Hans Hermann Hoppe: O konzervatismu a libertarianismu – část

Kapitolu bych rád zahájil diskusí o dvou významech slova konzervativní. V jednom smyslu je jím označován ten, kdo, obecně řečeno, podporuje status quo; člověk, jemuž jde o uchování momentálně platných zákonů, kodexů jednání či morálky, pravidel, nařízení.

Jelikož se však taková pravidla i instituce na různých místech a v různých časech liší, liší se také to, co konzervativec podporuje. Být konzervativcem v tomto smyslu neznamená tedy nic určitého, výraz prostě označuje člověka spokojeného s nastolenými poměry.

Význam říkající tak málo můžeme jistě s lehkým srdcem odložit, neboť nám jde o jiné, specifičtější a vyprofilovanější pojetí diskutovaného pojmu.¹ Konzervativním člověkem proto nadále chceme označovat někoho, koho na prvním místě charakterizuje víra v existenci přirozeného řádu, přirozeného stavu reality jako výrazu jejího souladu s povahou věcí: někoho, kdo ve shodě s tím rovněž věří v přirozenost lidskou. Takovýto konzervativec současně nepopírá, že přirozený řád může být narušen, rušivý prvek však chápe jako náhodnou anomálii ‒ zemětřesení, hurikány, škůdci, obludy a divá zvěř, koně se dvěma hlavami či lidé se dvěma páry nohou, mrzák, idiot, válka, agrese, tyranie. S tím pak souvisí jeho druhý charakteristický rys ‒ důsledné oddělování anomálie (nahodilosti) od normálnosti (esenciality). Konzervativec je přesvědčen, že rozlišovat mezi nimi může každý, že přirozený řád, starobylý a věkovitě neměnný, lze poznat, a že především kvůli tomu byla člověku dána schopnost abstraktně myslet.

Konzervativcem v pravém slova smyslu je rovněž někdo, kdo ve shodě s poznaným také prakticky jedná, kdo staré a přirozené podporuje, kdo normální a trvalé chrání před náporem dočasného a abnormálního. Jako společenský vědec zdůrazňuje nezastupitelnou funkci rodiny (otce, matky, dětí, vnuků) a důležitost rodinné domácnosti, založené na principu soukromého vlastnictví. Následný vznik komunity ‒ složitého systému fundamentálních, přirozených, esenciálních, odvěkých a nenahraditelných společenských jednotek ‒ vykládá primárně jako výsledek spolupráce rodinných domácností. Ty v jeho pojetí rovněž reprezentují základnu hierarchického společenského řádu v nejobecnějším slova smyslu ‒ existující hierarchie dětí a rodičů se přenáší do (složitým předivem rodové spřízněnosti propojené) širší komunity, odráží se pak i v posloupnosti učňů, sluhů, pánů, vazalů, rytířů, lenních pánů a králů. Vzniklá pyramidová struktura má pak ještě další funkci ‒ slouží jako podklad pro dvě vrstvy autority. Autority světské-fyzické i pro bezprostředně navazující vrstvu duchovně-intelektuální. Tedy pro posloupnost kněží, biskupů, kardinálů, patriarchů nebo papežů, jejíž vrchol zároveň pojí člověka s transcendentnem, a to prostřednictvím autority nejvyšší, autority boží.

Pokud konzervativci (přesně řečeno konzervativci západní, anticko-křesťanští) vůbec za něčím stojí, stojí za rodinou a z ní vycházejícím systémem společenských hierarchií, stojí za přirozeně vzniklou pyramidou duchovně–intelektuálních autorit.²

II.

Po obecných úvodních poznámkách se přeneseme do přítomnosti a pozornost zaměříme na vztah mezi konzervatismem a námi zastávanou pozicí ‒ libertarianismem. Proč? Jsme totiž přesvědčeni, že se jedná o systémy natolik blízké a do takové míry komplementární, že konzervativec současnosti nemůže zároveň nebýt antietatistickým libertariánem a na druhé straně autentický libertarián nemůže ze stejného důvodu nebýt konzervativní.

Současnost je však charakterizována určitým zmatením, v jehož důsledku zdaleka ne všichni vzájemnou propojenost obou názorových proudů chápou. Jednou z příčin je zásadní transformace, jíž moderní konzervatismus jak v USA, tak v Evropě vlivem nástupu demokracie po I. světové válce prošel. Původně protirovnostářské a aristokratické hnutí podlehlo vábení politiky, a ta jeho ostré antietatistické hrany obrousila do podoby „mírného etatismu v mezích zákona“, do podoby etatismu s kulturně konzervativními rysy. V souladu s doktrínou obracejí nejvýznačnější osobnosti tohoto hnutí zcela správně svou pozornost k rozkladu rodiny, zvýšené rozvodovosti, výchově dětí jedním rodičem, ztrátě autority, multikulturalismu, alternativním životním stylům, dezintegraci společnosti, k sexu a zločinnosti. Na jednu stranu správně chápou, že tyto jevy skutečně reprezentují anomálie a skandální odvrat od přirozeného řádu, kterým konzervativec ve snaze obnovit normalitu musí vždy oponovat. Opět v souladu s doktrínou si však většina z nich (nebo přinejmenším mluvčí konzervativního establishmentu) na druhou stranu nepřipouští, že znovuobnovení normality nelze dosáhnout bez drastických, dokonce revolučních posunů v chápání role státu. A ti, kteří souvislost připouštějí, jsou buď marginalizováni, nebo dokonce patří k příslušníkům „páté kolony“, jejímž posláním je konzervatismus zničit zevnitř (a reprezentují tedy čisté zlo).

Kdo přesně je „pátou kolonou“ míněn snad netřeba obsáhle vysvětlovat, role tak řečených neokonzervativců je všeobecně známá stejně jako fakt, že u jejich vůdců se v některých případech zařazení do přihrádky zlo při nejlepší vůli opravdu nelze vyhnout. Třeba jen proto, že jejich zájem o otázky kultury je pouze okrajový, a pokud kulturně–konzervativní kartou hrají, hrají výlučně o udržení moci. Tu navíc používají nikoli k prosazování konzervativních hodnot, ale pouze v politickém zájmu ‒ k nastolení sociálně-demokratického režimu v globálním měřítku.³ Jistě existují i jiné druhy konzervatismu, takové, jejichž znepokojení nad rozpadem rodiny a kulturní dekadencí je opravdové, výtka přebujelého etatismu se však vztahuje i na ně. Příkladem budiž konzervatismus ztělesňovaný Patrickem Buchananem a jeho hnutím.⁴ O jejich pojetí lze říci, že se v zásadě neliší od konzervativní stranické linie zastávané vedením Republikánské strany, nebo přinejmenším ne tolik, jak by jejich příznivci chtěli věřit. V obou případech jde o etatisty, kteří při obnovování normality snad mají jiné priority, naprostá shoda mezi nimi však panuje ohledně užitého nástroje ‒ státu. Po principiálně kritickém odstupu od něj není u jedněch či druhých ani stopy.

Zbytek textu je na tomto odkazu.

H.H.H po víkendu s českými a slovenskými liberály, libertariány a konzervativci.

28.09.2025 Evropan Jirka

1Takové konstatování neznamená, že zmíněný postoj ke konzervatismu nikdo nikdy nezaujal. Prominentní ukázkou konzervativce tohoto druhu, který se octl velmi blízko k naznačené definici, je Michael Oakeshott, „On Being Conservative,“ in týž, Rationalism in Politics and other Essays (Indianapolis, Ind.:Liberty Fund, 1991).

Pro autora je konzervatismusnikoli víra či doktrína, ale dispozice … [konzervatismus představují] sklony využívat a užívat si toho, co je aktuálně k dispozici spíše než touha po jiném a hledání jiného; těšení se z toho, co je spíše než z toho, co bylo nebo být může … [Znamená to] preferování vyzkoušeného před nevyzkoušeným, faktu před záhadou, skutečného před možným, omezeného před neohraničeným, blízkého před vzdáleným, postačujícího před hojným, vyhovujícího před dokonalým, smíchu v přítomnosti před utopickou slastí. (s. 407 – 408)

2Viz Robert Nisbet, „Conservatism,“ in A History of Sociological Analysis, Tom Bottomore and Robert Nisbet, eds. (New York: Basic Books, 1978); Robert Nisbet, Conservatism: Dream and Reality (Minneapolis: University of Minnesota Press, 1986). „Přirozeně“ píše Nisbet, „ve svém odvolávání se k minulosti konzervativci neschvalují každou jednotlivou myšlenku nebo věc zděděnou z minulosti. Tradicionalistická filosofie je, jako každá taková, selektivní. Užitečná tradice musí z minulosti pocházet, musí však být také žádoucí“ (ibid., s. 26). „Dva ústřední koncepty konzervativní filosofie“ pokračuje Nisbet jsou „vlastnictví“ a (dobrovolně respektovaná) „autorita“, které zároveň implikují „svobodu“ a „řád“ (s. 34 – 35). „Vlastnictví“ v konzervativní filosofii „je více než jen vnějškový přívěsek, pouhý neživý sluha lidských potřeb. Vlastnictví v podmínkách civilizace především znamená samu podmínku lidství, reprezentuje nadřazenost člověka světu přírody“ (s.56).

Značná část konzervativní úcty k majetku má své kořeny v jeho historickém propojení s institucí rodiny. V ní je pravidlem usilovat o co nejvíce výhod pro děti a ostatní členy … Neexistuje otázka, o kterou by se konzervativci přeli s liberály a socialisty usilovněji než o ohrožování rodinného jmění skrze zdanění nebo jinou formu redistribuce. (s. 52).

Téměř všechna ustanovení středověkého manželského práva pramení z úcty k majetku včetně přísného důrazu na ženskou cudnost a tvrdých trestů za manželčinu nevěru. Tyto akty totiž zásadně ohrožují princip dědictví. (s. 57)

Podobně také konzervativci zdůrazňují autoritu a postavení v žebříčku hierarchie, čímž se příklánějí ke středověké (předreformační) Evropě jako modelu společenské organizace zakořeněného primárně v rodině a majetku. „Neexistuje princip“, píše Nisbet,

který by byl v konzervativní filosofii základnější než princip inherentní a absolutní nekompatibility mezi svobodou a rovností. Neslučitelnost pramení z protichůdné hodnotové orientace obou. Účelem svobody je chránit individuální i rodinný majetek v nejširším slova smyslu, od materiálního po nemateriální. Inherentním smyslem rovnosti je na druhé straně přerozdělování nebo stejné sdílení materiálního a nemateriálního bohatství komunity. Jsou-li však individuální rozdíly v síle těla nebo ducha přirozeně dány, jakékoli pokusy kompenzovat tuto diverzitu mohou pouze ochromit svobodu všech zúčastněných; zejména pak svobodu těch nejsilnějších a nejbrilantnějších. (s. 47)

Ochrana majetku pro konzervativce rovněž předpokládá existenci přirozené elity či aristokracie, a z tohoto důvodu jej také činí odpůrcem demokracie. Nisbet poznamenává: „Většině konzervativců se jeví socialismus jako nutný následek demokracie, podobně jako se totalita zdá být vedlejším efektem sociální demokracie“ (s. 92). Na téma neslučitelnosti svobody a rovnosti (a demokracie) viz též Erik von Kuehnelt-Leddihn, Liberty or Equality? (Front Royal, Va.: Christendom Press, 1993); o konzervativním důrazu na nobilitas naturalis jako sociologické podmínce svobody viz též Wilhelm Ropke, Jenseits von Angebot und Nachfrage (Bern: Paul Haupt, 1979), kap. 3.3.

3K tématu současného amerického konzervatismu viz obzvl. Paul Gottfried, The Conservative Movement, rev. ed. (New York: Twayne Publishers, 1993); George H. Nash, The Conservative Intellectual Movement in America (New York: Basic Books, 1976); Justin Raimondo, Reclaiming the American Right: The Lost Legacy of the Conservative Movement (Burlingame, Calif.: Center for Libertarian Studies, 1993); viz též kap. 11. Fundamentálně etatistický charakter amerického neokonzervatismu je nejlépe vyjádřen výrokem jeho předního intelektuálního zastánce, bývalého trockisty Irvinga Kristola: „Konzervativní stát blahobytu by měl být řízen jednoduchým principem: místo převádění jejich peněz na stát (skrze daně) by lidé měli mít možnost si je ponechat kdykoli to je jen trochu možné a za podmínky, že je použijí k předem stanoveným účelům.“ Two Cheers for Capitalism (New York: Basic Books, 1978), s. 119 (zdůraznění přidáno). Tento pohled sdílí i moderní evropská – postmarxistická – sociální demokracie. Příkladem může být německá SPD, která ve svém Godesberském programu z roku 1959 přichází s heslem „trh podle možností, stát podle potřeb“

Druhou a poněkud starší větví konzervatismu (dnes již takřka nerozlišitelnou) je konzervatismus nový, který se objevil za podpory CIA po druhé světové válce a je spojován se jménem Wiliam Buckley a s časopisem National Review. Zatímco starý konzervatismus (před II. světovou válkou) charakterizovala zahraniční politika rozhodné neintervence (izolacionismu), domovním znamením Buckleyho nového konzervatismu je fanatický militarismus spojený s intervencionismem. Článek „A Young Republican’s View“ publikovaný 25. ledna 1952 v časopise Commonweal (tři roky před prvním vydáním National Review) shrnuje to, co se později stalo krédem nových konzervativců: Ve světle sovětské hrozby „musíme my [noví konzervativci] akceptovat dlouhodobou existenci velké vlády – protože ani útočnou, ani obrannou válku nelze vést … jinými prostředky než nástroji totalitní byrokracie na vlastním dvoře.“ Buckley dále píše, že je přímo povinností konzervativce schvalovat „rozsáhlé a efektivní daňové zákony za účelem podpory energické protikomunistické zahraniční politiky“ stejně jako „velké armády, leteckých sil, atomové energie, špionáže, komisí pro válečnou výrobu a centralizace moci ve Washingtonu.“ Není nikterak překvapivé, že na této filosofii se mnoho nezměnilo ani po pádu SSSR koncem osmdesátých let dvacátého století. Pokračující podpora sociálně – válečného státu probíhá ze strany poválečných nových konzervativců i ještě mladších neokonzervativců s výmluvou na existenci jiných nepřátel a zahraničních hrozeb: Číny, islámského fundamentalismu, Saddáma Hussaina, „darebáckých států“ a/nebo „mezinárodního terorismu“. Na téma Buckleyho nového konzervatismu poznamenal R. Nisbet, že

ze všech špatných výkladů slova „konzervativní“ … se ve světle historie jeví jako nejzábavnější jeho užití v souvislosti s posledně jmenovanými věcmi [tj. s nadšeným navyšováním rozpočtu ve jménu nárůstu vojenských výdajů]. Skutečnost je totiž taková, že v průběhu dvacátého století s jeho čtyřmi významnými válkami stáli konzervativci neochvějně vždy na straně neinflačních vojenských rozpočtů, na straně světového obchodu a proti americkému nacionalismu. Propagátory americké účasti v korejské, vietnamské i v obou válkách světových byli vždy především takoví progresivní liberálové jako Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt, Harry Truman a John F. Kennedy. Oproti tomu konzervativci, jak ve vládě, tak řadoví příslušníci, stáli ve všech případech proti intervencím, byli skutečnými izolacionisty. (Conservatism, s. 103)

Hnutí nových konzervativců i neokonzervativců dále fúzovala a získávala na vlivu v době Ronalda Reagana, jehož „vášeň pro vojenské a morální křížové výpravy“ označil Nisbet za „americky konzervativní jen stěží“ (Ibid., s. 104)

4Viz Patrick J. Buchanan, Right from the Beginning (Washington, D.C.: Regnery Gateway, 1990); týž, The Great Betrayal: How American Sovereignty and Social fustice are sacrificed to the Gods of the Global Economy (New York: Little, Brown, 1998).

Související články: