To nemůže nikdo chtít. Tak se stalo, že mě polovina třídy začala tak nějak nemuset. Naštěstí to byli tací, kteří neuměli krátit zlomky, napsat jednoduchou podmínku aby jmenovatel nebyl nula a dosadit do vzorce na výpočet paraboly, když ho měli přímo před sebou. Ty odfiltroval přirozený výběr v podobě matikářky – nejlepší třídní učitelky, jakou jsem kdy měl.
A pak přišla výzva. Experiment. Jmenovalo se to Aplikovaná mechanika a já tehdy staršímu kamarádovi řekl, že oni budou první ročník a my poslední. A taky jo. Během třeťáku nás přejmenovali na „Matematicko fyzikální obor“ a trochu změnili osnovy. Nicméně kolektiv byl BNB, takže opět spokojenost, byli jsme bezva parta včetně stále stejné třídní, 90% třídy spolu drží do dneška a na naše třídní srazy vzpomínají v nejedné hospodě, někde se slzou v oku, jinde s hasákem v ruce.
Abych to ale nezamluvil. V poměru k normálním osnovám SPŠ strojní spočíval „matfyz“ v rozšířené výuce matematiky, fyziky, mechaniky a strojírenské technologie, konkrétně nauky o materiálech. Povinně jsme maturovali z matematiky, to se taky na průmkách ne vždy dělá. Za všechno z toho jsem vděčný. Matematika prvního semestru na FS ČVUT byla díky tomu opakování, fyzika 1 taky, z materiálů mám za A protože dát rekrystalizaci a Charpyho kladivo MĚ, kterej jsem z toho psal už pětkrát předtím… :-D
Opět nastala situace jako předtím na „malém gymplu“. Jste výběrová třída => vyšší nároky. A makejte! Tak my makali a bylo to znát. Kolektiv co sám sebe hecuje, drží spolu, nevím o nikom, kdo by byl vysloveně outsider. „My nejsme jentak někdo, my jsme čtvrtá Bé!“
I tady se ale našel zmrd, který nikdy nezapadl. Může si za to ale vlastní vinou, arogancí, hlupáctvím a buranským chováním a dobře mu tak. Pokud vím, jel v nějakých podvodech a asi skončí v kriminále, ne, není mi ho vůbec líto. Taky se našel snaživý hlupák, pár vohnoutů, co jim to bylo všecko lógr, prostě standardní vzorek. Ikdyž byl obor brán jako příprava na VŠ, ne všichni tam šli a ne všichni jsou dnes Bc. A opět ne všichni jedou dál na Ing. Ale střední nás na život a řekl bych i profesní praxi připravila dobře.
Po našem odchodu roku 2006 prošly ještě 2 třídy matfyz a pak program akreditovali jako technické lyceum. Lidi z lycea máme na VŠ, zkusím být slušný. Ty lidi neuměj ani strojařinu, ani elektrotechniku, matiku maj většinou jako na obyč SPŠ, je to taková demoverze gymplu. Možná umějí číst technické výkresy a modelovat v Inventoru, to gymnazista neumí, ale tím to hasne.
A navíc – my, „matfyz“, „aplikovaná mechanika“, cokoliv, prostě kovaný strojaři, my chodili do dílen. 4 hodiny týdně celý čtyři roky. Mám díky tomu spoustu praxe v samostatné práci na obráběcích strojích, ale i v kovárně, truhlárně, svařování i něco klempířiny a zámečničiny nás učili… Prostě nás i po téhle stránce vybavili pro život chlapa. Dnešní techlyceáci se chodí na stroje jednou za rok jen dívat. Teplé, zelené, levicové a zabalené do bublinkové fólie. To je mi ale pokrok…
Teď už je asi jasné, že jsem se vždy lépe cítil v kolektivech typu BNB. Proto si myslím, že JAKÉKOLIV elitní třídy, nejen víceletá gymnázia, by se neměly rušit. Je to vždy ke škodě, nutit nadané a inteligentní děti se mučit mezi nevzdělatelnými a nevychovatelnými blbečky. Průměrování je nástroj levicových demagogů a co se vzdělání týká, nikdy nepřinese nic dobrého. Podle mě by svou elitní třídu měla mít každá škola, a to proto, aby se jejím nadanějším studentům neházeli klacky pod nohy. Z hlediska dlouhodobé perspektivy státu je to podřezávání větve na které zrovna náhodou sedím.
Všechny, kterých se to může týkat, nechť tento článek vyprovokuje k akci.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)