Jak jsem potkal dezoláty

Někdy před týdnem jsem vyrazil do centra Budějovic, abych pozdravil přátele ze Strany Svobodných a podepsal petici proti dani z televize a povionnému financování vládní woke vysílačky, kterou najdete zde.

Dělám to tak často, skoro vždy, když se tady Svobodní vyskytují. Ano, jsem příznivcem a budoucím voličem Svobodných, nevadí mi, že kandidují společně s SPD a jsem rád tomu, že Libor Vondráček je v čele kandidátky tady v jižních Čechách. Už vidím ty diskuse. „Já bych čekal, že budeš volit Motoristy“ nebo „to ti nevadí, že kandidují společně s SPD“. Ano, já bych to taky čekal a ne, nevadí.

Byl to pro mě trochu nezvyk, odešel jsem proto z práce dřív a bylo krásné slunné odpoledne, co si lze přát víc. Tak tedy jdu v krásném odpoledni pozdravit pana Vondráčka a poděkovat mu, že dělá svoji práci a že na to nesere jako tolik lidí kolem mně. Libor Vondráček je živoucí ukázka toho, že je možné v politice fungovat bez toho, aniž by politik někomu nedával, urážel ho, dával mu ideologické nálepky a vůbec dělal to, co kolem nás praktikují mainstreamoví politici denně, takže jsme si začali myslet, že je to normální. Pro mně je to autentický politik se vším všudy, tedy člověk, který má nějaké myšlenky a nese je do politické soutěže pod vlastním jménem a ke svému prospěchu či škodě. Zde je také odpověď na to, proč nevolím Motoristy. Pana Vondráčka vždy rád vidím. Rád vidím a volím, když to jde.

A ano, pan Vondráček byl skutečně přítomen, spolu s dobrovolným spolupracovníkem Honzou, který pracuje pro Svobodné už dlouho. Jenže tentokrát měli skutečně zvláštní doprovod.

Postávali tam nějací vohrndírové s kusem utržené lepenkové škatule, na kterém byla fixem nahrabaná kruciální politická mesič, že kolaboranty z SPD tady v Budějovicích nechceme.

Vypadali, jako by dostali propustku z debilince. Působili, kulantně řečeno, velmi neupraveným, neformálním až ležérním dojmem. Upřímně, vypadali, jako by po tahu spali na louce, tam je sežvýkala kráva, ponechala nějakou dobu ve své komplexní trávicí soustavě a nějakým otvorem je zase bohužel vrátila lidstvu. Jeden z nich měl na sobě jakýsi přehoz, který vytvořil tak, že v rozích svázal českou a ukrajinskou vlajku, takže vzniklo něco jako pončo. Bylo to odporné.

Nevypadali, že by tam byli služebně nebo měli nějaký řídící orgán. Myslím, že to byli autentičtí užiteční idioti, tedy osoby, které někdo přesvědčil, aby něco dělali, aniž by znali proč. Z jejich bodytalku se dalo vytušit, že jim není zcela po mysli srdečný způsob, jakým jsem se přivítal s oběma Svobodnými, protože v jejich mysli byli přítomní Svobodní něco zcela opovrženíhodného a pozdravit se s nimi bylo něco jako pojídat žížaly.

No, vůbec jsem to nechápal. Nejednalo se o meeting SPD, na místě byli toliko zástupci Svobodných. Pokud vím, tak pan Vondráček stejně jako Svobodní mají k událostem na Ukrajině indiferentní vztah formulovaný zhruba tak, že v konfliktu Ruska s Ukrajinou nestojí na žádné straně, protože stojí na straně Česka. To se kryje i s mým názorem na celý konflikt. Protestovat tedy na místě proti kolaborantům z SPD zamotaný v ukrajinské vlajce mi tak připadalo stejně nemístné, jako si říci v mexické restauraci o smažák s tatarkou.

Ale hlavně, tohle tu nikdy nebývalo. Tady to bývalo svobodné město. Tady bylo možné projevovat názor nebo politické ppreference, aniž by dorazilo nějaké neomarxsitické Sturmabteilung. Halt nová doba, právo na korigované informace, taky na korigovaný názor a na korigovaný život podle představ pánů Fialy a Rakušana.

Přemýšlel jsem, kam tyhle jedince zařadit. Vypadali jak pomocníci pasáčka vepřů, tématicky byli zcela mimo a vůbec jsem měl dojem, že bych s nima na pivo nešel, ani kdybych ho pil.

V tom mě napadlo to slovo. Dezoláti.

Nevím přesně, kde to slovo vzniklo, ale známe dezolátní auta, která jsou v nedobrém stavu nebo dezolátní stavby, což je přibližně polovina mostů v Praze pod faktickým vedením pana Hřiba a formálním vedením toho geronta z ODS. Dezolátní lidi jsem si až dosud nedovedl představit, protože mi to tak nějak nesedělo. Asi se mělo jednat o jedince, jejichž celkový status je neuspokojivý, neutěšený, zoufalý, žalostný.

„Tak já půjdu někam jinam a uvidíme, jestli půjdou za mnou nebo zůstanou tady u vás“, mínil pan Vondráček a vzdálil se. Dezoláti se vydali i s jejich lepenkou za ním. Šli za ním jako kačenky. Aniž by si to uvědomili, jejich život a aktivitu právě určoval… wait for it… člověk z kandidátky SPD. To mi k vyhodnocení jejich vnitřní integrity stačilo. Byli prostě úplně v prdeli.

Kdyby se některý z čtenářů D-FENSe hodlal příště připojit k těmto dvěma loserům, mám tady několik tipů, jak se ze sebe nedělat úplného vola a protestovat proti výkonu základních lidských práv jiných lidí trochu účinněji.

Česká vlajka není hadr. Ne, ne a zase ne. Spolu s dalšími symboly je součástí naší národní identity a kdo není úplný kripl a odnárodněný fialovský šmejd, ten se k ní odpovídajícím způsobem chová. Stejně jako si z ní neděláme rohožku nebo ručník, nemyjeme s ní auto a neděláme si z ní ani oblečení. Není vhodné ani vlastenecké ji svazovat do jednoho celku s vlajkou jiných zemí, zejména jedná-li se o země jako Ukrajina, ve kterých politická reprezentace není legitimizována volbami a které se potýkají se systémovou korupcí.

Stejně jako svoboda, kolaborace je taky jen jedna. Není ta dobrá a ta špatná, je jen kolaborace. Kolaborant je osoba, která spolupracuje s jinou zemí. Vzniklo to z latinského collaboratus. Mezi ruským a ukrajinským kolaborantem nevidím rozdíl, oba jsou kolaboranti, jen ti druzí mají momentálně lepší P. R, Tedy, není úplně konzistentní obalit se ukrajinskou vlajkou a nadávat jiným lidem do kolaborantů, protože v ten moment sám velmi očividně kolaboruji.

O tom, zda v Budějovicích kolaboranty chceme nebo ne a jaké, si s dovolením rozhodnu jako občan Budějovic sám. Nepotřebuji nějakého umolousaného poradce od Spolu, aby mi s tím pomáhal. Jsem dospělý. V Budějovicích je například poměrně početná komunita japonských kolaborantů a ty tu rozhodně chci, protože jsou to slušní lidé.

Překvapivě existují i jiné formy prezentace nějakého sdělení, než ho napsat na starý kus lepenkové krabice fixem. Hodnotu takového poselství to velmi zásadně snižuje. Dokonce se dá říci, že i zásadní pravda dějinného významu snadno zanikne, je-li prezentována nevhodně, o dementních ideologických slintech ani nemluvě. Já rozumím, že to vypadá prima levicově, aktivisticky a woke, ale pochybuji, že kartonová krabice jako médium je skutečně způsobilá k důvěryhodnému zprostředkování jakéhokoli poselství, protože krabice nečtu.

Tím se dostáváme k tomu, že když třeba někoho o něčem přesvědčit, je dobré u toho působit přesvědčivě. Pokud chceme na souboj v důvěryhodnosti vyzvat někoho, kdo je již dostatečně přesvědčivý, je třeba zkusit působit ještě o něco přesvědčivěji než on. Kraťasy a plastové pantofle v tomto směru nejsou optimální. V tom je dobré vzít si příklad například z uvedeného pana Vondráčka, který vchází v kontakt s potenciálními voliči slušně oblečen i upraven, nikoli jako somrák odněkud od cikánské večerky.

Celé jsem to chápal jako projev inherentní fašistické nenávisti, kterou bohužel v sobě chovají někteří příznivci současných vládních struktur a která se vyznačuje snahou zbavit veškeré politické oponenty práva se svobodně vyjadřovat, shromažďovat, předávat si informace a ve finále by jim nejraději sebrali i právo na vzduch, jak se občas projevuje neskrývanou podporou politické vraždy Charlieho Kirka v USA.

Je mi líto, že máme v Budějovicích takové debily, kteří jsou navíc penetrantní a obtěžují naše hosty, v tomto případě návštěvníky z Jindřichova Hradce a Prahy, a kazí pověst našeho města ještě víc, než je zkažená. Co si o nás pomyslí. Jako by nestačilo, že tu máme mizerné řidiče a nejnebezpečnější křižovatku na zeměkouli, máme tady taky zhovadilé smradlavé otrapy jako někde v Praze.

Pánové, přijměte prosím moji omluvu, příště se to snad už nestane. Nějak to pořešíme. Jsme svobodní lidé, ve svobodném městě, v zemi, která bude zase svobodná natolik, aby v ní bylo možné projevit svůj názor.

02.10.2025 D-FENS

Související články: