Pod článkem o „extremismu“ se rozpoutala menší debata o „znalcích“ a jejich kádrových posudcích. Když se onehdá řešila námitka proti znalci Mazlovi, sepsal jsem o tom článek, jehož část o znalcích je stále aktuální.
Využívání znalců k odsuzování „extremistů“ má totiž jeden inherentní problém: využívá presumpce viny a tvrdí, že znalec ví (asi z křišťálové koule) lépe než vy, co si vlastně myslíte.
A to je v právním státě nepřípustné.
Repostuji tedy úvahu nad tím, co je vlastně na „znalcích“ tak zpropadeně špatně.
Kdo hledá, najde
Jak praví staré biblické přísloví, „kdo hledá, najde“. Znalci na oblast extremismu jsou tím proslulí: nejdříve byla jako nacistický symbol uznána číslice „88“, pak i číslice „18“ a potom si obvinění z nacismu vysloužila květina (Alpská protěž). Když chcete najít spojitost nějakých dvou věcí, vždy se vám to povede – stačí trocha kreativity.
Jenže s takovouto můžete „dokázat“ cokoli: pokud dnes projde postoj, že je mikina s nápisem „88“ oslavou nacismu, může být zítra oslavou nacismu vaše SPZ končící na „1504“. Protože 15. dubna se narodila Hitlerova babička – takže jste určitě nácek, který svou identitu akorát dovedně skrývá. Abyste byli takto „odhaleni“, stačí jediné: aby vás někdo jako nácka odhalit chtěl. Tedy – řečeno jazykem znalců – „zasadil do kontextu“.
Chápejte, číslo ’18‘ samo o sobě špatné není. Špatné je, když je použito náckem. Pokud vás tedy někdo prohlásí za nácka na základě toho, že používáte číslo ’18‘, proběhne krásný důkaz kruhem: jste nácek, protože používáte číslo 18 – které je špatné proto, že jste nácek.
Jako vždy, i zde jde o princip. Vidíte ten zásadní problém? Neřeší se zde skutečné činy a objektivní pravdy; řeší se, co by nějaký výrok či nápis hypoteticky mohl znamenat. Celé je to dojmologie, která se nezakládá na žádných objektivních faktech.
Křišťálová koule odborníků na extremismus
Před lety mne v hodinách češtiny vždy nesmírně rozčilovalo, když po nás učitelka chtěla výklad nějaké básně – „napište mi, co tím autor myslel“. Logika je nasnadě: autoru do hlavy nevidím, takže přirozeně nemohu vědět, co čím myslel; mohu se pouze dohadovat, což má ale nulovou objektivní platnost. Něco jsme tedy vymysleli, načež učitelka prohlásila něco na styl »ne, autor to ve skutečnosti myslel takto: bla bla bla«. Naprostá dojmologie: to, co si češtinářka myslela, že si básník myslel, bylo povýšeno na objektivní fakt. Za dogma. Vidíte tu absurdnost?
Michal Mazel udělal úplně totéž. Vzal výrok slečny Šlégrové a vyslovil dogma o tom, jak ho myslela – „určitě ho myslela proti židům“. Slečna Šlégrová se ohradila a řekla, že to tak nemyslela: „já ho myslela proti současnému estabilishmentu“.
Soudce vzal jako důkaz Mazlovo „myslím si, že si ona myslí“.
Jako jediný důkaz je zde subjektivní dojem jednoho člověka o tom, co si někdo jiný myslí, který má „vyšší hodnotu“, protože je dotyčný prohlášen za „znalce“. Má snad Mazel křišťálovou kouli? Dost pochybuji. Ale zato má státem a soudem uznaný patent na pravdu.
Každý, kdo mne zná velice dobře ví, že mne nejvíce ze všeho rozčiluje arogance typu „víme lépe než vy, co je pro vás dobré / co si máte myslet a vnutíme vám to.“ Soudní znalec Mazel jde ještě o krok dále: ví lépe než vy, co si vlastně myslíte.
Dobře vyšinutý princip, že? Michal Mazel by klidně mohl chodit po ulici a pokřikovat „ty tam! Ty si myslíš něco nepěkného o židech! Do vězení s tebou!“ To by všem připadalo absurdní a pan Mazel by pravděpodobně skončil na psychiatrii.
Ale že to nepokřikuje ale píše do zprávy s razítkem; a že to nedělá na náhodné kolemjdoucí na ulici ale jen na ty, u kterých je „společenská poptávka“ jim něco dokázat – to je najednou úplně logické a v pořádku.
Světí účel prostředky? Aneb o morálce justice
Slečna Šlégrová je téměř jistě nacistka. Vyplývá to z jejích činů, z jejích proklamací, z jejích reakcí i sociálního okruhu. Osobně nemám nacisty rád: mám je za morálně pokřivené idioty, protože když někdo soudí člověka nikoli podle jeho činů a postojů, nýbrž podle jeho vzhledu či místa, kam se posuzovaný narodil, moc jinak se o něm vyjádřit nedá.
Naše justice a vláda také nemá ráda nacisty, ať již z jakéhokoli důvodu.
A rázem zde máme jisté dilema: je tu slečna Šlégrová, jedna z politických představitelů nacistů. Být nacista ale není trestné; trestné je podle zákona „vzbuzování nenávisti“ a pár dalších činů. A teď to dilema: všichni sice tuší, že se slečna Šlégrová oněch trestných činů dopouští. Jenže slečna Šlégrová je zároveň natolik inteligentní, aby se jich nedopouštěla veřejně. Ergo nejsou důkazy.
Jsem člověk zásadový, takže jedu podle principů. V právním státě mají platit dva principy: presumpce neviny a ono římské „in dubio, pro reo“; pokud tedy nejsou žádné důkazy o vině slečny Šlégrové, má na ni být – z hlediska justice – nahlíženo jako na nevinnou před zákonem. Může na ni být zaměřena pozornost detektivů, Policie může nahrávat její projevy v naději, že se prořekne a oni získají důkaz – ale nesmí ony důkazy vytvářet z ničeho.
Právě to ale udělal znalec Mazel: z ničeho svou domněnkou vytvořil věštecký „důkaz“ o vině slečny Šlégrové. Protože když víme, že je nacistka, a chceme ji za to dostat, tak si důkaz vyrobíme. Účel světí prostředky.
„Vyrábění si“ důkazů je ale naprostým popřením spravedlnosti. Soud je v takovém případě jen formalitou pro zachování vnějšího dojmu spravedlnosti. Když jsou důkazy vyrobeny na základě předjatosti, že je obžalovaná vinna, je vlastně jediným důkazem ona předpojatost. „Každý ví, že je vinna, tak ji za to zavřem.“
Chcete žít ve státě, kde k vašemu uvěznění stačí to, že někdo nabude dojmu, že jste spáchal něco nehezkého? Chcete žít ve státě, kde jiné ví lépe, než vy, co si vlastně myslíte? Já tedy rozhodně ne – a proto souhlasím nejen s námitkou pana Peciny proti panu Mazlovi, ale i s jakoukoli další námitkou předpojatosti proti všem ostatním soudním znalcům-věštcům, kteří vytvářejí důkazy z ničeho na základě své dojmologie.
Svévolný výklad něčího projevu není důkaz; je to jen osobní domněnka.
Váš názor je špatný.
Pokud ale advokát slečny Šlégrové podal námitku pro podjatost na základě možného židovského „původu“ pana Mazla, je to pragmatické v rovině zákona, ale zcela mimo v rovině faktické. Michal Mazel je ve skutečnosti naprosto nekvalifikovaným a podjatým proto, že je sám extremista: protože se snaží určovat, který názor je „správný“ a který „špatný“ a vykládat, jak co kdo myslel na základě svého dojmu – jeho vlastními slovy:
»Mně osobně přijde nakonec nejlepší ten speciální extremistický obor dál ani nepodporovat. Vede totiž k alibismu, v rámci kterého se policisté, ale někdy i soudci ptají znalce, který výrok je „závadový“. Správně by si znaky trestného činu měli ale posuzovat sami a znalce se ptát jen na věci z oborů politologie a historie nebo na význam různých symbolů a jejich různý smysl«
Ano, máte pravdu. Není pěkné bít slovy soudní znalce, když ti jsou jen symptomem systému.
Všichni levičáci světa, ať už se hlásí k socialismu nacionálnímu, internacionálnímu nebo multikulturnímu, jsou stejní: vyžadují konformitu. Třeba stoupenci socialismu národního chtěli „jeden národ, jeden lid, jednoho vůdce“; ti naši, domácí, chtějí „jednu úroveň příjmů, jeden životní styl, jeden oficiálně posvěcený názor“. A běda, jak někdo vybočuje! Někteří halt ještě nevyrostli z Normalizace, no.
Ve svobodné zemi nemá stát ani nikdo jiný právo určovat, co je „správný“ a „nesprávný“ názor. Krom toho, že je to přesně ona socialistická arogance „víme lépe než vy, který názor je dobrý…“ to totiž nutně sklouzne k onomu „…a vnutíme vám to – pro vaše dobro.“ Člověku je pak zákonem sebrána možnosti si něco myslet ve své vlastní hlavě – a samotný život se stane „think-crimem“ jako z Orwellova „1984“.
Definování a vymáhání „jediných správných názorů“ a v důsledku toho „jediných správných projevů“ je doména totalitních režimů.
Jak řekl profesor Noam Chomsky (mimochodem Žid), »svoboda projevu znamená svobodu těch projevů, se kterými nesouhlasíme a které se nám hnusí. I Stalin nebo Goebbels poskytovali svobodu názorům, s nimiž souhlasili.«
Trestné může být navádění k útoku na někoho (zcela bez ohledu na to, jestli primitiv z tribuny vyřvává „je potřeba zabít menšinu X“, nebo „je třeba zabít Nováka“) — protože to je de facto napadení ve stádiu organizace/přípravy (hranice svobody slova jsem rozebíral pod čarou v původním článku). Ale nikdy ne samotný fakt, že má někdo nějaký názor.
Snaha vyrvat lidem jejich názory násilím (protože zákon není nic jiného, než vymáhání konformity s ním za pomoci policejního násilí) a vnutit jim ty své je vrcholným stadiem pýchy a naprostým opovržením druhými; je to pokus o totální ovládnutí nejen těla, ale i ducha.
Otroctví ideji, kde si řetězy i biče na sebe samé zajistí sami zotročení, aby neskončili v černé jámě.
Orwelliánskou dystopií.
A něčím, co by rozhodně nemělo být tolerováno.
Poznámka: šíření tohoto článku je povoleno pod licencí Creative Commons BY-ND, ovšem vyjma nacistických a podobně extrémně levicových sitů. Na těch výslovně nedovoluji jeho šíření.
EDIT 3.5.: „šířením“ jsem měl na mysli přejímání, kopírování, „citování“ celého článku apod.
Ani mi na mysl nepřišlo, že by to někdo mohl pochopit jako zákaz odkazování, neb linkování (ve smyslu „a href“) a citování automaticky pokládám za povolené, pročež jsem zvolil nemístný termín. Mea culpa.
(Zatím nikdo nehlasoval)