„Co je to za eso,“ říká Cimrman, „když se nechá chytit?“ V policejních kartotékách jsou kriminální živly podřadné, druhá, třetí sorta. Prvotřídní kapacity oboru žádná policejní kartotéka nemá. A přece jsou jejich jména někde obsažena a dokonce archivována. Ptáte se kde ? V třídních knihách.
Už ve školních škamnách se pozná, kdo roste pro šibenici.“ Géniovu úvahu lze rozšířit ze školních lavic na podhoubí high-tech zločinců, a to na robotické kroužky. Děti a teenageři v kroužcích robotiky dokáží sestavit z mixu stavebnic, arduina, microbitu, merkuru, lega, fischer techniku a vraků komerčních hraček nečekaně sofistikovaná zařízení, která dokáží jezdit, plavat, bojovat a létat, vyhýbat se překážkám, udělat něco zcela samostatně, slpnit úkol na povel uživatele nebo na základě impulsu z nějakého senzoru. Dobře se kolem sebe dívejte. Tisíce dětí mají dnes schopnosti postavit a na dálku řídit spoustu zajímavých věciček. S věkem některým z nich přibyde i „motivace“ něco provést. Cimrman má samozřejmě pravdu, každý zločinec byl jednou dítětem, korelační koeficient = 1.00.
Kdejaký postapokalyptický film ukazuje bastlíře, kteří ze šrotu, modulů, poskládají funkční kyberpunkově vypadající udělátko na cokoli. Drony na Ukrajině ukazují praktické využití dronů s minimálním rizikem a náklady a je jasné, že pilot a konstruktér dronu má u armády budoucnost. Nechcete aby váš syn sloužil jako Kanonenfutter? Ať chodí do kroužku robotiky, zajistí si teplé místečko u obrazovky s joystickem a konzolí pro skriptování útočných scénářů pro AI hejna dronů.
Válka je válka, ale jak to vypadá v civilním životě?
Podle tisku to vypadá, že se dosud nikdo neodhodlal využít tyto technologie ke zločinu na dálku. Ke spáchání zločinu, který jako zločin nevypadá. Útok beze stop, který vypadá jako nehoda nebo nahodilé neštěstí je ale velké lákadlo. Spíše se však o těchto činech neví, protože jsou buď dokonale provedené, neodhalené nebo nejsou průkazné a zprávy o nich se cenzurují. To by dávalo smysl, protože popularizovat tyto úvahy je nebezpečné, protože proti těmto útokům není účinná obrana. Opakuji: neexistuje účinná obrana. Motivace útočníků mohou být pojistné podvody (žhářství apod.), poškození majetku, krádeže, odposlechy, poškození zdraví nebo usmrcení. Právě o „digitální vraždě na dálku“ se před lety v IT kruzích diskutovalo.
Ajťák ≠ bastlíř
Většinou. Mezi ajťáky není mnoho lidí, co by si ve volném čase hráli s pájkou a uměli „konstrukci“. Pár jich ale je a z nich je člověku úzko, protože Leonardo da Vinci má hodně reinkarnací. V hospodě před asi 10 lety z kolegy vypadlo, že by šlo spáchat zločin na dálku a že o tom někde četl a že se jen čeká kdy a kdo bude první. „Jen k tomu mít toho robota.“ Tak dnes ho máme a za pár stovek. A je i možné reálně někoho pomocí DIY řešení někoho okrást nebo dokonce zabít a to beze stop. Probírali jsme jak to udělat a jak se proti tomu bránit. Shrnutí: musíte si rozmyslet vektory útoku a naplánovat možnou obranu co by mohl udělat napadený. Na straně útočníka je komplikované zahladit po sobě stopy – téměř to nelze. Cesty jsou ale je to hodně náročné a se vším všudy je operace výrazně dražší a časově náročnější, než pouhé pořízení dronu. Oběť se však proti hrozbě naprosto nemůže bránit. Nejen díky tomu, že si útočník vybírá čas a způsob útoku, ale i díky parametrům útoku jako rychlost a účinek. Jde o problém, se kterým budeme muset začít „něco“ dělat, protože byť riziko nastane s nepatrnou pravděpodobností, jeho následky budou katastrofální. Metodika obrany měkkých cílů existuje, ale je u soukromých osob a firem neuplatnitelná a neúčinná. Desítky let trvalo, než se lidé naučili zapínat bezpečnostní pás v autě. Zacvaknete ho, aniž byste si připustili, že můžete právě při této jízdě nabourat za zemřít. Snižujete dopady možného rizika. U dronů a high-tech nemáme desítky let. Vypadá to jako marný boj, lidé neberou vážně události, které nastávají s mizivou pravděpodobností a mají fatální dopady. Aktuálně v oblasti své bezpečnosti končíme očkováním, instalací antiviru na PC a uzavřením životní/neživotní pojistky. Více se aktuálně dělat nedá a od státu nelze nic čekat. Co s tím?
Uvědomuje si to někdo? Je nějaká role ve společnosti, která by tyto hrozby brala vážně a nevytvářela bezzubé metodiky do šuplíku? Dnešní regulace je neúčinná a to proto, že technicky účinná být nemůže. Nabízí se otázky co je skutečně na pozadí regulace dronů? A proč jen létajících? Drony jsou ideální nástroj pro to, „něco někomu provést“. Pokud bych chtěl být důsledný a někomu škodit, postavím si sám právě dron, který bude FPV a bude mít dosah pár kilometrů, zřejmě by šlo o kluzák, ten má delší dolet a je méně slyšet a více unese … Je zábava tyto věci stavět, zalétat a obejít limity komerčních řešení jako GPS fencing. Vypadá to, jakoby dosud nikoho nenapadlo dron nebo nějakou robotickou hračku zneužít k reálnému zločinu, spousta potenciálních pachatelů zločinů ale má schopnosti a motivaci to udělat, nebo si někoho na konstrukci najmou. U měkkých cílů neexistuje aktivní obrana. Osobní útok je riskantní a tito vyšinutí jedinci obvykle akci nepřežijí. Člověk, který zvládne dron má vyšší šanci zústat neodhalen a může způsobit vyšší škody a to opakovaně a na více místech najednou. Reálná bezbrannost proti takovému typu útoku způsobí paniku, jakou jsme tu ještě neměli.
To, že poslední rok podstatně kleslo bzučení dronů nad našimi hlavami můžeme vnímat jako pozitivní, ale i jako klid před bouří.
11.02.2024 architekt
(108x známkováno, průměr: 2,53 z 5)