František Koukolík: Takže jsem věděl, co nastane, i když jsme byli v jiné době, v jiném kontextu. Ale protože mám v rodině dlouhé desítky let legálně polovinu rodiny ve Spojených státech, jedna naše příbuzná se tam vdala, tak jsme je jezdili navštěvovat. A když jsem tam tak chodil, viděl na ulici ležící feťáky, ty nesmírné sociální rozdíly – když jdete po 5. avenue, a nevíte, který diamant si máte koupit, a za rohem vám leží špinavý bezdomovec – které jsme si u nás vůbec neuměli představit. Zdravotnictví – protože tito mí příbuzní jsou doktorská rodina, takže jsem se byl podívat ve dvou špitálech v jednom menším městě – to jsem si říkal: „No, nazdar.“ A říkal jsem: „Co děláte s chudými?“ A on říkal: „Nějak to zařídíme.“ A viděl jsem tam věci, který mnou otřásly. Třeba pacienta, který umíral na generalizovaný plicní karcinom, který měl vysetý po celé kosti, čili by bylo rozumné mu dát vysoké dávky něčeho, aby odešel v klidu. Ale protože si stěžoval na bolesti v kyčli, kde měl metastázu, tak mu tento kyčel vyměnili. A já jsem říkal: Prosím tě, proč?“ A on říkal: Vyměnili, vyměnili, protože to prostě někdo zaplatí, tak to vyměnili.“ Tak mu vyndali kyčel, a pán v klidu za dva dny umřel.
Martina: Se zbrusu novou kyčlí.
František Koukolík: Ano. Tak jsem si říkal: „Tak tohle ne.“ Já byl zvyklý na sociální zdravotnictví, jehož reforma začala v Británii v roce 46 a 7. A naše takzvané „socialistické“ bylo jakýmsi způsobem aspoň kopie tohoto britského programu. A já jsem říkal: „Jestli k nám toto přijde, tak potěš pánbůh.“
František Koukolík: Takže jsem věděl, co nastane, i když jsme byli v jiné době, v jiném kontextu. Ale protože mám v rodině dlouhé desítky let legálně polovinu rodiny ve Spojených státech, jedna naše příbuzná se tam vdala, tak jsme je jezdili navštěvovat. A když jsem tam tak chodil, viděl na ulici ležící feťáky, ty nesmírné sociální rozdíly – když jdete po 5. avenue, a nevíte, který diamant si máte koupit, a za rohem vám leží špinavý bezdomovec – které jsme si u nás vůbec neuměli představit. Zdravotnictví – protože tito mí příbuzní jsou doktorská rodina, takže jsem se byl podívat ve dvou špitálech v jednom menším městě – to jsem si říkal: „No, nazdar.“ A říkal jsem: „Co děláte s chudými?“ A on říkal: „Nějak to zařídíme.“ A viděl jsem tam věci, který mnou otřásly. Třeba pacienta, který umíral na generalizovaný plicní karcinom, který měl vysetý po celé kosti, čili by bylo rozumné mu dát vysoké dávky něčeho, aby odešel v klidu. Ale protože si stěžoval na bolesti v kyčli, kde měl metastázu, tak mu tento kyčel vyměnili. A já jsem říkal: Prosím tě, proč?“ A on říkal: Vyměnili, vyměnili, protože to prostě někdo zaplatí, tak to vyměnili.“ Tak mu vyndali kyčel, a pán v klidu za dva dny umřel.
Martina: Se zbrusu novou kyčlí.
František Koukolík: Ano. Tak jsem si říkal: „Tak tohle ne.“ Já byl zvyklý na sociální zdravotnictví, jehož reforma začala v Británii v roce 46 a 7. A naše takzvané „socialistické“ bylo jakýmsi způsobem aspoň kopie tohoto britského programu. A já jsem říkal: „Jestli k nám toto přijde, tak potěš pánbůh.“