Zmrdi v justici: kognitivní disonance soudce Dlouhého

Featured Image

„Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu“ (lidová moudrost)

Miroslav Dlouhý, trestní to soudce Krajského soudu v Brně a bývalý člen KSČ, se rozkatil na účastníky řízení: „co si to jako dovolujete? Vy jste použili státní instituce jako beranidlo na vykonání své pomsty!!! Je to hnus!!!“

Soudruh soudce však pláče na špatném hrobě. Jeho pláč je rovněž tak drzý a neomalený, že to stojí za trochu té analýzy. Ale nejdřív je potřeba si řádně vysvětlit, co se vlastně stalo.

Článek pana Kozelky hovoří o manželském páru z Jižní Moravy, který se škaredě rozváděl. V roce 2013 došlo k rodinnému rozvratu. Z dalších zdrojů, zejména facebookového profilu dotyčné, vyplývá, že dotyčná se odstěhovala od manžela již v roce 2013, zřejmě v rámci pokročilého stadia monkey-branchingu.  V roce 2015 podala milostivá budoucí exmanželka na svého budoucího ex-chotě trestní oznámení, kvůli údajnému trestnému činu znásilnění, který měl on na ní spáchat. Není nesignifikantní, že zároveň mezi nimi zuřil velmi těžký boj o 2 jejich děti. Detaily tohoto obvinění nám ze soudních databází zůstávají skryty, ovšem Okresní soud v Blansku dotyčného odsoudil. Pan exchoť se odvolal a Krajský soud v Brně konstatoval, že „jsou vysoce důvodné pochybnosti o tom, že čin se stal tak, jak poškozená popisuje, popis činu je nepravdivý a ke znásilnění nedošlo“.

Tím to dle justice mělo skončit. Jenže neskončilo. Exmanžel na svoji bývalou podal trestní oznámení pro křivé obvinění. Okresní soud v Blansku kupodivu utlačovanou a zneuznanou madam za křivé obvinění skutečně odsoudil (JUDr. Zummerová) k podmíněnému trestu odnětí svobody 30 měsíců s podmíněným odkladem. Křivopřísežnice se ovšem taktéž odvolala. A přistálo to na stůl soudruhu jurisprudentovi.

Ten zcela nepochopitelně prohlásil, že když tedy byl exmanžel osvobozen, tak on musí madam taky osvobodit aby to jakože bylo spravedlivé a také na podkladě zásady in dubio pro reo, protože co kdyby ji náhodou ten hajzl nakonec znásilnil, že. K tomu si neodpustil zmíněné obiter dictum, které tak zaujalo novinářského picmouse Kozelku, který jako sup krouží kolem brněnských soudních síní a vybírá z nich svinstvo.

Ze soudobého kontextu je ovšem toto vyjádření soudruha Dlouhého nestoudné chucpe. Přestože jinak proti zásadě in dubio pro reo nic nemám a myslím si, že se u trestních soudů používá výrazně méně, než by měla, v tomto případě její aplikace nebyla na místě, neboť v takovém případě by si mohl kdokoli křivě obviňovat kohokoli s odůvodněním – co kdyby náhodou ten „drban“ trestný čin nakonec spáchal a máme tu přece chrabrou a nechybující policii, že. V podstatě by dle jurisprudenta pak nešlo křivé obvinění ze znásilnění spáchat (protože „co kdyby náhodou“).

V našem Kocourkově se rozvede ročně zhruba 50 000 manželství, zhruba 28 000 dětí každý rok ztratí díky rozvodovému průmyslu jednoho z rodičů. V 87% jsou děti svěřené do péče matky, což je model, o kterém se po velké novele zákona o rodině z pera Gottwaldovy vlády dle sovětského vzoru od roku 1949 nediskutuje a statistiky se od roku 1949 v podstatě nemění. Asi v 5% jsou děti svěřeny otci – většinou tehdy, když matka o ně nejeví zájem nebo je na první pohled nezpůsobilá se o děti starat a v 6% jsou děti svěřovány do střídavé nebo společné péče. Zbytek do péče jiné osoby. Třetina dětí v Kocourkově tak žije bez otce.

V souvislosti s rozvodem se podá každoročně asi 1000 – 1 500 podnětů na trestní stíhání otce za sexuální zneužívání či přímo znásilnění vlastních dětí (údaj z linky bezpečí, která je hlavním kanálem těchto bezprecedentních útoků na otce). Přitom z odborné literatury a kriminologických statistik vyplývá, že pouze 150 lidí ročně je v naší zemi nakonec pravomocně odsouzeno na delikt sexuální povahy na dětech a většinou se nejedná o otce, nýbrž o otčímy (čili druhé partnery rozvedených matek) nebo jiné vzdálenější příbuzné dětí. Nejčastější situací při páchání sexuálních deliktů na dětech jsou přitom děti svobodných či rozvedených matek žijící s nimi ve společné domácnosti, popřípadě s dalším partnerem matky. Vlastních otců je celorepublikově pravomocně odsouzeno méně 10% z těch 150, tedy maximálně 15, čili i kdybychom předpokládali, že jsou odsouzeni právem, je poměr obviněných ku odsouzeným asi 1/100. Tento obraz není dán jen sociobiologickými faktory – že totiž i když má někdo pedofilní sklony nebo je navíc sexuální agresor, tak preferenčně jde po cizích dětech, nikoli po vlastních. Protože je vůbec otázka zda je pedofil schopen mít děti z heterosexuálního pohlavního styku kvůli své vlastní sexuální deviaci. Neboť pokud je někdo preferenční pedofil, obvykle nemá děti z heterosexuálního vztahu, stejně jako je nemá například preferovaný člen LGBT komunity nebo genderově neutrální mimozemšťan a tudíž musí většinu lidí otravovat nejen na téma nová genderově neutrální zájmena ale také o možnost děti adoptovat, přestože by si je jinak mohli normálně s nějakou náhradní matkou v klidu udělat a za donošení dítěte jí zaplatit (to by ale díky jejich sexuální poruše asi těžko šlo) a netahat do svých potřeb stát.

Jinými slovy, obviňovat otce vlastních dětí z pedofilních praktik se sice nenávistným feministickým zrůdám hodí dobře do krámu ale jinak je to biologický nesmysl, jehož hlášenost je o mnoho řádů vyšší, než může být teoreticky v populaci vůbec přítomen. Zneužívání dětí matkami jde v tomto ohledu mnohdy tak daleko, že matka dokonce neváhá vlastního dvouletého syna intoxikovat pervitinem (sic!), aby to mohla svést na otce a zamezit jeho vlivu na společné děti.

Jen pro zajímavost: je známo, že zhruba 40% případů rozvodů s dětmi (28 000 dětí, 1,4 dítěte na jednu matku, z toho 21 000 kauz z toho 40%), tedy 8 500, je v podstatě konsenzuálních. Z těch zbylých 60% má jen asi třetina vytvořeny podmínky pro falešné obvinění mužů (jde o stav, kdy jsou v manželství děti se stářím 7 a méně let (v případě falešných obvinění jde téměř vždy o velmi malé děti), starší děti se obvykle nenechají matkou tak snadno zmanipulovat) – takže ze 4 500 případů způsobilých k tomu, aby se muž křivě obvinil, je skutečných obvinění asi 1 500. Čili kvalifikovaný odhad pravděpodobnosti, že vás vaše budoucí bývalá křivě obviní z něčeho podobného, je asi třicetiprocentní, což tedy je setsakra vysoké číslo. Ostatně existují i diskusní skupiny rozvedených matek, které si vzájemně radí, jak nejlépe svého bývalého falešně obvinit a dostat do průseru. Dělá proti tomu něco naše chrabrá policie? Zkuste si tipnout.

Podobné jsou statistiky znásilnění. Za znásilnění je v přípravném řízení stíhání okolo 1000-5000 případů ročně, do stadia obžaloby se posune asi 600 případů mužů ročně (počet kontinuálně klesá a loni to bylo přesně 539 osob, kolik z toho bylo bývalých manželů, statistiky neudávají). Odsouzeno je nakonec kolem 150 ročně. Z průzkumů sexuologických nicméně vyplývá, že drtivá většina z nich je odsouzena nikoli za znásilnění manželky ale jiné osoby, většinou bez předchozího bližšího vztahu k dotyčnému, i když je faktem, že ze 2/3 jde většinou o člověka, který dotyčnou zná. Je totiž opět sociobiologickým faktem, že násilník si většinou neuspokojuje na své oběti stejný typ potřeby jako muž vyhledávající konsenzuální pohlavní styk. Většina mužů hledá nejen uspokojení své složky libidózní ale také je pro ně konsenzuální sex určitým aktem přijetí a potvrzení jejich lidské hodnoty a navíc někdy i určitým „splynutím duší“, jistým duchovním vyvrcholením určitého vztahu. Při páchání násilí jsou sotva schopni erekce. Pokud převládá složka libidózní, je pro muže naprosto nejběžnějším, nejbezpečnějším a nejlevnějším řešením styk s prostitutkou, což je služba široce dostupná a znásilnění tudíž nikdo páchat nepotřebuje jen z důvodu nouze o ženy a sexuálního půstu, jak si feministické soudružky často myslí.

Násilník v sexu hledá něco zcela jiného. Hledá pocit převahy, což je záležitost částečně dědičnosti a také procesu učení z raného dětství, sex pro něj není cílem sám o sobě, je pouze prostředkem uspokojování jiných zvrácených potřeb. Normální muž ejakuluje, slyší-li ženu blaženě sténat, násilník dosahuje téhož, je-li žena k smrti vyděšená a znehybněná. Množiny mužů, kteří dosahují uspokojení normálním sexem a těch, kteří ho dosahují znásilněním, se nepřekrývají.

Jaké ovšem máme kriminologické statistiky obviněných ze znásilnění? V drtivé většině jde opět o manžely a v drtivé většině jde o situaci spojenou s rozvodem. Dle soudních znalců jde o druhý typ folklóru české rozvodové praxe. Z toho vyplývá, že většina, odhadem asi na 100 falešných obvinění připadá na 1 dokonané a prokázané znásilnění, většina obvinění je falešná, účelová a naprosto vycucaná z prstu. Podlé a zákeřné hysterky jsou dokonce ochotné si vlastnoručně způsobovat zranění, narafičit místo činu, aby to vypadalo, že na milostivé bylo spácháno sexuální nebo jiné násilí.

Tyto falešné příběhy jsou tak časté, že se na ně nabalil celý průmysl nejrůznějších silových složek, sociálních odborů a služeb a síť neziskovek, různých zamindrákovaných hysterických prasnic, které mají zvrácený ale přesto přirozený zájem, aby domácího či sexuálního násilí a rozvodů bylo co možná nejvíce. Dochází k parazitní symbióze mezi falešně obviňující pachatelkou a těmito neziskovkami spolu s celým segmentem silových složek, které chtějí rozvíjet svoji moc, prebendy a finanční dotace. Továrna na domácí násilí a znásilnění se tak stala jednou z důležitých složek rozvodového průmyslu. Ten generuje asi 4 miliardy přímých nákladů na státní orgány, další miliardy nákladů na právní zastoupení (rozvody jsou majoritní náplní advokátních praxí) a přidružené organizace a hrubým odhadem asi 50 miliard nepřímých nákladů – především na půjčky a hypotéky, které je nutné si vzít při rozdělování majetku. Část těchto prostředků je věnována rovněž zlovolným gaunerům z továrny na obvinění z domácího násilí nejrůznějšího druhu, jejichž šance na smysluplné uživení se jiným způsobem konverguje k nule.

Ačkoli je většina těchto obvinění zcela smyšlená už na první pohled nebrání to různým arogantním fízlům, ambiciózním státním zástupkyním, chamtivým advokátům, zneuznaným a zamindrákovaným soudkyním, které mají problém navázat zdravý vztah s muži či jiné amorální chamradi zainteresované do tohoto svinstva (například OS Persefona se kterou spolupracují taková znalecká esa jeho je jistá PhDr. Blanka Špíšková nebo již legendární PhDr. Alena Uváčiková) každé toto obvinění do detailu zkoumat, pokud možno co nejnákladněji, nejpečlivěji a nejdéle. Vydávají se různá vykázání z místa bydliště, předběžná opatření, vazební stíhání, nařizují psychiatrická a sexuologická vyšetření a provádějí různá jiná svinstva. A když se tatínek brání, náklady se mu zatraceně rychle kupí. Takže i když se nakonec zjistí, že obvinění je postaveno pouze na tvrzení údajně poškozené, že tvrzení neodpovídá skutkovým zjištěním, že trestný čin nelze ani při nejvyšší míře důkazní kreativity prokázat, máme zde zlomeného okradeného muže s obrovskými dluhy za právní služby a procesní náklady, který kompletně přišel o svoji reputaci a samozřejmě i o děti. Protože kdo je bude vychovávat v době, kdy je muž ve vazbě nebo má díky falešným obviněním vydán zákaz styku? No přece histriónská psychopatická matka. V souvislosti s rozvodem a souvisejícími falešnými obviněními z trestných činů každoročně asi 60 mužů spáchá sebevraždu, do médií se ale dostanou pouze případy sebevraždy rozšířené (1, 2, 3).

Ale vraťme se k případu soudruha jurisprudenta Dlouhého. Tak buď exmanžel to znásilnění spáchal a podařilo se mu se z toho vyvléknout a pak byl ještě tak drzý, že podal na svoji utlačovanou chudinku exmanželku trestní oznámení nebo vůbec nic neudělal, proto jej osvobodili, ona si vše vymyslela a pak má on pochopitelně absolutní právo na satisfakci – podat trestní oznámení spolu s žalobou na ochranu osobnosti na tu fuchtli je absolutní povinnost! Takže ve skutečnosti jediný kdo použil stát jako beranidlo k tomu, aby vykonal pomstu na člověku nebyl manžel ale pouze ona hysterka, která si vše vymyslela. Ona podala smyšlené trestní oznámení na manžela a ten se bránil. Ona použila beranidlo a to je velký rozdíl. Největší detail, který soudruhu soudci zřejmě uniká je holý fakt, že stát a jeho pohůnci se v tomto případě dali zneužít velmi rádi a ochotně.

V tomto konkrétním případě nám novinářský picmous Kozelka zapomněl sdělit spoustu důležitých detailů, například že onomu nebožákovi se stalo, že exmanželka zneužila jeho trestního stíhání k tomu, aby jej definitivně zbavila dětí, že on tudíž žaluje také Českou republiku za neoprávněné trestní stíhání, poškození dobrého jména a občanské cti o téměř 2 miliony korun. Jak bude úspěšný, lze těžko soudit. Podle mě nebude, nejspíš jde o zlomeného člověka, kterého ovládá nějaký predátorský advokát, který z něj tahá další a další peníze a udržuje v něm naději, že jednou odškodnění dostane. Takhle rozhodně nevypadá a nejedná člověk, který by znásilňoval a pak se z toho vyzul.

Dámy a pánové, já nevím jak vy, ale já mám celkem jasno. V této zemi máte statisticky větší šanci dostat děti do péče, jste-li homosexuál a žádáte o adopci, než jste-li normální zdravý heterosexuální muž a žádáte o střídavou péči. Proč? Protože nám tu soudí zneuznaná bolševicko-feministická justiční amorální chamraď, totální mravní bahno této země, což o soudruhu Dlouhém zřejmě platí na 100%. Proti zdravým heterosexuálním otcům se zde vede tichá válka prakticky na všech úrovních státního aparátu – jejich děti jsou státem zneužívány především jako beranidlo proti nim samotným. Pokud k tomu máte podmínky a bojujete o svá práva a o děti, pravděpodobnost, že na vás bude podáno trestní oznámení v souvislosti s rozvodem, je asi třiceti a uvážíme-li i znásilnění a domácí násilí na manželce, tak padesátiprocentní. 60 chlapů to každoročně odnese a spáchá sebevraždu. To vše v režii české justice. A soudruh soudce, starý bolševik, se ještě bude drze na onoho muže rozkřikovat? To on a jemu podobní jsou tímto vinni ze všeho nejvíc – protože on a jemu podobná chamraď jsou ti, co vytvářejí pobídky pro mstivé hysterky, které hysterky rády využijí. Pokud je něco hnus, pane soudce, tak tohle vaše úmyslné ignorování reality.

Soudruh Dlouhý především plivl na všechny ty mrtvé muže, kteří spáchali kvůli falešným obviněním sebevraždu a sprosté řádění bolševicko-feministické justice nepřežili. Za těch 30 porevolučních let jsou to už na pětkrát vyvražděné Lidice, co mají různí úřední ksindlové na svědomí. Soudce Dlouhý neudělal nic jiného, než že řekl všem těm psychopatickým fuchtlím, co si z vlastních morálních selhání a histriónské poruchy osobnosti dělají byznys, že mohou křivě obviňovat kohokoli, kdekoli a kdykoli se jim to zrovna hodí. Protože můžou. A protože se vždy najde soudce, který si zahraje na zachránce ubohé hysterky, než aby tu fuchtli za její svinstva správně zavřel až by zčernala.

Je zajímavé, že jurisprudent se s tím moc nepáral. Především obžalované nenařídil psychologické a psychiatrické vyšetření jako to obvykle dělá otcům (třeba nějakého znalce psychiatra, kterému jeho bývalá vzala děti, aby to bylo fér a nepodjaté), nejlépe nuceným ústavním pozorováním, jak se to obvykle zlovolně dělá falešně obviněným mužům, protože když už jim nic nenajdou, zvýší se jim aspoň procesní náklady. Protože když na vás má ta sprostá justiční chamraď pifku, tak vám klidně zcela bez důvodu psychiatrické zkoumání nařídí a pokud máte na krku trestní stíhání, tak vás klidně nuceně zavřou na hezky dlouho za vaše peníze do blázince. Jestli si myslíte, že v současnosti se psychiatrie nezneužívá, jste na velkém omylu.

K osvobození nenávistné hysterky, co je dle vlastního facebookového profilu zamilovaná, mu stačil jen její usilovný nářek. Až zas bude pan Kozelka referovat o tom, jak se soudruh soudce spravedlivě rozhořčil kvůli falešnému obvinění ze sexuálně motivovaného trestného činu, měli bychom si uvědomit, kdo a co za tím vším stojí.


4. 9. 2019 Challenger

12345 (348x hodnoceno, průměr: 1,21 z 5)
20 180x přečteno
Updatováno: 5.9.2019 — 7:43
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!