Přemýšlel jsem jak a proč se množí příznivci nové levice (všemožní aktivisté, environmentalisti, multikulturalisté, feministky, genderisti a jiné pochybné existence, které si myslí, že jejich pohled na svět je ten správný a musí nám ho vnutit za cenu našich peněz a naší svobody).
Tato vlna celosvětově sílí od 60. let minulého století a k dnešku dosáhla obřích rozměrů. Negativní vlivy těchto pseudoochránců lidstva jsou vidět v každodenním životě. Ať už v ceně nafty, potravin a vlastně všeho spotřebního zboží nebo v cenzuře tisku, kde třeba slovo cikán je tabu. (příkladů by se dalo vymyslet tisíce). Jak se ale názory, že já vím věci lépe než většina a musím je i za cenu rozkazů a nařízení prosadit, dostávají do hlav těchto nebohých oveček?
Rodinou to samozřejmě začíná. Náš moudrý učitel na základce tvrdil, že teprve naše děti (jsem ročník 89) budou první generace neovlivněná socialismem. Výchova ke kolektivismu a de facto potírání individualismu jako něčeho špatného a nesolidárního je počátkem pozdějšího rozvoje těchto aktivistů. Příkladem plodů kolektivistické výchovy budiž zvyk si při přednáškách nesedat dopředu (hlavně nevyčnívat). Kam myslíte, že se hrnou Američani? Takto hezky připravené děti jdou poprvé do školy. Tam se setkají s učitelským sborem, který je většinově tvořen ženami středního věku. Dětem se dostává další kolo levicového myšlení. Solidarita, spravedlnost, peníze a další pojmy, které jsou tak obtížné vysvětlitelné, se do dětských hlav dostává zjednodušujícím a hlavně pokřiveným způsobem. Do toho dorazí sluníčkový holky z drop inu, přednášky o multikulturalismu, rodinná a občanská výchova, přednáška o globálním oteplování a puberta. Po tomto koktejlu je skoro nemožné odcházet ze základní školy jako představitel individualismu.
Na střední škole takto vycvičené adolescenty popadne touha někam patřit, popřípadě se proti něčemu vymezit. Po celé své dětství vnímají jak slavné osobnosti bojují za něco nebo proti něčemu. Neuvědomují si, že většina těchto celebrit jsou vychlastaný, nevzdělaný a zdegenerovaný šašci, kteří slouží jen k našemu obveselení. Tady máme počátek aktivních dítek. Nedokážu si představit třídu bez alespoň jedné vegetariánky (neznám jedinou, které to vydrželo). Na gymplu se žáci dále seznamují s levicovou literaturou, která se proti něčemu vymezuje. Začíná to Žitem pokračuje přes Beat generation a končí kdoví kde, třeba u Lolity a nebo mnohem hůře u Kellera. Nepřítel se začíná rýsovat – společnost, konzum, tradiční hodnoty, peníze, ekonomika, auta, rasisti, diskriminace, atd. Nabyté střípky znalostí vytvářejí u postiženého studenta pocit, že je chytřejší než ostatní a že právě on je tím vyvoleným, kdo změní tento ošklivý svět. V momentě, kdy je tento student přijat na vysokou školu na úplně zbytečný obor, který shromažďuje tyto individua (Antropologie, Sociologie, Tropy a subtropy, Gender, Kunsthistorie, Estetika, umělecké obory atd.) není cesta k vystřízlivění a rodí se aktivista.
Jednu důležitou věc jsem si nechal až nakonec a to, že se zatím máme dobře. Chudí lidé si mohou dovolit věci, které před padesáti lety neměli ani ti nejbohatší. Volného času máme celkem dost a hlady také nikdo neumírá. Chudý je ten, kdo nemá počítač a nebo auto. Právě z dětí, které nikdy nestrádaly se rekrutují tyto aktivisté. Ne náhodou volí Zelené v drtivé většině obyvatelé velkých měst. Zkuste se zeptat rolníka v Africe nebo v Severní Koreji jaký má názor na globální oteplování nebo jestli je zastáncem cyklostezek. Jen doufám, že si lidé uvědomí, že cesta osobní svobody a osobní zodpovědnosti je zatím to nejlepší co máme a nenechají se o ni okrást pro „lepší“ socialistický svět.
(4x známkováno, průměr: 1,50 z 5)