Tento článek volně navazuje na sérii Úřady na zrušení publikovanou v časopisu Laissez faire a řadí tak ministerstvo kultury České republiky (MKČR) po bok úřadů jako Státní rostlinolékařská správa, Státní fond rozvoje bydlení či Státní zemědělský intervenční fond.
Podívejme se nejprve na rozpočet MKČR na rok 2010 [1]:
výdaje celkem: 8,248 mld kč
výdaje na výzkum: 98,5 mil kč
výdaje na činnost reg. církví a náboženských spol.: 1,311 mld kč
z toho platy duchovních vč. pojistného: 1,203 mld kč
výdaje na zabezpečení plnění úkolů MKČR: 301 mil kč
příspěvkové organizace zřízené MKČR: 4,889 mld kč
z toho příspěvek na provoz: 3,148 mld kč
z toho program péče o národní kulturní poklad: 785 mil kč
z toho rozvoj a obnova materiálně technické základny státních kulturních zařízení: 933 mil kč
kulturní služby, podpora živého umění: 885 mil kč
záchrana a obnova kulturních památek: 686 mil kč
podpora kultury národnostních menšin: 40 mil kč
Celkem tedy daňového poplatníka stálo letos MKČR 8,248 miliardy korun. Zkusíme teď na chvíli zapomenout na to, že každá koruna vybraná na dani je někomu pod pohrůžkou fyzického násilí státem sebrána (a tedy cokoliv financované těmito penězi bychom mohli správě považovat za nemorální) a podíváme se, co jsme tedy za tyto kradené peníze dostali a kam přesně šly?
Galerie, muzea, památníky, knihovny…
Nejvyšší položku tvoří příspěvek na provoz příspěvkových organizací zřízených MKČR. Seznam (snad úplný) těchto organizací naleznete zde. Po letmém prohlédnutí seznamu zjistíme, že se převážně jedná o muzea, galerie, památníky či knihovny. Nicméně neexistuje jediný důvod, proč by měl právě tyto služby poskytovat stát.
Jen v Praze proběhla za uplynulý rok celá řada výstav, kterou pořádaly soukromé společnosti a stejně tak můžeme navštívit i soukromá muzea. Zájem návštěvníků o výstavu fotografií National Geographic oproti počtu návštěvníků národní galerie (tj. dav vs. sem tam někdo) hovoří jasně. Soukromé společnosti dokáží nabízet kvalitnější služby o které má zájem široké spektrum zákazníků. Možná nejde o „umělecká díla“ pro hrstku kavárenských intelektuálů, ale jde o díla, o která mají lidé zájem. A nemělo by právě to být cílem galerie – přilákat diváky a nabídnout jim nevšední zážitek? Místo toho národní galerie syslí sbírky pseudoumělecké hodnoty, na které se práší v archivech. Pokud bychom takto masivně nedotovali galerie a muzea, většina z nich by musela výrazně změnit svoje nabízené služby, nebo by zkrachovala. To ale neznamená, že bychom se nikde nemohli jít podívat na klasická díla známých umělců, na která jsme zvyklí z národních galerií po celém světě. Jen by za tyto služby platili ti z nás, kteří o ně skutečně mají zájem a nikoliv všichni, jako je tomu dnes. Častým strašákem bývá, že by si to (ať je řeč o kultuře, školství nebo zdravotnictví) ‚obyčejní lidé‘ nemohli dovolit. Nesmíme ale zapomínat, že jsou to právě ti obyčejní lidé, kteří kulturu dnes platí nedobrovolně ze svých daní, aniž by třeba mnozí z nich (=nás) kdy takové kulturní instituce navštívili. Dalším důležitým faktorem je neefektivita státních společností. Soukromé firmy by dokázaly ořezat náklady a zákazníkům nabízet lepší služby – za lepší kulturu (více obrazů s častější rotací, zajímavější výstavy, …) bychom tedy platili méně.
Stejně tak jako stát nepůjčuje filmová DVD, kostýmy na maškarní bály nebo peníze na nákup auta, neexistuje důvod, proč by měl stát půjčovat právě knihy. Pokud je půjčování knih skutečně lidmi žádané, pak ho může provozovat soukromá společnost, která tak bude vytvářet zisk. Pokud tato služba lidmi žádaná není a daná společnost by na volném trhu vytvářela ztrátu, znamená to, že v současné době dochází ke spotřebě kapitálu a tedy s každým rokem provozu knihovny celá naše společnost chudne!
Důvodem, proč nestavět národní knihovnu na Letné, tedy není její obludnost, ale její naprostá nepotřebnost. Pokud o knihovnu mají lidé zájem, pak ji opět může provozovat soukromá firma. Pokud o ni lidé zájem nemají, pak nemá smysl knihovnu stavět. (Zatímco několikamiliardové náklady by nesli všichni daňoví poplatníci, novou národní knihovnu by mohl reálně využívat zhruba milion lidí, prakticky pak maximálně desetina z tohoto milionu.) Mimochodem, o digitalizaci knih u nás asi státní úředníci nikdy neslyšeli.
Jelikož značná část muzeí, památníků a podobných institucí zdůrazňuje sounáležitost se státem, jeho historii a rozvoj, či rovnou prospěšnost, je podpora takovýchto státních institucí o to zrůdnější.
Kdo ví co
Další zajímavé a ne zrovna levné položky jsou „program péče o národní kulturní poklad“ a „rozvoj a obnova materiálně technické základny státních kulturních zařízení“, ať už to znamená cokoliv. Pokud nevíte, co spadá do národního kulturního pokladu, můžete si prohlédnout tuto prezentaci. Odměnou vám pak bude možnost přečíst si, kolik nás podpora kterého národního kulturního pokladu bude stát. Nebudete litovat. Pokud jde o druhý bod, řekl bych, že nebudu sám, kdo neví, o čem je řeč.
Po bližším zkoumání jsem se na webu MKČR dostal k upřesňující tabulce:
Tak teď už je snad vše jasné…
Hrady a zámky
Záchrana a obnova kulturních památek letos spolkla bratru 686 milionů. Z mojí zkušenosti ale mohu říct, že většina kulturních památek přežívá díky podnikavosti a neutuchajícímu zápalu správců jednotlivých památek, nikoliv díky záchranným akcím MKČR. Naopak jsou to právě „památkáři“, kdo často brání rozvoji a plnému využití těchto památek.
Zatímco málokdo má myšlenkový problém s privatizací Budvaru nebo České pošty, případ státních lesů nebo státem chráněných památek vyvolává větší kontroverzi. Jde přitom o tu samou věc.
Stát, pokud vůbec musí existovat, tady není od toho, aby někoho prováděl po hradech. Tak jako všude jinde i u památek platí, že pokud lidé něco chtějí, tak si to koupí. Nemusí to nikdo dělat za ně. Stejně tak nikdo nemá automatické právo či nárok na nějaké prohlídky zdarma – ostatně i dnes se za ně platí.
V případě privatizace památek by se stalo totéž, co se stane v případě privatizace čehokoliv jiného. Soukromí vlastníci těchto nemovitostí by s nimi dokázali nakládat mnohem lépe, než to dokáže stát. Někteří by na hradech dál prováděli turisty, jiní by zde pořádali koncerty a jiné akce a někteří by – ó ty hrůzo – svůj hrad strhli a postavili by na jeho místě třeba skládku.
Šance, že si někdo koupí Karlštejn, aby z něj udělal skládku, je ale nulová, protože se mu to prostě nevyplatí. Pokud by ale někdo z Karlštejnu udělal luxusního hotel a přestal s prohlídkami, pak mu nikdo nemůže bránit. Je to jeho majetek. [2]
Divadlo, filmy
„Kulturní služby a podpora živého umění“ je jen honosný název pro dotování neefektivních divadel, filmů či „kulturních aktivit“ z kapes daňových poplatníků. Opět těžko odhadnout, co do kulturních aktivit vlastně spadá. Podstatné pro nás ale je, že tyto kulturní aktivity vyjdou na rovných 355 milionů korun. O jejich nezbytnosti si nemusíme dělat iluze.
Ve svém článku o škodlivosti státních dotací jsem se dotkl právě tématu dotací pro divadla, pro zájemce k přečtení zde. Platí ale v podstatě totéž, co u galerií či knihoven. Pokud lidé něco chtějí, tak si to koupí.
Církve
Náboženství je věcí každého z nás – někdo je křesťan, někdo hinduista a někdo věří v létající špagetové monstrum. Konkrétně v České republice pak většina lidí nevěří ničemu. Pokud bychom tedy demokraticky hlasovali, jakkoliv se mi toto naprosto příčí a považuji systém, kdy dva rozhodují o osudu třetího, za naprosto tragický, nejspíš bychom „si“ odhlasovali zrušení církevní podpory.
Pokud by stát vrátil církvím ukradený majetek, pak by už skutečně neexistoval jediný důvod, proč bychom měli církevní hodnostáře dotovat zajímavou sumou 1,2 miliardy korun ročně. (viz článek Věřících ubývá, duchovních přibývá na serveru aktuálně.cz)
Výzkum a inovace
Výdaje na tuto kapitolu potom spolkly necelých sto milionů korun. Pro lepší představu, co se skrývá pod výzkumem v oboru kultury cituji z webu MKČR (link):
Program [Výzkum a vědecké zhodnocení kulturně-historických hodnot prostředí, způsoby a nástroje jejich zachování a výzkum jevů tradiční lidové kultury jako nedílné součásti nehmotného kulturního dědictví] je členěn na 4 podprogramy, jejichž předmětem jsou:
1. podprogram:
Nemovité kulturní památky, jejich soubory, památkově chráněná území a ostatní architektonické dědictví – vědecké výzkumy a průzkumy, dokumentace, evidence a prezentace, metody a principy údržby, obnovy a ochrany včetně využívání tradičních i nových materiálů, technik a postupů, včetně specifických postupů při restaurování.
2. podprogram:
Movité kulturní památky, jejich soubory a ostatní movité kulturní dědictví – vědecké výzkumy a průzkumy, dokumentace, evidence a prezentace, metody a principy údržby, obnovy a ochrany včetně využívání tradičních i nových materiálů, technik a postupů, včetně specifických postupů při restaurování.
3. podprogram:
Archeologické dědictví – vědecké výzkumy, dokumentace, evidence a prezentace, metody a principy jeho ochrany a zachování pro účely památkové péče.
4. podprogram:
Jevy tradiční lidové kultury – identifikace, dokumentace a prezentace prvků tradiční lidové kultury na území České republiky.
Celý program zjednodušeně slouží k vyhledávání dalšího majetku, ať movitého či nemovitého, který by mohl stát uchvátit pod svá křídla. O prospěšnosti takové činnosti si musí udělat obrázek každý sám.
Podpora kultury národnostních menšin
Vzhledem k tomu, že podporovat jakoukoliv kulturu považuji za nesmyslné, neexistuje ani důvod, proč by měl stát podporovat kultury národnostních menšin.
Platy zaměstnanců
Nakonec nám zbyly už jen výdaje na zabezpečení plnění úkolů MKČR, které se letos vyšplhaly na 301 milionů korun, z čehož 297 milionů tvoří platy úředníků ministerstva a napojených osob. Tabulku s platy úředníků MKČR za rok 2009 si můžete prohlédnout níže .
Průměrná mzda na MKČR tedy dosahovala příjemného 1,39 násobku celkové průměrné mzdy za rok 2009. A pak že se mají státní úředníci špatně.
Závěr
Co říci závěrem? Plýtvá se ve státní správě všude a tak by nás nemělo příliš překvapit, že se bude plýtvat i na ministerstvu kultury, přesto jsem se při hledání informací pro tento článek častokrát chytal za hlavu. Rozpočet a celý web ministerstva je zřejmě záměrně připravován co nejvíce nepřehledně a dostat se k nějakým solidním informacím zabere slušnou dávku času a především trpělivosti.
Zrušení ministerstva kultury je v současné době pouze sen, přesto jsme si ukázali, že by tomuto kroku nemělo nic bránit a právě naopak – jednalo by se o krok správným směrem. Pěkným začátkem rušení tohoto ministerstva by mohlo být zastavení kohoutků s dotacemi pro divadla či filmový průmysl, úplná odluka církve od státu a snížení platů zaměstnanců MKČR. Ve Spojených státech ministerstvo kultury neexistuje a přesto je broadway posetá divadly a v hollywoodu vzniknou ročně stovky filmů a seriálů (takové, že si vybere skutečně téměř každý divák). Zdrojem kultury v žádném případě nejsou peníze od státu! Jestli si i po přečtení článku říkáte, ‚jsem sice pravičák, ale tohle teda ne,‚ pak jednoduše souhlasíte s tím, aby stát bral všem a dával vyvoleným. Má pro Vás větší cenu výlet na Kokořín nebo Vaše svoboda?
[1] zdroj: MFČR – link
[2] Zde následují dva odstavce, které měly původně tvořit tělo tohoto článku. Vzhledem k tomu, že článek se nakonec ubírá jiným směrem, je naleznete níže:
Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulici (ulice, ve které shodou okolností sídlí má Alma mater) má být zbořen a místo něj postaven nový. Jako obvykle vzbudila plánovaná přestavba mezi lidem vlnu nevole. Pro představu, jak budova vypadá dnes a jak vypadat má se můžete podívat na tento článek na idnesu. Na estetiku jednotlivých projektů může mít každý jiný názor a je to ostatně přirozené i žádoucí. Nicméně u tohoto názoru by měly končit veškeré akce lidí, kteří danou nemovitost nevlastní!
Představte si, že jste majiteli tohoto domu a máte nápad jej přebudovat do atraktivnější podoby. Pod domem můžete vybudovat garáže, můžete přistavit dalších pět pater, kde budete pronajímat byty či kanceláře a do přízemí se vejde víc obchodů. Máte dům, peníze i nápad a chcete vydělat. Pak ale přijde úředník a ze státní milosti rozhodne, že nic budovat nesmíte. Prostě a jednoduše někdo cizí rozhodne o tom, jak smíte nakládat se svým soukromým majetkem. (Mimochodem kdyby měli památkáře i v minulých staletích, pak by dnes jen stěží vypadala většina hradů tak, jak dnes vypadá. Stejně tak by řada měst nebyla směsicí různých slohů a stylů, ale zamrzli bychom kdesi v gotice)
(Zatím nikdo nehlasoval)