Hans Hermann Hoppe: O konzervatismu a libertarianismu – část - zpět na článek

Evropane Jirko, opět bych řekl, že je to text pro domorodce složitý, neb v hlavním textu jsou dvě definice konzervativců, zatímco Hoppe dává přednost třetí definici v poznámce o „dispozici“. První definici zavrhne, ale v třetí poznámce označí neokonzervatice za etatisty, tedy spadající do první definice. Ty důležité příklady pro pochopení jsou schovány v poznámce třetí mimo hlavní text, jenže mnoho z nich je domorodci neznámých. Hoppe kritizuje konkrétní lidi v U.S., Německu, ale my tu z televize známe leda tak ty americké a evropské unijní „liberální demokraty“, takže nevíme, o kom je řeč. Hoppe má tak pravdu, že jsme zmateni z výrazů.

Hlavní text je vlastně závěrem, shrnutím Hoppeho předcházející práce, jejíž nejdůležitější příklady jsou jakoby nevýznamné uvedeny v poznámkách, jenže člověk neseznámený čeká nejprve analýzu (rešerši atd.) a až pak závěr – něco jako nejdřív nasypeme na hromadu všechno, co si samo říká nebo o kom kdejaký Zamazal tvrdí, že je konzervativec, a pak to roztřídíme. Jak jsem tu někde psal, na styl textu si člověk musí zvyknout, nedívat se na to jako na tvrzení spadlá z nebe. Člověk musí často zapadnout do další knížky uvedené v poznámce, než si to v hlavě srovná.

Zdejšímu čtenářstvu by prospěly spíše vysvětlení myšlenkových stavebních kamenů – v článku zmíněny „princip soukromého vlastnictví“ nebo „absolutní nekompatibilita mezi svobodou a rovností“. A „princip dědictví“ pro Challengera.