Mám rád hromadné počítačové střílečky, dva týmy proti sobě, vyhraje tým jenž vyhladí druhý tým do posledního muže.
Doma u kafe s čokoládou v teple v suchu a s jistotou mé vlastní nesmrtelnosti je to pěkná hra. Ženské nechápou, proč kluci paří tyhle hry, ale důvod je podle mě jednoduše evoluční. Člověk se učí metodou pokus omyl, kluci ví že jim hrozí boj na život a na smrt, a hra je prostě tréning, aby mozek a tělo mělo odzkoušené situace jak na to, až dojde na opravdový fyzický boj o život.
OK, počítačové hry netrénují až tak to tělo, ovšem umožňují projít si teoretické situace, které si jinak v reálu nemáte skoro nikdy tu možnost odzkoušet předem. Nebo vůbec. Jsou to věci, které vás můžou zabít, ať jste slaboch nebo hrdina, protože jejich výsledek nezáleží až tak na fyzické síle jako na tom, jakého má bojovník fištróna.
Případ: Iniciativní blbec je horší než nepřítel.
Vyrážíte do boje na život a na smrt, 15 proti 15, první vyráží nejrychlejší lehké tanky, průzkumníci, mají za úkol odhalit nepřátele pro palbu ze zálohy, kterou zajišťují pomalé houfnice a těžké tanky, zakopané, zakamuflované různě po hřebenech hor a mezi budovami…
Jakmile nastane první kontakt, začíná jít do tuhého, první průzkumníci začínají umírat a berou při tom sebou první nepřátele, první kontakt probíhá mezi lehkými rychlými jednotkami, a poté co se jedné straně podaří získat převahu v průzkumu, mohou těžké tanky a houfnice ze zálohy vyrazit dopředu, stále s maximálním důrazem že nesmí být odhaleny.
Odhalení blízko fronty v této bitvě znamená zničení. Moderní zbraně jsou nemilosrdné, trefí se prakticky každej kdo vystřelí, přežít se to dá zpravidla tak, že na vás nevystřelí. Tedy hlavně tak, že vás vůbec neuvidí.
Strana která ztratí převahu v průzkumu a palbě ze zálohy má tři možnosti:
1. Stáhnout se a koncentrovat svoje oslabené síly do nových obranných pozic, a obnovit převahu jinde = strategie „taktický ústup“
2. Zůstat a nedělat nic = strategie „čekání na smrt“, jistá smrt, vyzobaj vás jak datel červy…
3. Vyrazit „Hurá!“ do boje vstříc nepříteli a pokusit se využít moment překvapení a vlastní iniciativu…
Třetí strategie je jednoznačně nejzábavnější, a počítačové hry nám klukům umožňují odzkoušet si jaké by to bylo, kdybysme nebyli vázáni touhou přežít ve zdraví, a šli si to rozdat na férofku kdo z koho, s přibližně padesátiprocentní šancí, že při tom chcípnem. Ale když se podaří využít moment překvapení a zaskočit nepřítele nečekajícího okamžitý ostrý útok… Nebo prostě převálcovat nějaké lemply, co neumí střílet…
…pak budeme za hrdiny, a budem mít o čem vyprávět!
Sláva hrdinům, sláva nám!
Strategie číslo 3 je pro kluky extrémě zajímavá zejména protože kdo nic neriskuje, nic nemá. Strategie č.3 umožnuje pohádkové zisky, jenže hrozí totálním zničením a smrtí. Je zajímavé že kluci jsou už takoví: Mezi klukama je víc idiotů a víc géniů než mezi holkama, které jsou všechny takové uprostřed průměrné. Třeba je to protože holky nerady riskují, tudíž nevybočují. Ale kluci prostě riskujou – a proto buď mají, anebo nemají. Kdo riskuje, může o všechno přijít. Ale kdo nic neriskuje, nic nemá. Je to zákon vesmíru.
A tak když jste třeba nějakej Rommel, máte vyšší IQ a lepší zbraně a lepší vojáky než nepřítel, i když je vás aktuálně v bitvě méně a nemáte převahu v průzkumu, potom je i v takovém oslabení strategie č.3 lepší strategie než strategie č.1 – Jste prostě na férofku silnější, a tak svému nepříteli jdete rozbít držku. „To je dobře že mají Britové radar, alespoň je nebudeme muset hledat…“
Když jste Stalin, a máte horší zbraně, horší vojáky, potom vlastní útočná iniciativa skutečně není preferovaný směr ve vaší armádě a nejlépe ustoupit dokud je čas a pracovat na zlepšení vlastní situace, nebo alespoň nedostatečnou kvalitu dohnat kvantitou… Stalin zvolil vítěznou strategii a vyhrál, a proto byl dobrý generál. Alespoň z hlediska válečného.
No a pak je zde možnost, kterou si z vínku vyberou lůzři: A to jest že jste blbej jako Hitler v pozdních stádiích závislosti na pervitinu, a snažíte se vyvýjet iniciativní útoky navzdory faktu, že už nemáte lepší vojáky, a už nemáte lepší zbraně, protože vaši nejlepší vojáci už padli, a nepřítel vaší púvodní převahu ve zbraních srovnal.
Po poslední vítězné přestřelce stál tank nehybně v bahně bez pásů, a elektrický pohon věže byl fuč. Střelec točil páčkou manuálního otáčení věže jak rychle jen dokázal, ale bylo to hrozně pomalé, a hlavně zbytečné. Nabíječ byl mrtvý, radiooperátor se modlil k Bohu. Ze tří směrů se blíží americké Shermany, než se dostanou do pozice ze které budou moci střílet, možná se podaří ještě jednou vystřelit, a jeden Sherman zničit? Kapitán zkouší přesvědčit zraněné vojáky, ale je víc než pravděpodobné, že ten Sherman už ani nezahlídnou…
Pak najednou, během dvou vteřin tank zasáhne 6 přímých zásahů z několika směrů, je to rychlejší než bys řekl švec.
Jak by asi řekl Rommel, tohle už bylo zralé tak akorát na kapitulaci nebo sebevraždu. Ovšem Rommel nebyl blbec. Pochopil, že do této šlamastiky se dostali, protože následovali iniciativního blbce, a ten je doved do pasti.
Stává se to každý den v mé oblíbené hře v tanky.
Začíná bitva, 15 proti 15…
Krátce potom co proběhne první kontakt, naše strana ztrácí první průzkumníky a nepřátelský průzkumný tank se dostává nebezpečně blízko, hrozí že odhalí naše zakopané houfnice a těžké tanky v záloze se ocitnou pod palbou kterou nebudeme schopni opětovat, protože naši průzkumníci selhali a už je nemáme. Nevíme odkud na nás nepřítel střílí, slabší kusy panikaří, vyjíždějí z krytu a umírají…
Bitva se rozezní…
Nepřítel odhalil naše pozice a začal likvidovat naše první, špatně zakopané těžké tanky. Jsou pod palbou ze zálohy – jsou už prakticky mrtví, je jen otázkou pár desítek vteřin kolika zásahům jejich pancíř ještě odolá? Zůstat a nehýbat se je jistá smrt, ustoupit znamená opustit výkop a ještě rychlejší jistou smrt…
Mnozí bojovníci tudíž v tuto chvíli volí raději „Banzáááj!“ = vlastní iniciativní sebevražedný útok, úprkem vprk. Protože to je v takové situaci už asi ta poslední „nejvyšší šance na přežití“. Musíte se začít kurva hejbat. Možná máte jen 5 procentní šanci že to dáte, ale pořád lepší něž alternativa „stoprocentní smrt“. Třeba se trefíte zrovna mezi těch 5 vteřin, kdy protivník bude přebíjet, a potřebný odkrytý úsek dáte tím nejrychlejším sprintem jaký dovedete? Ale to se spíš nestane…
Často se stává, v takové počítačové bitvě tanků, že někdo se pokouší útočit Banzáj a komanduje všechny okolo aby do toho šli s ním. V počítačové hře je to sranda, ale možná jenom jeden z deseti takových útoků skutečně projdou. Ve skutečnosti je to velmi vražedná záležitost, a proto to má cenu zkoušet asi jenom formou hry, třeba na počítači. Ale když se to povede, a váš útok se stane zároveň průzkumem a lovem nepřátel jak lovné zvěře… Takový malý vítězný Blitzkrieg. A o tom to je…
Nicméně blitzkrieg funguje pouze v případě, když útočí skutečně kvalitní hráči, sehraní, přesní, hráči kteří mají tanky vytuněné na max a nedělají chyby. Hráči kteří smysluplně spolupracují, jsou trpěliví, neútočí skrz smrtelné pasti. Nepáchají zbytečné sebevraždy, ale zároveň ochotní riskovat, protože nepřemýšlí nad smrtí. Soustředí se na boj, čekají na chybu protivníka a tu okamžitě nemilosrdně trestají. A když jim bohové přejou, nepřátele postřílí, a oni vyhrajou.
Takových hráčů, kteří toto dokážou, je naprosté minimum, a když se objeví ve skutečné válce, vypráví se o nich tisíce let, natáčí o nich filmy. Hráč který je schopný provést vlastní iniciativní protiútok a při tom pozabíjet mnoho nepřátel je zpravidla trénovaný zabiják, který ví jak zbraně střílí a jak se tomu postavit. Neriskuje zbytečně, jde do toho s tím, že ty nepřátele prostě pozabíjí, ale zároveň nenechá na sebe zbytečně střílet. Ví co dělá.
Zelenáč nic takového v sobě nemá, ale to zelenáčům často nebrání alespoň na oko předstírat, že na to mají. Vyburcují celou jednotku do banzáj útoku, a když jsou zelenáči hloupí pak všichni hromadně vyrazí vstříc jisté porážce a smrti.
To jsou situace kdy naopak ti zkušení zalézají hlouběji do nor, a snaží se ten banzáj útok alespoň krýt ze zálohy a přitom těm útočícím zelenáčům nadávají že jsou to kreténi že páchají takovou sebevraždu! Ujíždí někam do dálky mimo dostřel vlastního týmu a ten je pak nemůže smysluplně krýt. A ti zelenáči, jak se ocitnou pod smrtelnou palbou, a zjistí že je nikdo nekryje, nadávaj těm těm vzádu že jsou srabové, kdyby vyrazili s nima, tak že by to dali, ale že se jako srabové schovali a nepodpořili ten útok – „To kvůli vám sme to prohráli, protože jste kempili někde v zázemí a nešli do toho s náma!“
Válka je složitá, a na otázku kdo za naší prohru skutečně může nelze nikdy spolehlivě odpovědět. Jediné, co nám klukům tudíž zůstává, je dělit se na vítěze a poražené, skóre je jasné. Ale kdo způsobil, že se naše strana neubránila nepříteli? To úplně jednoduše spolehlivě zodpovědět nelze. Může za to Bůh nebo král, nebo nějaký generál, nebo vojáci nebo špatné vybavení? Bude to asi nějaký součinitel všeho možného. Někdy vám válku prohraje obyčejné špatné počasí… Začne pršet, a vy uprostřed bitvy ztratíte wifi signál…
Proto pokud chceme problém „kdo za prohru může“ zjednodušit můžeme prostě konstatovat, podle výsledku bitvy, že ten protiútok byl prostě marnej, a že ten kdo ho vyvolal zvolil špatnou strategii a byl to tudíž špatný generál. Své prohře šel naproti a prohrál.
V nějaké rytířské etice nebo samurajském kódu se prachnic nevyznám. Já jen pařím počítačové hry. Ale tady je asi důvod spáchat harakiri, když jste jako kapitán dovedl své muže na smrt v marném sebevražedném útoku. V takovém případě je Harakiri asi docela na místě.
Ovšem harakiri, když už ne fyzické, tak alespoň to „společenské“ páchají muži co mají nějakou čest. Ale ne všichni muži jsou čestní: Mnoho blbců zelenáčů vytáhne své jednotky do sebevražedného Banzáj útoku, a když to nevyjde nevyvodí z toho vlastní zodpovědnost, nespáchají harakiri, ale naopak začnou obviňovat ty kteří přežili, a ty kteří se sebevražedného útoku nezúčastnili, začnou všechny obviňovat ze zrady a dezerce a nejradši by reportovali a popravovali…
Ona to může i nemusí být pravda. Válka je extrémně složitá, srabové v bitvě vám můžou opravdu zkazit den, a dezerce uprostřed boje může být katastrofálně fatální. Nicméně, jak by asi řekl klasik, Bůh suď. Tyhle velký obviňování lítaj zpravidla po těch nejvíc zpackaných útocích které vedli ti největší idioti, kteří vyběhli na otevřené pole pod přímou nepřátelskou palbu, a pak se zlobí „že je jejich team neochránil“.
Všechny tyhle obviňování jsou ale takový trochu marný, válka je činnost s maximálním poměrem risk/cost/benefit, a všechno nakonec lze svést na risk, který nevyšel. Výsledek bitvy je jaký je, a hledat za to viníky v těch co se banzáj sebevražedného útoku nezůčastnili? K čemu by vám v tý bitvě byl, třeba nějakej posranej, totálně v šoku z nastalé situace pod přímou palbou nepřítele…?
Na druhé straně spektra – často se v bitvě stává, když bojujou samí zelenáči, že se všichni srabi schovaj spolu do jedné díry, vůbec nevytvoří rozestupy potřebné pro vzájemné krytí. A když je nakonec v tý díře nepřítel odhalí, tak je obklíčí a po jednom je vyzobá. To zase ti zkušenější už během bitvy začnou nadávat týmu: „Jste se zbláznili? Všichni na jednom místě?? Jsme mrtví!!!“
Ale i to lze přežít, možná 1 zpackaná obrana z deseti to i tak ubrání… Stačí aby váš protivník nevyužil vašich taktických chyb ve svůj prospěch, a jeho bojovníci na vás nabíhali jeden po druhém, místo aby si počkali až všichni dorazí na místo a pak zaůtočili, všichni najednou…
Po takových bitvách co skončí prohrou 0:15 pak zpravidla idioti píšou sprostá slova na všechny strany a snaží se řešit kvůli komu prohráli? Hledají viníka, kdo za tu prohru může? A můžete za to samozřejmě vy, a vy, a vy taky! Protože jste jim nepomohli vyhrát!
Je to možná trochu exprese sobectví a narcisismu – za svůj zpackanej život, za neúspěch kterým dopadl můj zpackaný útok, viním někoho druhého. Ale když to kluci co hrajou počítačový hry tak prožívaj, jak moc víc to musí prožívat vojáci kteří tohle zažijou v reálu?
Možná že ti „nejchytřejší“ bojovníci, ze kterých padaj tyhle kecy o tom, kdo za to může, že jsme prohráli, třeba přesně tihle jsou ti největší kreténi, co se do těch zpackaných banzáj útoků iniciativně pouští? Anebo se všichni spolu schovaj do jedné díry a doufaj že frontová linie k nim nikdy nedojde, že to ti bojovníci tam venku nějak zvládnou, sami… Asi protože si nepřipouští, že v boji na život a na smrt jsme v tom jenom každý sám za sebe. Jsou nezodpovědní, zodpovědnost za své přežití hází na své spolubojovníky… Ale tak to nefunguje.
Voják se stará, voják má. Než někam vyběhnu tak se musím postarat aby všichni věděli, že mě mají krýt. Když mě nikdo krýt nebude, tak nikam neběhám. Spolubojovníci vám pomůžou, ale nemůžete od nich očekávat že se za vás obětují. Přesto, mnozí se skutečně obětují. Mnozí zbytečně, někteří „úspěšně“ – tedy umřou, ale pro dobrou věc. Ale rozhodně ne všichni, a už vůbec ne když se ocitnete pod palbou v situaci bez krytí… To se na vás potom všichni vyserou, vojáci nejsou sebevrazi.
Každý skutečný bojovník po prohrané bitvě asi radši mlčí. Zkušení bojovníci pokrčí ramena: „a co ste jako čekali?“ Že vás nepřítel jen tak nechá projít přes otevřené pole? Mimo dostřel z vlastních houfnic, bez krytí? Byl to příliš velký risk a ten vám nevyšel. Tak jste dostali pro co jste šli. Teď po bitvě je jasné že jste neměli útočit ale bránit, nebo zdrhat, ale na to už je teď pozdě. Všichni vaši vojáci jsou mrtví. Prohráli jste.
A jak vás tak pozoruju, vy byste to prohráli i kdybyste jenom bránili, měli jste radši zdrhat.
Skutečnej bojovník nemyslí, bojovník ví. No a ti druzí mezi tím vymýšlí, kdo za to může? Může za to Achilles? Že s námi odmítl bojovat? Nebo kdo za naši prohranou bitvu může? V Tróji si zase myslí, že za jejich zpackanou prohru může Paris co unesl Helenu a tím rozhněval bohy. Kokot.
Skutečný bojovník a ultimátní vítěz Odysseus, jenž šel do války protože musel, zcela smířen že buď přežije on anebo nepřítel, jen pokrčil rameny a řekl: „No jo no, tak ste si neměli tahat toho koně do města.“
Iniciativní blbci horší nepřítele jsou skuteční. Jsou to blbci protože provádí špatnou risk/cost/benefit analýzu a volí špatné strategie, a proto nakonec prohrají válku. Klidně vám do města přitáhnou nepřítele, nebo vás pošlou na zbytečnou a marnou sebevražednou misi. S šavlema na koních proti kulometům. Blbci se tváří jako neporazitelný Alexandr Veliký nebo Caesar, jenže nejsou. Chybí jim zkušenosti a rozum potřebný pro úspěšnou bojovou iniciativu, a proto jsou jejich iniciativy odsouzené k nezdaru už od začátku. Tito pak prohrávají bitvy a války. Protože válce nerozumí.
Oproti tomu největší válečníci historie mají solidní záznam vítězství i proher, kterých se na bojišti zůčastnili. Když do války musíte, jsou to esa hodná následování, protože s takovejma bojovníkama v čele budete lovit nepřátele jak lovnou zvěř. Esa jsou skutečná, v každé válce se objeví lidé schopní zabíjet nepřátele řádově lépe a efektivněji než všichni ostatní. Es bývá málo ale když se objeví, mění výsledky bitev. Jsou to zabijáci. Nepřipouští si prohru, budou bojovat dokud nepřátele nepozabíjí, i kdyby zůstali poslední z týmu, budou jako Rambo sami proti všem, a ty nepřátele prostě pozabíjí, do posledního, a vyhrajou…
David zjistil, že obra s mečem v brnění lze sejmout dobře mířeným šutrem z praku. A šel do toho sám. Nikoho nenutil aby ho v útoku na Goliáše následovali. Naopak, všichni ho zrazovali říkali mu: Davide, ty debile, taková sebevražda! Goliáš tě rozpůlí vejpůl tím svým mečem! Ale David měl natrénováno, prakem střílel lvy, když šli po ovcích… Goliáš dostal tečku mezi oči přes bronzovou helmu, a omdlel. David vzal Goliášovi meč, a usekl mu jeho vlastním mečem hlavu. Risk vyšel, a z Davida se pak stalo eso v Izraelské armádě a nakonec to dotáhl na krále.
Alexandr Veliký si řekl: Mám nejsilnější armádu na světě, know how jak zakládat města, která budou živit mojí armádu, proč takhle nedobýt celý svět? A vyšlo mu to.
Caesar musel překročit Rubikon, ale jeho vojáci do toho šli s ním, protože se prokázal jako dobrý vojevůdce. Caesar byl dobrý vojevůdce, protože nebojoval jako galští kokoti stylem „Nepřítel si myslí, že mě zaskočí, když obětuje levé křídlo. Ale já zaskočím nepřítele! Obětuji své levé i pravé křídlo!“ – Naopak. Caesar myslel na své vojáky a neobětoval je zbytečně. Proto se z něj stal Caesar.
Ale 999 bojovníků z tisíce tohle v sobě nemá a tudíž nejsou následováníhodní. Hloupí Galové útočili hlava nehlava proti promyšlené římské mašinérii a proto prohráli. Byli to zemědělci, oráči, chlapi silní jako hora, a odvážní – ale pořád jenom sedláci, nedobře organizovaní a nezkušení ve válce. Netrpěliví, a velmi naivní. Z dlouhodobého hlediska snadná kořist pro organizovanou armádu římského střihu.
Vedl je prý nějaký Asterix a Obelix, a když šli do boje museli se nafetovat nějakejma drogama. A tak ačkoliv byl říman proti galovi malej skrček, taková myška, individuální fyzická síla galů jenž vydala za 3-4 římanů, a jejich obří meče proti těm malým římským párátkům – to všechno bylo Galům k hovnu. Římani měli organizovanou armádu vedenou generály, kteří se zamýšleli nad uměním války včetně využití nejmodernějších technologií jako byly různé balisty a katapulty, obrněné dobývací stroje, ale hlavně – zásobování pro tisíce vojáků daleko na severu a pojem „ekonomika války“ – to jsou věci které galští kokoti zanedbali, a proto nakonec platili daně Římu. A živili jeho armádu.
Proto pokud se neobjeví nějakej Žižka, kterej prokáže svoje vojenské umění prakticky, nebo Albrecht, kterej velkým armádám a jak s nimi bojovat prokazatelně rozumí, pak se nikdy nepoušťejte do ostrých útoků přes otevřené pole bez krytí, jenom protože na vás nějakej komediant řve „Do útoku, BANZÁJ!!!“ Je to jistá smrt. Žižka ani Albrecht by přes otevřené pole bez krytí nikdy neútočili, protože měli fištróna. A i tak byla pravděpodobnost smrti vysoká. Protože kdo žije mečem, umírá mečem, a ani válečná esa nejsou vůči smrti imunní.
Pokud ale v týmu nemáte žádné eso, a vy víte že se na vás valí přesila, pak jediná šance na přežití je zabetonovat obranu jako český národní tým a doufat v plichtu, kdy se ani jednomu týmu nepodaří vyhladit ten druhý. Žádné expedice mimo dostřel z našich hradů a bunkrů, prostě sedět na posedu vždy připraven okamžitě vystřelit, a protivníka sejmout během prvních několika vteřin jak se objeví – i kdybyste na to museli ve střehu čekat týden… A jak vystřelíte okamžitě zdrhat na další připravenou zakamuflovanou palebnou pozici, protože váš výstřel pravděpodobně odhalil vaši pozici, a vy máte pár vteřin na to abyste svou pozici změnili – pár vteřin než vás zaměří a vystřelí… Dlouho čekat, a pak se hned kurva hejbat. A při tom vědět co člověk dělá, nedělat chyby, čekat na chybu protivníka, vlákat ho do palebných pastí a tam ho okamžitě, nemilosrdně ztrestat. To je esenciální skill.
Eso se do vás nepustí, když uvidí, že by to pro něj byla sebevražda. A když proti vám půjdou iniciativní blbci, nepřátelský tým si na vás vyláme zuby. V nic lepšího slabší tým nemůže doufat.
16.03.2025 Barn Swallow
(127x známkováno, průměr: 3,06 z 5)